Už pohled na dvoudenní napráskaný program nutil nejen k zamyšlení, ale taky k nutné redukci. Volba jednoho místa s sebou nesla vidinu klidného přecházení, volba vícero z nich pak riziko stálého přebíhání. Naštěstí, a jak už to tak u Ostrovů bývá, neznámá jména neznamenají menší hudební zážitek. Ale platí to i naopak: u těch profláklejších si můžete být jistí, že bude co poslouchat.



Letošní inovace v podobě Kinského zahrady se (ne)osvědčila. Z celkových cirka 50 000 Ostrovanů zavítalo do téhle nudlovité stráně v pravidelných intervalech asi 6 000 osob, takže tam bylo víc než příjemně pohyblivo a od k Main Stage k Radio 1 Stage co by kamenem trefil…ovšem z jiného pohledu a ve srovnání s narvanými hledišti jinde lze obecně konstatovat, že účast byla chabá (některé kapely hrající před komorním publikem mohou vyprávět).

Osobně jsem vsadil na zavedená jména a pátek si nechal otevřít hypnoticky povznášejícími Manon Meurt, kteří mě s každým koncertem přesvědčují, že v jejich případě se ještě máme na co těšit. Na otevřené stagei jsem tenhle rakovnický kvartet ještě neslyšel, takže o to větší bylo překvápko z obyčejně „utopeného“ hlasu zpěvačky Káti – v popředí zvukových stěn jí to slušelo ještě víc než obvykle. Radio 1 Stage měl na výrazné „individuality“ štěstí: Angličani Andy Balcon za mikrofonem a Dave Crowe, pro změnu za mikrofonem, ukázali, že invence je i v roce 2014 možná, ale taky se vyplácí. Beatbox blues se v jejich podání rovná neuvěřitelně propletenou změť bluesové kytary a agresivně urbánního beatboxu. Upřímně, někdy mi symbióza těchhle dvou cápků připadala jako battle – to když Dave ve vytržení tak trochu ignoroval body language Andyho a mastil to o sto šest dopředu…samozřejmě, pouze miniaturní vady na podivně pokřivené kráse beatbox blues.
 
Menu na hlavním pódiu Kinského zahrady, posazeném ideálně ve spodní části mírného svahu, na kterém se dalo pohodlně válet, sedět, padat do kašny a poslouchat, bylo poskládané jak z relativně neznámých jmen, tak také srdcovek z roku devadesát šest. Od rodinného klanu SKLENIK, který svým easy popem fakt vyrazil dech a uvedl do příjemně beztížného stavu, přes veterány Ohm Square (i navzdory technickým problémům a hlavně díky darling zpěvačce úchvatní) až po mladinkou hvězdu z Albionu Ellu „Eyre“ McMahon. Té se poprvé podařilo kompletně roztancovat zahuštěných padesát metrů před pódiem a to dost nadivoko – je na to ostatně skvěle vybavená. Hlas vyšperkovaný „šílenou“ barvou á la Amy Winehouse, pop-punk afro, které ji zabere 3 hodiny a zaplní půlku podia, ale hlavně tuny jamajské energie, která je potřeba k šéfování barevné směsice žánrů.
 
Za separátní zmínku stojí nizozemská formace When We Are Wild, kteří si sice vysloužili u kolegy homofobní poznámku o čelenkách a kňourání, ale jak čas postupoval, přesvědčovali, že to zas tak jednoduché nebude – hlavně vstupy kytaristy Patricka, který prokládal někdy téměř akustické popěvky masitými riffy a výživnými sóly. Frontman Hille se během času z útlocitného trubadúra vypracoval v protřelého frontmana, který nakonec rozjel všechny, kteří se přišli podívat.


Podívejte se na fotky z United Islands 2014.

Zlomek, který jsem z jedenáctého ročníku Ostrovů stihl, byl jako část dobře poskládané mozaiky. Jaký byl ten váš?