Krupičky potu padající do očí mě probouzí a zjišťuji, že jsem vše stihnul. Jenže mi to celé přání trvalo asi 3 hodiny, krása. Asi půjdu navštívit pány na "podlaze, co nikdy nespí". A že je pro dnešek a zítřek naplánovaná velmi slušná sestavička.

50°C, WC, Sprcha, Gril, Jídlo, Pití - ingredience, které neomrzí
Přes den je nálada neustále povzbuzována plnými paprsky slunce, nejeden kolemjdoucí bude mít zřejmě velmi pálivé spaní. Jeden, evidentně se vracející ze Sleepless floor, si dnes nejspíš tílko nesundá ani ve sprše. Nesmím se moc smát, jsem na tom dost podobně. Ve stanu se nedá přežívat a opalovací krém jsem nějak pozapomněl. Organizátoři naštěstí nezapomněli na udržovaný WC (opravdu water closet) a sprchu vše bratru za 1,50€, od stanu v dosahu do 30 kroků (jsme na tom ale nejlépe, někteří mají cestu k hygieně poněkud delší a trnitější). V rušnější části kempu je jídla dostatek. Ve Ferropolis ještě větší dostatek i variabilnější nabídka. Klasický festivalové menu doplněné o trochu indie jídla. Kdo jde na občerstvení od lesa, může na Melt!u fungovat nezávisle na organizaci. Grilování - povoleno, vnášení nápojů do areálu - vyřešeno elegantně. Krabicový džus, izolepou proměněný na velmi vkusnou kabelku. Pravděpodobně nejčastější zavazadlo místních.

Sobotní warm-up obstarává odpolední procházka kempem a okolo jezera Gremminer. Kempování je díky oddělení automobilů od stanů mnohem klidnější než například na Nature One, ale i zde se dají nalézt prostory se zvýšenou hustotou decibelů. Na kraji jezera rozjíždí zhruba 40 Holanďanů nu-disco party na popelnicích.



When Electronica meets Rock
Program sobotního odpoledne nám startuje pod rozpálenými ocelovými titány všeuměl Patrick Wolf. Ve svém modrém, apartním oblečku dokazuje, že umí zahrát na cokoliv a kdyby na to přišlo, rozezněl by i v pozadí stojícího "Šíleného Maxe" (další z několikasettunových strojů). Ani Patrick nezapomněl zahrát některé ze svých největších hytů - Time of my Life nebo Magic Position. Po něm další Britové. Pozůstatek pubertálních hrdinů mnoha okolo stojících, včetně mě samotného. Ano, bývalí Oasis, současní Beady Eye se pravděpodobně snaží vyždímat poslední kapky zašlé slávy. Jestli to nebude tím, že mají ve svém středu toho nepravého Gallaghera. Liam je cápek, floutek, drzoun, pozér. Všechny podobné přezdívky na něj sedí více než zpěvák. Dříve jsem možná hltal každé jeho arogantní gesto s fascinujícím výrazem na tváři, ale časy se mění. Bohužel pro Beady Eye a jejich fanoušky se Liam nezměnil a zřejmě ani nehodlá. Škoda, protože hudebníkům okolo to hrálo parádně, zejména bubeník známý od Robbieho Williamse se činil. Beady Eye, snad jako jediní, hráli tradiční brit rock bez přísady elektroniky.

Krátký odskok pod velké kolo aka. starý známý TAKRAF na housové Ame. V Melt!ovém podání pouze jednočlenný projekt. Příjemná změna vracející atmosféru zpět do sobotních brzkých hodin. Během probíhajících 6-8 tracků neregistruji ani miniaturní náznak nudy. Prostor je relativně zaplněn, ale ne přeplněn. Ostatně takto to díky omezené kapacitě funguje na všech pódiích a je to jen ku prospěchu všech zúčastněných. V podobně zaplněném Gemini stanu je od 23:00 prováděna další osvěta hudebních stylů. Na svědomí jej má projekt Console a jeho frontman Martin Gretschmann. Se svou partičkou hudebníků doplněnou o zpěvačku Miriam Osterrieder mi jasně dokazují, jak lze zahrát taneční hudbu, minimalového zaměření na živé hudební nástroje. Bohužel mi už pro tento typ hudby docházejí slova a pojmenování a zřejmě bude potřeba i jiná než poslechová osvěta. Hodina poslechu Console dobijí baterie v mém akumulátoru rychleji než spánek. Jenže není čas na další pionýrské počiny, nyní je čas na srdcovou záležitost. Editors.
Proboha, kde se v něm bere takový hlas? Tak nějak vypadalo naše první seznámení. Nikdy se neoposlouchá. Tom Smith, dnes s kšiltovkou, má definitivní zlato v hrdle. Editors si pro letošní festivalové turné parádně zeditovali své pecky a zapadli do probíhajícího z větší části elektronického festivalu, jak kdyby se jednalo o jejich dominantní polohu. Vystoupení má díky těmto úpravám šmrnc. Skladby, které mají v originále tendenci kazit rozjíždějící náladu naopak party ještě více rozpalují. Standardně skočné Racing Rats, Bones, Bullets, An End has a Start, You Don't Know Love nebo Munich doplňují nově zaranžované No Sound But the Wind nebo Smokers Outside the Hospital Doors. Když pak jako encore zazní In This Light And On This Evening, Brick and Mortar zdá se pecka Papillon tak nějak nejvíc rockově. Birmingamští sympaťáci se s Melt!em loučí Fingers in the Factory a to už skáče celá plocha i tribuny před hlavní stageí. Editors jsou oblíbenci a doufejme, že jim to ještě dlouho vydrží.



V hlavní roli jedničky a nuly
Indie (electro) rockové Editors střídají čisté electro produkující Digitalism. Domací miláčkové, stejně jako včera Paul Kalkbrenner doslova vyprodali prostor pod hlavním pódiem. Samozřejmě také tribuny okolo, ty jsou ale běžně naplněné v průběhu celého dne. Díky nim, vzniká obrovské množství míst k odpočinku, aniž by kdokoliv přišel o sebemenší chvilku oblíbené hudby. Shora je pohled na hlavní stage ještě působivější než z naplněného kotle. Produkce Digitalism nepatří zrovna mezi nejvyhledávanější hudbu v mém prohlížeči, ale dnes jsem jimi unešen. Atmosféru, kterou dokázali před sebou vytvořit jsem na letošním Melt!u ještě nezažil. Klobouk dolů. Dokonce rozeznávám i některé samply z jejich tracků a dokonce si dokážu pozpěvovat hymnu letošního ročníku festivalu, Two Hearts.

Ještě před dominancí Digitalism jsem si odběhl trochu sladit dojmy a pojmy do stanu Intro Zelt. Tak nějak jsem si nedokázal spojit styl hudby a jméno projektu Atari Teenage Riot. I po návštěvě stanu má neznalost trvá. Jistě, dokáži si o nich něco přečíst, ale zvuk, který se šířil po stanu vydal za tisíce popsaných html stránek. Noise. Krátce a výstižně. Oni ti pánově vymýšlející názvy pro hudební styly asi nebudou hlupáci. Přesně tak hluk a BPM pohybující se sakra vysoko. Raději stojím co nejdále od pódia, hned vedle zvukařů a jejich vystrašený pohled je smrtelně výmluvný. Dá se vůbec něco podobného přesně nazvučit? Jen připomínám, že se do produkované hudby, a zdálo se mi, že se v rukou "hudebníků" objevují i nějaké nástroje, snaží zpívat i několik osob zároveň.

Konec dobrý, všechno dobré, mám při sobotním dnu několikáté přání. Crystal Castles mi to jistě splní. Upřímně, není to úplná bomba, ale za zkušenost to stojí. Předběžně jsem věděl, že démonická Alice Glass je na pódiu neřízeným živlem a nad jejími příběhy plnými zranění jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Jenže obrovské pódium pro dva hudebníky a jednu "křehkou" ženu jejich rozměrů není správná volba. Při většině skladeb je hlas Alice vyefektovaný stylem rozbitého Gameboye, takže jí je rozumět až téměř na konci při Not In Love. Později se ještě pokouší o stage diving, ale i ten se moc nezdaří. Spíše takové stage lying. Chuť si musím spravit opět u obra s velkým kolem, který umí nejkrásnější deep pohádky před spaním. TAKRAF právě vypráví o B2B2B2 Total Confusion z dílny Kolínských djs Michaela Mayera & Superpitchera & Tobiase Thomase. Opět krásná ukolébavka, škoda že to je do spacáku ještě 2km daleko.

Zítra. Den třetí