Je 12:30, teplota vzduchu je kolem 36 stupňů, fouká mírný větřík a naše letadlo přistává na letišti v Gironě. Odtud nás všechny autobus, ve kterém je asi 18 stupňů, odváží směr Barcelona. Tady se to vše odehraje. Art multimediální festival Sónar 2008. Po cestě z letiště se uskutečnilo několik zástavek na občerstvení. Bary zde mají opravdu zajímavé a občas i s vtipnými jmény.


Po ubytování přímo na hlavní třídě Barcelony La rambla odcházím s kolegou vyřídit jeho akreditaci.

Akreditační proces je poměrně složitá procedura, která obsahuje mimo jiné i to, že Vás na průkaz novináře vyfotí. Nestane se tak, že by se někdo dostal někam na cizí akreditaci. Součástí je i taška s programem a několika dárky od sponzorů.

Následují klasické procházky městem, obdivování architektury Gaudího, odhánění prodejců značkového oblečení v přístavu, střídané s diskusemi a kalením na pokoji hostelu.


A je to tu! První den festivalu Sónar. Vyzvedáváme vstupenky, následuje oběd v restauraci sněz co chceš za 8 eur a vyrážíme na festival. První koho potkáváme jsou Pram v SonarHall. Nicméně styl této kapely nás příliš nezaujal a tak jdeme na obhlídku festivalu a přilehlých součástí. Při cestě na veletrh potkáváme Richieho Hawtina, který velmi zaujatě vysvětluje neznámo co dalším dvěma členům z m-nus staje. Konstatujeme, že Hawtin má tak 30 kilo a při rozebírání proč pokračujeme na veletrh.

Na veletrh se prochází malou prezentací firmy sony a jejího přenosného přehrávače. Veletrh samotný je řada šedých kostek naskládaných vedle sebe a nadepsaných co obsahují. Jsou zde převážně vinyl/CD shopy, ale i prezentace klubu Pacha, či festivalu Mutek. Nacházíme zde i stánek tanečního magazínu xmag, v jeho popředí sedí Richie Hawtin revival. Jak jsem později zjistil, je to sám šéfredaktor magazínu. Smysl rozdávání česky psaného magazínu ve Španělsku mé osobě bohužel uniká, stejně jako reklamní letáky na český taneční festival psané rovněž česky. Mno nicméně pokračujeme dál a to ke stánku firmy numark. Ta zde předvádí nejen malé MIDI kontroléry do kapsy ale i USB ovladače pro Dj software traktor. Myslím, že tohle bude jedna z budoucích cest Djingu. Přestože jsem velký fanda LP, zdá se, že kufr s deskami je pomalu minulost.


Na RedBull stage jsem se během Sónaru zastavil asi 2x a bohužel ani jednou nás Djs nezaujali.

Nastává čas vrátit se do SonarHall, kde se na své vystoupení připravují ZX Spectrum orchestra. Naprosto ujetá muzika produkovaná tímto legendárním počítačem, doplněná o naprosto ujeté 8 bitové animace, doplněno komentářem jednoho členů kapely, rozpohybují početné publikum. Než se ale koncert rozjel, byl konec. Proč toto uskupení v počtu dvou lidí dostalo prostor jen na 4 tracky, je pro mě záhadou. Následuje další přestávka, ve které odcházíme kouknout na část s názvem SonarMatica, tu jen bleskově prolétneme a tak se jí budu věnovat později. Přestávka totiž není tak dlouhá a nás čeká vrchol denního programu. Tím je dvojice finského původu provádějící na lidech své akusticko-sonické pokusy a to Pan Sonic. Jejich koncert byl o poznání lepší než v Praze, možná i z toho důvodu, že na Sonaru je prostě lepší zvuk. Několik tracků z jejich bohaté diskografie rozpařilo lidi a překvapením byla i žena stojící vedle mého kolegy. Její věk byl kolem 60 let a horlivě vysvětlovala, proč se jí tato hudba libí. Sónar je všeobecně festivalem starší generace, ať už jde o jakýkoliv styl hudby. Po skončení koncertu Pan Sonic nasleduje cesta na hostel a po malém odpočinku jdeme na Sonar bus, který veze lidi do komplexu, ve kterém se odehrává Sónar de Noche.


Na prvním Sónar de Noche se odehrává koncert Goldfrapp a Leily. Ten začal v 23:00 a já se docela těšil, jelikož jsem Goldfrapp nikdy předtím neslyšel. Musím říci, že tedy klobouk dolů. Tato žena má neuvěřitelný hlas a v kombinaci s pohodovou kapelou je to opravdu srdeční záležitost. Bohužel koncert měl jednu vadu a to špatně seřízený zvuk. Zanikly tak některé nástroje a skladby neměly ten pořádný groove. Následující Leila měla zřejmě nějaké problémy. Nevíme jestli technického, nebo zdravotního rázu. Nicméně její chaotické vystoupení, bylo po cca 30 minutách ukončeno a nikdo nám nesdělil proč. I ta malá část byla ovšem zážitek, neboť Leila obsluhovala snad 40vstupý mixážní pult a pomocí analogových mašinek vytvářela neuvěřitelné zvukové orgie.

Den Druhý 20.7.2008

Začíná procházkou k největšímu kostelu podle návrhu Gaudího a to Sagrada Família. Mám jen několik fotek, protože nemám tak široké sklo pro foťák a do objektivu se to prostě nevlezlo.

Po návratu malý odpočinek a jídlo a už začíná druhý den Sónaru. Z tohoto dne mi v hlavě utkvěly pouze dvě věci. Našláplé funky kapely od Kalabrese přes the Rumpelorchestra a jejich skladba s názvem Chicken Farm. Druhá věc je SónarMática.


SónarMatica

Tato část festivalu je zaměřena na multimediální technologie. Tentokráte byla výstava o minulosti a budoucnosti animace. Protože zde bylo několik opravdu povedených kousků, věnuji této záležitosti samostatnou část článku.

Prvním funkčním exponátem byla klasická houpačka (viz foto). Pokud jste se začali houpat, byl pohyb snímán a na zeď před vámi promítán obraz asfaltové či jiné cesty. Aby to ovšem nebylo málo, šel tento obraz proti směru pohybu a náhodně měnil svoji orientaci. Hračka pro opravdu silné žaludky. Hned první den instalace došlo od jednoho z návštěvníků k tak silnému houpaní, že skopl projektor :)


Druhá hračka byl bíle vymalovaný roh místnosti, ve kterém byla umístěna skříňka se dvěmi kukátky. Každá zvědavá osoba, která se nebála nakouknout, se většinou začala hlasitě smát. Mno zkusili jsme to také a to co jsme spatřili nás také docela rozesmálo. Uvnitř krabičky se totiž člověk koukal na vlastní zadek snímaný jako by člověk koukal do kukátka na dveřích!


Po tomto vtípku následovala šedě vymalovaná místnost, ve které byla umístěna na zemi kostka. Pokud člověk vešel dovnitř a posadil se, byl na stěnu vpravo vykreslen jeho obraz postupně jako filmová políčka. Naopak vlevo byl obraz natolik zpomalen, že člověk spíše připomínal ducha.


Další hračkou bylo promítací plátno, malý stoleček s kamerou a 3 barevné kostky. Nakláněním kostek a manipulací s nimi ovládal člověk tu samou kostku na plátně, ovšem vyobrazenou jako místnost s panáčkem. Úkolem bylo dostat panáčka postupně ze všech 18 místností ve virtuálním domě. Pro snadnější pochopení viz fotografie.


Následuje řada sedačko-lehátek s monitorem. Takhle nějak bude vypadat naše multimediální obývací jednotka s televizí. Klikáním myši a pomocí klávesnice obsluhujete speciální software obsahující kino, klipy i zprávy z celého světa.


Poslední expozice je takzvané stínové divadlo. Siluety z černého papíru jsou promítány na bílé plátno a někdy lze pomocí této věci stvořit i docela složité animace.

Vzhledem k tomu, že denní část má svou stage s názvem SonarComplex přímo uvnitř muzea umění, jdeme se na jedno vystoupení podívat. Na svou show se zrovna chystala dvojice zvukových experimentátorů Yellow Swans. Na svém stole měli mixážní pult, kotoučový magnetofon, dva walkmany, k tomu všemu mikrofon na vokály a elektrickou kytaru. Po krátkém představení projektu se postupně rozjelo noisové peklo. Pokud máte rádi Pan Sonic, pak věřte, že jsou jen slabý odvar Yellow Swans. Noisové peklo, které předvedli dosáhlo takové gradace, že si nejenom lidé ucpávali uši a místy to i bolelo, ale hlavně i ve třetím patře muzea umění to rozhýbalo podlahu. Přemýšlím, zda je potřeba na takové akce zvát statika a docela chápu, že na Sónaru každý rok zvučí někdo jiný:D

Tímto akustickým experimentem pro nás denní část Sónaru končí. Nastává přesun na pokoj a malý odpočinek před samotným a pro mě hlavním programem Sónar de noche.


Samotný zahajovací koncert celého večera pro nás odehrál zakládající člen Underworld Darren Emerson spolu s jazzovou dvojicí Jamie Cullum a Ben Cullum. Tato trojice rozpoutala mezi diváky sonaru hotové peklo a to doslova. Kdo má rád staré underworld nael je právě zde. Neuvěřitelná hra jazzové dvojice doplněná o elektronické pozadí pařícího a vysmátého Darrena Emersona byla opravdu zážitek. Kdo si myslí, že za pijánem nelze pařit jako metalová mánička, hluboce se spletl.

Ze Sónar Clubu mi v hlavě utkvěly akorát Justice, jejich rozsvícený kříž před pódiem a elektro hrané live. Bohužel většina interpretů zde pouštěla defacto to samé a tudíž jsem tuto stage ignoroval až na pár zastávek celý večer.

Druhým premiérovým vystoupením byl pro mě koncert Roisin Murphy. Tato divoká zpěvačka která se neváhala převlékat přímo na podiu nás dostala do varu nejen svým průhledným trikotem, ale hlavně úžasným hlasem doplněným o hudbu její kapely. To vše podáváno na zvuku, jaký jsem zatím na festivalu ještě neslyšel. Při poslední skladbě se Roisin dokonce naoko pobila se zbytkem kapely a my se po tomto zážitku přesouváme do Sonar Pubu, kde pro mou osobu nastává zásadní událost a premiéra oslavy 10 let M-nus projekt Contakt. Za mixážním pultem se postupně celou noc střídají všichni hlavní členové stáje m-nus spolu s Richie Hawtinem. Hrají vždycky dva a tři spolu a to celé trvá od dvou do 8 do rána. Jejich set je doplněn minimalistickou animací, která je naprosto úžasná. V jednoduchosti je prostě síla. Po rozednění je v prostoru hromada lidí a já zjišťuji, že věkový průměr bude hodně kolem 40 let. Holt Česká republika je prostě docela pozadu co se hudebního obzoru týče.

Přerušujeme poslech a pařbu na Contaktu a jdeme si poslechnout kapelu Hercules and love Afftairs. Taneční hudba hraná na živo a doplněná vokálem dvou žen. Rozjetá hudba která rozpařila celé publikum dole pod pódiem. Mno pak následuje návrat na stage, kde hraje mínus a kde zůstáváme až do rána. Poté naprosto znaveni míříme na Sónar bus a do hotelu. Před námi je poslední den Sónaru a tak se musíme trochu prospat.


Poslední den tohoto festivalu pro nás začal až večerní částí, protože na denní byla taková fronta, že se nikomu nechtělo na tom horku čekat minimálně hodinu. A tak procházíme město, a chystáme se na večerní část.

Tu pro nás zahájil DJ Yoda a jeho magic cinema show. Tento Dj pomocí míchacího DVD přehrávače pouštěl různé útržky starých filmů, seriálů či reklam a tím dosáhl neuvěřitelně vtipné a našlapané show. Možná by mohl udělat v ČR seminář, snad by se jedna nejmenovaná Djka naučila, jak to správně používat...

Další v pořadí je Miss Kittin. Ve Španělsku ji zbožňují a já osobně nepochopil proč. Její album se mi nelíbilo a tak jsem čekal, že mě přesvědčí aspoň naživo. Bohužel se tak nestalo. Dobrá byla snad jen jedna skladba, a to tuším třetí. Zbytek bohužel jen tupá elektronika doplněné o její vokál. Myslím, že i tato Viktorka by měla vědět, kdy přestat. Možná by to zlepšilo kvalitu jejího setu.

Následuje přesun do SonarClubu, kde hraje svoje experimentální elektro Radioactive man a to live. Spousta mašinek a za tím vším hipísák klasického střihu. Našlapaný sound sledujeme před zvukařským stanovištěm a po kouknutí doleva zjišťujeme, že sound Radioactiv man zaujal i Richieho Hawtina s Marcem Moulem. Myslím ale, že hlavně čekali na živé vystoupení Jeff Mills vs Mike Banks. Tito dva pánové stojí za vydáním základní desky v historii techna, a to albem X-102 discovers The Rings Of Saturn. Obrovská projekce hvězdné oblohy a táhlé intro, jak jej známe z desky, byly bohužel neustále rušeny vypadávajícím zvukem na levé straně podia. Po chvíli došlo k zatažení opony a cca 15 minut bylo ticho. Pak se opona znovu otevřela a začalo se znovu hrát, bohužel my jsme museli prostor opustit, protože nám neúprosně utíkal čas k cestě na letiště.


15. Sónar byl pro mě první a musím říct, že mě opravdu nezklamal. Pokud si chcete užít festival na úrovni, neváhejte a příští rok jeďte taky. Celkové moje náklady byly 14 000 Kč, což není zrovna málo, nicméně věřte tomu, že to stojí za ten zážitek.

P.S. Omlouvám se za nekvalitní fotografie. Ale dostat foťák na Sónar je dost problém, nato stativ.