První selekce probíhá nečekaně už ve vlaku do Pardubic tím, že Noisia ze zdravotních důvodů nepřijede. Takže můj headliner číslo dvě odpadá, na náladě mi to však neubírá, stejně jako půlhodinová fronta na akreditační pásky. Nejblíže vstupu stojí Mentos stage ze které mě hned zkraje Click Joe doslova posadí na zadek. Jeho Magiony téměř osudově nevykrývám, na akcích kam se obyčejně chystám hraje příliš brzy a tak je fakt, že ho od festivalu NewNew konečně vidím live důvodem pro pořádný úsměv. Za zády proudící dav dalších a dalších návštěvníků, před sebou delikátní směsici hudby - velmi jemné elektroniky, která zprvu nutí jen do uznalého pokyvování hlavou, o chvíli později s deephousovým mazlením přicházejí boky, s nujazzem už to začíná pořádně pracovat i s horními končetinami - a ty spodní se ve finále musejí taky hýbat, protože když do toho začne sázet byť jen v náznacích inteligentní techno, nelze odolat. Lepší začátek jsem si ani nemohla přát. Vřele doporučuji download jeho dubnového setu Popojedem, který najdete na http://www.myspace.com/clickjoe  

Nejen kvůli hudbě člověk během jediného večera nachodí spousty kilometrů, takže se známým nechávám odlákat na stage, které jsem se původně chtěla obloukem vyhnout – a to nu-tranceovou. Tam je atmosféra už o poznání rozjetější a Martin Gredner na tom má obrovskou zásluhu. Báječným způsobem komunikuje s publikem, které mu to štědře oplácí. Stage je překrásná, lasery začínají dobarvovat blížící se soumrak a parádní hudba startuje kolektivní euforii.

Grednerův set mě hodně baví, přestože jsem hudebně někde hodně jinde. A to je nepopiratelné festivalové plus. Náhle je ale čas navštívit hlavní – Semtex stage, protože tam už hrají Midi Lidi. Známá partička je v dobré formě, a hraje všechny tracky, které už jsem x-krát slyšela. Dokáží znovu překvapit tím, jak se celé debutové album dá v plné parádě, pěkně za chodu přetvářet. Přesto už by to ale chtělo nějaký nový materiál. Hitovka Bujón tradičně sklidila největší ovace a doufám, že ji budou hrát live ještě hodně dlouho a další tracky budou zanedlouho zdobit další výlisek „existenciálního elektra s duší“. Fanoušků mají zdá se dost. Na areál začíná padat tma a tak se kvapně vydávám na jeho zevrubnou prohlídku. Prvně v životě mi někdo přidělil čárový kód a tak jdu zakusit atmosféru Maxim VIP stage. Před vstupem do této zóny avšak odrazuje cedule: „Vstup pouze ve společenskému oděvu“. Odhaduji to (mylně) na párty soukromějšího charakteru a beru to po schodech nahoru, kde narážím na backstage. Skok zpátky a hotovím se argumentovat případné gorilce u vstupu, že v koktejlkách na fesťák nejezdím. Zbytečně. Na baru vyfasuju další žeton a úslužně vracím plechovku odkud jsem ji vzala. Postupem noci se tato schopnost pomalu vytrácí, protože tancovat s prázdnou lahví v ruce mě baví ještě míň, než s plnou. Pohled na program mě vrací zpátky do hry a peláším na Aphrodita. Cestou zbrzdím na Take Control Jump in The Jungle stage, kde zrovna končí Brooklyn. Zvuk mi přišel v té chvíli optimální, o prostoru se to žel říci nedá. Namáčknutá mezi dvěma tribunami se zlámaná stage tísnila jako přiskřípnuté koťátko. Nerozumím tomu proč by zrovna tolik populární žánr měl vyfasovat tu nejhorší stage, zvlášť když během večera vyrostla v pořádného kocoura, který po půlnoci přitáhl všechny junglisty v areálu a blokoval tím průchod hlavní cestou, což rušilo jak tanečníky, tak ty ostatní. Doufám jen, že příští rok se jí dostane důstojnějšího umístění.

To Aphrodite si na hlavní na malé prostory určitě nestěžoval. Obcházím kotel, který nebere konce a dávám si nejprve pohled na pódium z uctivé vzdálenosti. Při bližším pohledu vypadal taťka Gavin trochu znuděně, ale když se do toho opřel MC Junior Red, začaly i jemu koutky úst povážlivě šplhat nahoru. Selekcí asi nepřekvapil nikoho, Aphrodite je zkrátka klasik a co na tom, že občas mixuje strašně. Dav ho miloval a perfektně ho nažhavil na zbytek noci. Nebýt Reda, mělo by jeho vystoupení o polovičku šťávy. „Máj česky pípl“ dav pokaždé kvitoval hurónským řevem a stejně tak uvítal i Johna B. John se dal na electro-house a jde mu to parádně. Netlačí donekonečna svoje tracky, set je zábavný a je to, slovy kamaráda: „hodně bordel, hodně fun!“ Stažení jeho obdobně laděného setu z nedávné Elektry mohu taktéž jenom doporučit. Sama nevím, proč mě John B nikdy živě nebaví tolik, jako při poslechu doma. Nic proti jeho image, ani úsměvům, které má hlavně pro svou příruční kamerku. Snad kdyby se ten večer netvářil jako vypruzená primadona, baštila bych mu to všechno jako před lety. Ehm, vlastně před rokem. Zvláštní, jak ten čas v muzice rychle plyne…No nic. S vědomím, že beztoho ho do půl roku uslyším v ČR zas, opouštím hlavní stage a vydávám se za většími lahůdkami.

V tu chvíli ani nevím, jak dobře jsem udělala, že jsem koncert svých oblíbenců Audiobullys kvůli záseku na Take Control zazdila (pozdější dojmy návštěvníků neznějí zrovna nadšeně). Na Zinca dobíhám za zvuků pecky Ska(rmx) a vrhám se co nejblíž kotli. Tenhle True player je pokaždé zážitek, který se zkrátka nepřenositelný. Dokonalost sama, co může nasadit provar typu Jenny G - In love a vymazlit z toho pecku pro kterou byste dýchali. Překvapením večera se stal Red One, který zcela mimo program naběhl s mikrofonem na pódium a skvěle rozjetý, po bezmála dvouhodinovém výkonu s Aphroditem, doprovodil Zinca a nás na procházce po cestě za dokonalým beatem. Během setu se snažím najít vhodné místo k tancování, ale celkem bezúspěšně. Buď se snažíte uniknout hluku, který se valí z bočních beden stojících na zemi s basy vibrujícími přímo na solar ( fakt, že někteří si ten kontakt dávali s neskrývanou chutí mne nepřesvědčil ), nebo poskakujete mezi železnými pláty ukrývajícími kabely. Potom přijde světlá chvilka na drnech a písku, ale publikum se pohybuje a vy s ním. Čas pro změnu.

Na hlavní stagei bylo oproti tomu s výjimkou vášnivého kotle tak akorát dýchatelno, vlastně mi tam přišlo téměř vylidněno ve srovnání místy kde jsem hopkala teprve před chvílí. Na Ellen Alien s Apparatem jsem čekala mnohem hustější hemžení, ale atmosféra panovala nadmíru spiklenecká. Tedy pokud ne ve směru stage-lidi, lidi-stage, pak mezi účastníky reje na obou bojištích nepochybně. Vystoupení německé dvojice bylo famózní, soudě podle nadšených komentářů účastníků akce den po Summeru na našem webu nejsem zdaleka jediná, pro koho byla tahle hodinka na hlavní stage tou nejpěknější. Ellen neměla vůbec tak kolísavý hlas jako jsem dřív zahlédla na youtube a oba se znají se svými mašinkami více, než důvěrně. A co je další fakt, na oba se dívá velmi dobře. Hejblátka a charisma v bonusovém poměru. I když bych pod tíhou silných vazeb na Walls uvítala raději Apparata samotného a nebo s některým ze spolupracovníků z letošního cd, slyšet skladby z Orchestra of Bubbles byl požitek, úlet pro který přirovnání nemám a mít nebudu. Tečka.

A ještě mi to nedá na tomto místě vyjádřit skromné díky : smekám před teamem, který měl na starosti toto pódium. Dramaturgie, světla a projekční plochy a i ten zvuk (až na pár chvilek) byly bezvadně podchycené a pokaždé mi tady bylo velmi dobře. Sbírám se ze střepů, vzpomínám na bundu doma na věšáku a mířím na nové zahřívací kolo, znovu za zlámaninkami. Návštěva toalet se stává výzvou použít tu, kterou ještě použít lze, a neodnést si víc, než s čím jsem tam přišla. Cestou trochu bloudím, neboť dlouze hledám odpadkový koš. Na stolech se zatím hromadí odpadky, které lidem zbyly po večeři. Je sice fajn, že na zemi nebylo odpadků tolik, co na akcích ve dvě v noci bývá, ale fakt, že se z žetonů vrátila pouze polovina mluví spíš ve prospěch barmanů, než ekologie. Žetonový systém by, zdá se, snesl menší úpravu a košů na binec by mohlo být podstatně víc. No, uvidíme za rok. Pokud bude festivalová dramaturgie pokračovat v započatém trendu, chci být příští rok znovu u toho.

Spěchám zpátky na Take control a od této chvíle už vlastní ostřejší pohyby bojkotuju. Opírám se (asi)o levou nohu tribuny a dávám si tak střídavý výhled na a před stage. Za pultem už stojí Gareth z Pendulum, ale MC Red One stále zůstává a sekunduje tak trošku slabšímu MC Verse. A aby toho nebylo málo, zpoza „penduláka“ se na nás zubí Aphrodite, pánové z No Money, John B, Rido, Suki a IM Cyber. Atmosféra znamenitá, zvěřinec pod dohledem těch nejpovolanějších :) S nastupující únavou při menší obíhačce kolem gramců už v nich trochu ztrácím přehled, ale ve chvílích kdy si dává Gareth pauzu, zaskakuje za gramcema Verse (!!!) a bych byla radši, kdyby tam už místo Garetha zůstal. Inu, El Hornet na Hradhousu byl přecejen větší nátěr. Big Up patří taky našim hvězdám No Money a Ridovi, hráli naprosto báječně a ráda si je co nejdříve poslechnu v rozumnější hodinu. Období klubovek se zase blíží a zdá se, že je čeká silná sezóna.

Venkovní teplota byla hodně nízká a šla jsem se schovat dovnitř. Brzy ale začalo svítat a v době, kdy hráli Weki Djs už venku začalo být znovu opravdu letně. Vhodná chvíle na to lehnout si na deku, dřímat, tancovat, povídat si, prostě dělat cokoliv vás napadne, protože je neděle, je krásně a proto není kam spěchat. Snad jen na minimalovou snídani se Subsistem a Alou. A že byla dobrá!