Hlavním krejčím byl bezesporu Aleš Bleha. Otec celého eventu, zakladatel, mediální tvář, jedněmi zbožňovaná a vynášená do nebes za přínos cz scéně, jiným označována za figurku, která se již vyčerpala a topí se ve svém vlastním rybníku. Ať už to je jak chce, Sol patří k povinným zastávkám na letní festivalové scéně, každého, kdo se ať už více či méně o elektronickou hudbu zajímá. A lákadel bylo letos dost. V první řadě samotný přesun, kterému jsem, přiznám se rovnou, vcelku fandil. Prostor festival parku mi je sympatický a díky návštěvě Rock for People jsem věděl do čeho jdu. Letiště s hangáry, rozsáhlými prostory a dobrým technickým zázemím je podle mého jasnou volbou oproti jakési obráceně straně tribuny kdesi na závodišti, kde koně budou vždy hrát prim. Nostalgie je sice věc krásná, ale v posunu nic neurčující. Jenže je tady jedno velké ale, a to praví, proč oněch výhod nebylo využito? Hangáry z mocného betonu poskytují nádech undergroundu, který je z určitého pohledu plus a zejména k některým pódiím se určitě hodil, přesto naštosování prakticky všech scén do těchto betonových tunelů nebylo zdaleka ideální řešení, které naprosto zabilo výhodu úžasného počasí, které jakoby vyslyšelo Alešovi zmínky o dji Počasí a chtělo se předvést. Nehledě na fakt, že zejména drum and bassová a tranceová stage byly kapacitně absolutně nedostačující. Holá fakta, tisíckrát zmíněná ve fórech, bijící na poplach a jak se později ukázalo, zcela oprávněně, poněvadž Aleš prohlásil tento ročník za poslední. Mělo by SOL pokračovat takto, tak je to rozhodnutí správné. Bohužel, anebo taky pro mnohé návštěvníky bohudík.

Ať už to zní jakkoliv otřepaně, Summer of love pro mě byl vždycky živoucí legendou a ukázkou toho, že u nás elektronická hudba pořád žije a každoročně probouzí tisíce fanoušků k návštěvě právě tohoto eventu . Letos k tomuto „probuzení“ ze zimního spánku došlo již po třinácté. Byť nejsem pověrčivá, tohle nešťastné číslo se stalo pro Summer of love zlomovým, a zda-li ne poslední tečkou v jeho historii.

I když změna působiště do prostor královéhradeckého festivalparku nabízela za prvé obrovský plac a za druhé moře dalších výhod, pardubické závodiště mi chybělo. Nostalgie a vzpomínky na můj první „Summer“ byly zkrátka silnější než já. Bohužel ale ani letiště nenabídlo oproti závodišti nic nadstandardního vzhledem k tomu, že kromě Main stage byly všechny ostatní scény skromně umístěny do přilehlých hangárů. Být to na tzv. (a dříve v Hradci párkrát proběhnuvší) „Hangár párty“, neměla bych sebemenších námitek, ovšem na open airu takového kalibru jsem byla z nekonečného počtu „hangár stages“ mírně v šoku.

Přesto ještě před tímto zjištěním jsem hned od začátku měla jasno v tom, které scény mě budou ten večer nejvíc zajímat: z hangárů to byla minimalová Klika v kombinaci s hlavní stage, kde se od půlnoci měl rozjet sedmihodinový technoidní kolotoč. Můj plán se (bohužel) během několika málo hodin značně zjednodušil – většinu noci jsem nakonec strávila na hlavním pódiu, neboť open air má být dle mého venku pod širým nebem, a tuhle možnost splňovala víceméně pouze jedna a tatáž stage, o níž budu mluvit i v následujících řádcích. Moc mě mrzelo, že jsem tím pádem přišla téměř o všechny další djs ať už na minimalu či kdekoliv jinde. Stejné řešení zvolila i valná většina návštěvníků, kteří se krom main stage nejvíce zdržovali v hangárech patřícím dnb, hard technu a tranceu. Když jsem procházela okolo těchto tří prostor, byla jsem velmi překvapená , jak jsou neuvěřitelně narvané. U dnb stage mnoha lidem nezbylo nic jiného než si užívat hudby i mimo hangár, který byl kapacitně absolutně nedostačující.

I přes výše zmíněné, celou fatální situaci okolo rozmístění jednotlivých stagí, zachránili samotní party people, poněvadž se bavili jak nejlépe uměli, za což jim patří díky, protože, kdyby se ani samotní návštěvníci nebavili, skončil by SOL ostudou a mohl se odpískat i bez Alešova následného prohlášení. Ona je i tak spousta věcí přinejmenším záhadných. To že Aleš údajně dorazil do festival parku a nestačil se divit jen útrpně dokumentuje jak bylo celé letošní SOL skládáno a lepeno doslova na koleni. Letošní ročník nesl podtitul We call it techno a měl být návratem k původní myšlence. A právě tohle bylo v ostrém kontrastu s následnými prohlášeními Aleše, v nichž sliboval hory doly a možná právě proto se i on sám po té nestačil divit. Co teprv návštěvnici. A přitom stačilo tak málo. Vrátit se skutečně ke kořenům, zapomenout na megalomanské záležitosti a celé SOL nést v duchu jen a jen hudby. Důkazem budiž to, že právě hudba celý festival zachraňovala, byť ani ta nebyla ušetřena kritiky. To se ale tak nějak čekalo dopředu, poněvadž techno se aktuálně nachází v jakémsi vakuu, které jen málokdo umí rozlousknout, ale všichni se tváří, že právě oni ano. Dostatek stagí, ale rozumnému člověku umožňoval fungovat přesně dle scénáře líbí/nelíbí a v případě druhé varianty prostě popojít jinam.

K navození té správné festivalové atmosféry v mém případě přispěl úplně na samotném začátku Monotype se svým skvělým setíkem na minimal stage. Po té jsem za pomalého zapadání slunce korzovala po areálu, mrkla na Johna B a již netrpělivě vyhlížela Westbama. Okolo desáté měl nastoupit po výborném livku německých Northern Lite. Statný chlapík si stoupl za mix, nečekal na nic a spustil přesně to, co od něj lidé očekávali - bylo to přesně to pravé, ryzí, ničím nefalšované techno, na které se snad nedá zapomenout. Vrchol jeho vystoupení nastal při jeho autorské hymně, kterou složil pro legendární Love Parade.

Po Westbamově náloži se v podstatě pokračovalo ve stejném stylu. Byť dobou a vývojem trochu odlišném od toho dřívějšího „starého dobrého“ techna, stále to techno bylo. A právě pojem techno se stal následně asi nejvíc diskutovaným problémem hned po skončení festivalu. Já se dobrovolně hlásím k té skupině lidí, kteří soundu dnešního techna fandí, a tak nejen právě proto pro mě byly první beaty 10 Years Of Clr Showcase tou největší událostí noci. Šlapavé techno, které se za ničím zbytečně nehnalo s pevnými dunivými beaty v podání čtyř výborných djs bylo v podstatě českou premiérou, která u nás ještě neměla obdoby. Teprve na letošním Summeru jsem měla pocit, že snad konečně i k nám došel závan toho aktuálního soundu, který mi na většině českých techno akcích velmi chyběl. Samozřejmě i pro mě bylo nemožné setrvat na této stagi non-stop celých sedm hodin, přesto jsem se sem s menšími pauzami neustále vracela. Asi nejvíce mě zaujal hned první Adam Beyer, který potvrdil svůj kredit, stejně jako na loňské listopadové Apokalypse. Obrovským překvapením pro mě pak byl výtečný Holanďan Speedy J. Chris Liebing po té už jen završil několikahodinovou jízdu svým charismatickým pohledem a jak jinak než skvělým „liebingovským“ setem. Po té už mě únava a vyčerpání dohnaly k předčasnému odchodu, tudíž jsem přišla (prý o výtečné vystoupení) Sino Live.

Velmi povedený rozjezd jsem si střihnul s dvojicí Nois & Spiriakos, která v tom čase diktovala své svižné techno na Golpe vs. Schranz.cz stage, která byla první na níž jsem narazil. Do areálu jsem se díky akreditaci dostal skrze VIP vstup, který jak jsem později zjistil mohl použít téměř kdekdo a zkrátit si tak cestu do areálu. Nicméně to bylo to poslední co mě nějak trápilo. Na prvním místě byl průlet areálem a zmapování rozmístění stage. Za tmy to stejně vzalo za své a v hangárech jsem se ve finále stejně ztrácel. Co se ale přehlídnout nedalo a jako jediné působilo skutečně dobrým dojmem – bylo hlavní pódium. Na něm se akorát střídala Jonty a Fidelity s JohnemB. Ten je skutečně nepřehlédnutelný a co hlavně nepřeslechnutelný. Mínusem byl ne zcela stoprocentní výkon, kdy evidentně své electro punk rytmy přizpůsobil času, kdy hrál a set postavil spíše v duchu rozjezdovém. Což mi nakonec vyhovovalo stejně jako valné části lidí okolo, kteří se potkávali a znovu setkávali ještě dříve než vlivem nejen alkoholu upadli do tanečního transu. Jeho základy byly patrné již při následujících Northern Lite. Jediné vystoupení okořeněné živými nástroji přilákalo k hlavní již velkou část lidí a spolu s nimi i pomalu se vkrádající tmu, kdy naplno vyšlo najevo, že absence laseru bude citelná. Další kdo mě zaujal a donutil nějaký čas setrvat na místě, byl Lynx za doprovodu Mc Kemo a Mc DRS. Toho jsem potřeboval slyšet a dojem mi kazil jen fakt, že dostat do hangáru nebylo úplně bez problému. Každopádně tahle nálož velmi kvalitního deepu byla ukázkou toho proč se stále vyplatí drum and bass poslouchat. Trance stage jsem de facto vynechal, zvítězila lenost nad nutností vtlačit se mezi lidi a pak taky nabídka této stage byla z kategorie, která není tak úplně mým šálkem čaje. Snad jen Blank & Jones mě na chvíli donutili poslouchat a bohužel svůj standart nepředvedli, jakoby kopírovali úroveň stage. Zmínit je pak potřeba velmi kolísavý zvuk. Daly se najít výjimky, i tak ale většina hangárů prohrávala na celé čáře. Ne tak ale hlavní stage, na které jsem ještě zachytil část Westbama. Jeho specifický styl byl jedním z nejlepších výkonů na hlavní stage, která se krátce na to proměnila v jeden velký CLR Showcase svatostánek, kde dj´s v čele s Beyerem a Liebingem kázali techno v různých jeho modifikacích, které byly často zdrojem kritiky, ale na místě fungovaly výtečně. A kdo toužil po ryzím technu, dočkal se ráno se Sino Live. Dosem se Sieglingem ze známé Technasie nenechali nic náhodě a svým ranním setem probudili všechny co už podlehli svodům spánku.

Jak tedy zhodnotit třináctý díl Summer of love? Pro mě jako pro redaktora a hudebního fanouška je a bude vždy nejdůležitější hodnocení té hudební stránky, která mě osobně vesměs uspokojila. Bohužel tak tomu nebylo u spousty ostatních návštěvníků. Čeští partypeople doposud nepřišli na chuť dobovému technu, což bylo asi největším kamenem úrazu hlavní stage. Mezi další spíše organizační nedostatky bych zařadila přesunutí veškerých ostatních pódií do hangáru, což nejvíce ublížilo třem zmiňovaným scénám.

A co dodat dál? Vše je individuální záležitostí, promotér se stěží zavděčí tužbám každého clubbera, přesto já osobně děkuji i za tento (doufejme že ne poslední) díl tohoto festivalu, který byl alespoň pro mě přelomovým ve smyslu propagace moderní elektronické hudby ve všech směrech a dal šanci i novým neznámým projektům v podobě dalších neoficiálních stages.