Zaparkovali jsme pohodlně na prázdném parkovišti nad amfiteatrem úderem sedmé. Samotným areálem i blízkým okolím se velmi zřetelně nesla čtvrthodinová skladba Throw od Paperclip People, alter ega všeuměla Carla Craiga. Ani se nechce věřit, že tahle pecka má v rodném listě rok 1994. Ani mi nepřišlo divné, že tak daleko a bokem k soundsystému čistě slyším jablonecké profesory vyšší techno školy. Vstup bez front a problémů. Mohu jen doporučit vyrazit na party dřív. Žádný stres, nervózní ochranka nebo jiné faktory, které mohou způsobit špatný start. S každým krokem hudba sílila. U akreditací jsem raději ukázal jméno na občance, než se snažit přeřvávat něco, co jednoduše přeřvat lehce nejde...



„Zvuk je základním kamenem každé hudební akce.“

Takhle jsem se to naučil doma a potvrdil během těch let, co se pohybuji po tanečních akcích nejen u nás. Okamžitě po projití akreditací jsem nasazoval špunty do uší. Je 19:15 a tady to řve do prázdného parketu jak o život. Chvílemi jsem si připadal jak po výbuchu granátu. Lidé okolo jen otvírali pusu a jakoby každý mluvil k vám. Do toho se do hrudního koše opíral Plastikmanův Spastik v mixu od Dubfire. Daho s Gingerem během více jak dvouhodinnového vystoupení zahráli od minimalových hymen až po archaické vykopávky Jeffa Millse. Nechyběli Surgeon, potažmo British Murder Boys. Během jejich vystoupení se začal amfiteatr pomalu a jistě zaplňovat a ve stejném poměru se zvyšoval i počet tanečníků. Pravda, někteří si vzali k tanci na pomoc kopací balon, ale proti gustu...

Džejár překvapil. Dlouho jsem ho neslyšel a tak jsem byl logicky překvapený, když se během jeho trochu zkráceného setu neozvaly žádné notoricky známe temné a nalomené skladby z birminghamských dílen. Rovné, lehké, jasné, zpěvné a ve srovnání s D&G vystupivšími předtím i bohužel poněkud prázdné. Stále jsem byl v očekávání, že teď „to“ určitě přijde. Po necelé hodině přišel konec...



Ignition Technician je ze staré školy. Jeho živé vystoupení bylo bezesporu nabité obrovskou dávkou energie. První polovina setu byla i ve znamení preciznosti a trpělivosti při práci s efektory. Druhá bohužel absolutním opakem. Richard Wilkinson se velmi lehce nechal strhnout tančícím davem před ním a velmi často se zapomínal v efektových variacích a často se při návratu zpět netrefil do taktu, někdy se v nich zcela zapoměl a chvílemi i topil. Burácející galimatiáš, směs pumping hitů z konce minulého století a nekonečných reverbů a delay. Přestože Richarda zdobí v biografii informace o dlouholeté praxi ve zvukařské branži, očividně neměl asi ani tušení kolik decibelů do lidí tlačí.

Radial jsou tu. Nizozemská mladá krev. Projekt vznikl před necelými 3 roky a od samého počátku jede pouze na raketový pohon. Vzhůru samozřejmě, jak jinak. Prásk, bum, rachty, rachty, rachty, rachty, rachty, rachty, prásk, bum, rachty, rachty a ticho. Nehrabe mi, nebojte se. Jen jsem ve zkratce pár citoslovci popsal jejich vystoupení. Kluci to měli jednoduše asi moc nahlas. Nejdříve vypadlo středové zvukové pásmo, poté jim spadl noťas nebo jiné v sérii zapojené a nezbytné zařízení. Po chvilce ticha opět spustili. Hlasitost už nebyla tak vysoká. I díky zákroku jednoho ze zvukařů, kteří po dlouhých 20 minutách došel na pódium a stáhl Radial na jejich mixu. Bude teď líp? Nebude bohužel. Chvílemi se zdálo, že ty středy furt nejedou. Pak se objevily v gradacích, na jejichž konci se vždy na pravé straně (levé z pódia) ozvalo prásk a pak jen šílený chrapot a výpadky. Tak nic, tak Radial příště někdy.

Rumenige: jistota asi nepřekvapí, ale nikdy nezklame. Zvuk již nedosahoval takové hlasitosti jako do vystoupení Radial, ale začal opět hrát v celém rozsahu a jeho možnostech. Zatuhlá krev ve mně začala opět kolovat. V tu chvíli jsem ani neřešil co se hraje, ale že to hraje a že to hřeje a že se nohy začaly opět hýbat do rytmu. Rozhodně osobně jeden z vrcholů páteční noci. Parket byl plný a ruce nahoře.



Malá premiéra pro mě. Ač se snažím sebevíc, nevzpomínám si, že bych kdy slyšel naživo španělského toreadora 3 gramofonů Cristiana Varelu. Pověst jej předchází s velkým náskokem. Očekávání jsou tedy vysoká. Bohužel. Zvuk je horší než měl Rumenige. Že by byla příčina problémů v pravém mixu? Svojšice opět zvolily nejjednodušší řešení pro střídání vystupujících, postavily velké pódium obsahující 2 menší na sobě závislá jedním kabelem. Začátek setu byl plný nepřesností a jako by Cristian hledal optimální cestu hraní. Směsice energického latino, groovy a tribal techna v nekončících gradacích. Takové bylo pro mě vystoupení Cristiana Varely.

Surgeon, smutný a zamračený to přeživší projekt British Murder Boys, kteří tvořil spolu s Regisem. Ten se postavil na hlavu a projekt i zastupující agenturu Dynamix opustil. Doufejme, že tenhle talentovaný „blázen“ nepřikryje své studio plachtou a nezabalí to celkově. Surgeonovy sety znám snad nazpaměť. Dával jsem mu 2 možnosti. Buď překvapí a zahraje velmi tanečně a nebo předvede svůj precizně v Abletonu poskládaný standard a spustí směsici bohaté vlastní produkce okořeněné industriálními samply a peckami od Aphex Twina (Elephant song nechybí snad nikdy) nebo LFO. Druhá možnost se ukázala být pravdivá. Zvukově bylo vše v pořádku. Čisté, zřetelné a ne na maximum.

Padla únava a tak jsem na závěr Surgeona nevydržel a vyrazil to zalomit před cestou zpět do auta. Chyba bohužel, ale co naplat. Boss, který následoval po Britovi spustil jako jediný opravdu dynamické taneční techno koncentrované a nikterak neředěné. Drsný trojkopák, tak charakteristický pro slovenskou produkci, doplňovaly jeho vlastní hutné zvukové konstrukce. Dobrou...

Nejen zvukem je ale člověk uspokojen. Světelný park nebyl extrémně bohatý, ale byl velmi šikovně rozmístěný a především naprogramovaný a později i ovládaný. Gradující atmosféru noci během setů Rumenigeho a Surgeona podpořily i 2 barevné lasery a jejich šikovná obsluha. Obrovskou poklonu dávám pánovi projekčních pláten. Byla 3 a VJ Martin se o ně staral jak o vlastní děti. Ani na chvilku je nenechal bez pozornosti. Velmi dobře reagoval na to, co se hraje a chvílemi z toho běhal až mráz po zádech jak rychlý byl. Z reproduktorů se počal linout zvuk klavíru? Není problém, během 8 dob byl zvuk doplněn rukou hrající na klavír. Dona Summer začala zpívat I Feel Love a v tu ránu jsme dostali naservírovaná srdce a slovo „love“. VJ Martin jsem viděl prvně blikat na projekčním plátně a doufám, že jej nevidím naposledy. Přestože samotná projekce nebyla extrémně dějová, propracovaná, plná rafinovaných překvapení, splnila ten úkol, který plnit na party má. Doplňovala velmi dobře hudební produkci.



Atmosféra byla zvláštní. Svojšice nebyly vyprodané, přesto byl prostor velmi příjemně zaplněn. Vždy bylo místo k tanci a nebyl problém si ani sednout. Taneční parket byl stále plný, přesto v něm cosi scházelo. Lidé se na sebe tolik nesmáli, resp. když se jejich pohledy střetly, byly tak nějak prázdné. Něco scházelo. Ale zjistit co se mi do teď nepovedlo. Veškeré vedlejší faktory jako například počasí nedělaly sebemenší problémy. Nikde na barech velké fronty. Ceny normální. Jen ten zvuk, ale ten přeci nedokáže sám o sobě takhle moc ovlivnit náladu tolika lidí? Opravdu zvláštní atmosféra. Byla výborná a přesto jí něco chybělo.

Závěrem snad jen pár drobných poznámek pod čarou. Do RedZone jsem nevyrazil ani na chvilku. Prvně mě nelákal line up a druhak mě nelákala vstupní povinná procedura. Do vystoupení Matrixe bylo příjemné se zastavit u stanu s rozlámanými beaty, během něj a po něm se hrálo velmi nahlas na tak malý prostor. Osobně jsem byl zklamaný z faktu, že normální Pepsi byla v 19:30 dle informací jednoho baru, pouze na tom druhém a o hodinu později už nebyla ani tam. Brandové bary Pepsi by měly být asi lépe zařízené, zvláště když jde o jejich vlajkovou loď. Veškeré mé poznatky a zachycené informace o příčinách obtíží se zvukem na hlavním pódiu jsou mé vlastní spekulace. Neměl jsem tentokráte možnost se podívat i z druhé strany pódia a tím i přístup k přesnějším informacím. Osobně budu velmi rád, když se pořadatelé k tomuto vyjádří a uvedou informace na pravou míru. Mé postřehy jsou v tomto reportu jsou stejně subjektivní jako jakéhokoli dalšího návštěvníka.

Svojšice byly letošním prvním festivalem, který jsem navštívil. Rozhodně mě dobře uvedly do letní sezóny. Nicméně v příštích letech budu asi mít trochu problémy si na ně vzpomenout a zpětně si události na nich přehrát.