Tam
Chytře rozprostřený program Rock For People 2013 nemohl začít lépe: do festivalového areálu se člověk dostal bez nejmenších problémů. Už dvacet kilometrů před letištěm ve Věkoši u Hradce byly jasně vidět směrovky, pečetění festivalových náramků probíhalo bez emocí. Žádné zmatky. Žádné problémy. Navíc, personál, který se chová tak, jak má – úsměvy, klid, odpovědný přístup – a areál letiště ideální pro festival jako RfP: spousta bývalých skladů, kamenných garáží, průlezů, opuštěných koutů a tak podobně. Aby to bylo kompletní, v hledištích a vůbec všude chyběly hory špinavých kelímků. Keep-your-cup policy se víc než osvědčila: tohle by zcela vážně měla být samozřejmost každého festivalu. Ze Staráče neskáču radostí, ale za tohle palec nahoru.



Takže: nafoukněte areál RfP stokrát, přidejte pár betonových kolosů (a moře) a dostanete se na úroveň takové Primavery...spokojeni?

Amanda jako předkrm
Naplněné přání hladkého průběhu mělo tentokrát smysl: Amanda Fucking Palmer od 18:45 otevírala Staropramen Stage a vlastně tak nějak celý (notně nabitý) festival. A prostát její koncert ve frontě bylo opravdu to poslední, co jsem si v úterý přál – v neposlední řadě, protože crowdfundingová deska Theatre Is Evil je opravdová paráda. Zvědavý, jak to celé bude znít naživo. A přiznám se, natěšený na Amandino chlupaté podpaží...protože, kdo jiný má ty koule v dnešní über aseptické době nosit pod paží takový prales? Jedním kliknutím bych našel dva tisíce blogů o tom, jak je vyholená potní jamka jenom dalším kouskem v mozaice machistické společnosti – Amanda není feministka, ale jako správná rebelka ví, jak tnout do živého. Sama o sobě v úterý v krátké diskuzi o texaském zákazu potratů prohlásila, že nemá žádné politické názory. Bullshit. Její celá podstata je politická – ať jde o její bisexualitu, nápis YES, který pot v úterý změnil na MAYBE, nebo její spor s Albinim o honorářích umělců, Amanda je z podstaty umělkyní, která je zaměřena proti systému. A to, že má schopnost své názory roubovat na tak skvělé písničky vám připadne jako samozřejmost . Stejně jako výběr spoluhráčů. Tarzan za bicíma, ulízlý perverzák na baskytaru a transka v kozačkách na elektriku. Amanda v poměrně krátkém, ale o to výživnějším setu přehrála to nejlepší z nové desky (The Killing Type, Do It With a Rockstar, Grown Man Cry), stihla to proložit božsky provedeným coverem Common People od Pulp a kvůli pokaženému pianu zakončit ukulele coverem Creep od Radiohead. Ten s ní odzpíval celý stan, nedlouho potom, co všem kouzelná drážďanská panenka projela s vlečkou nad hlavami.
 
Černá Showcase Stage
Skvělou součástí letošního RfP je Showcase Stage. Úterý tady patřilo nejnadějnějším zástupcům ostrovní scény – jednoduše řečeno, bylo co poslouchat. Taky proto, že od hlavní stage, kde se přeci jen odehrávalo úterní RfP gró, to byl kousek. Showcase Stage měla hvězdné obsazení, ale taky nevýhodu, že velká část programu se kryla s headlinery odvedle. Musel jsem tedy obětovat Kins a Slow Real, ale nepřišel jsem o osobní úterní vrchol. Young Fathers. Miláčci blogerů, geograficky kakofonní trio, kmenoví náčelníci, šamani, výbušní cápci. Do řady označení by se vešlo ještě spousta expresivních výrazů – hlavní ale je, že to, s čím se Young Fathers doposud předvedli na EP Tape One/Tape Two zní naživo ještě dvacetkrát lépe. Na deskách se totiž tak nějak vytrácí charisma všech tří osobností: Lojzík Massaquoui pochází z Libérie, Kája Bankole vyrůstal v nigerijské rodině a „G“ Hastings je pro změnu Skot jak poleno, ale spojuje je Edinburgh. Každý do mlýna Young Fathers přináší „to“ svoje –a jen zřídka se vidí tři výrazně maskulinní osoby, které nemají problém se během unisono trojhlasů proplétat jako tři hadi. Přičíst to můžete kontaktní, rituální africké nátuře obou černochů, ale taky psychedelickému podloží většiny skladeb a rituálním basům a pravidelným a těžkým úderům bubnů. Do třetice všeho dobrého je svým „bílým“ flow doplňuje „G“, který pro změnu pochází z té chudší části Edinburghu a o vděčných tématech žánru hip-hop ví asi svoje.
 
Hip-hop je obyčejně spojován s přísnou egomaniákální pózou – v případě téhle formace nemůže být ovšem toto označení dál od pravdy. Vzpomeňte, co se zvukem dělá Gonja Sufi, zamalujte zenové pasáže tmavě černou barvou afrického kontinentu a dostanete přibližně hudbu Young Fathers. Na Showcase koncertě zazněl průřez z obou desek – rituální Sister, party skladba Deadline i temně napjatá Come to Life. Z původních několika posluchaču se za pár minut stal menší dav – uzavřené podloubí Showcase stage totiž působilo jako obrovské zvukové dělo. Dunivý, valivý zvuk se nesl daleko před vchod a přirozeně lákal všechny, co třeba o Young Fathers nikdy neslyšeli. Dravá dynamika koncertu byla vyvažovaná nacvičenou pózou Young Fathers, kteří při nadšených ovacích nehli ani brvou. Pohled upřený někam za publikum. Chvíle odpočinku po skupinové extázi. Zopakovat, co nejdřív.

Coitus interuptus (Bloc Party)...
Staropramen Stage patřil v úterý 2. 7. dvěma hlavním kapelám: Bloc Party už jednou RfP v roce 2009 zbourali a daleko od toho nebylo ani letos. Kele Okereke modeloval publikum svým hlasem jako plastelínu. Tahle ostrovní partička dobře ví, v čem je nejsilnější: nezapomenutelný debut Silent Alarm stále vévodí setlistům i po 8 letech. Hunting For Witches, Positive Tension, Banquet. You name it. Je úplně jedno, že poslední deska stojí, přiznejme si to, za prd. Bloc Party a ženská za bicíma – všechno, co jste kdy chtěli slyšet o vynikajícím koncertě a báli jste se zeptat – včetně výpadku uprostřed koncertu, který Kele oznamoval znakovou řečí a publikum vyplnilo davovým šílenstvím. Žádné „výjimka potvrzuje pravidlo“ tady neplatí, Bloc Party odehráli skvělý energický koncert.



...ejaculatio praecox (after 30 Seconds)
Závěr obvykle patří mistrům, alespoň na hlavní stagei to tak mělo být. Ano, podle všech myslitelných měřítek tomu tak skutečně bylo. 30 Seconds to Mars podepisovali desky (jen ty, které jste si od nich koupili), totálně vyplnili hlavní stan, měli perfektní zvuk, nadšené fanynky, polonahého Jareda a image největších alternativců. V reálném čase jste mohli zkontrolovat jestli náhodou nejste na jejich Instagramu, zabouchat si do velkých barevných balónků a nechat se při svých pohybech navigovat frontmanem (ještě že u toho nebyla Fucking Palmer). A užít si muziku, včetně venkovní projekce. Vrchol měl jedinou vadu: pro všechny, kterým z tohodle divadla bylo šoufl (nebo jen prostě nemají Sekundy dobře naposlouchané) nebylo úniku: pořadatelé z pochopitelné důvodu nechali v době koncertu 30 Seconds ostatní pódia prázdná. Hodina a půl čekání na další koncert tak vrchol večera mnohým možná dost pokazila...naštěstí to na celkový pocit z prvního dne mělo jenom malý dopad.