Melt! předchází obrovské renomé a chvála se sype ze všech stran. Je toto tvrzení pravdivé nebo se jedná o další z nafouknutých bublin? Bez dlouhých a zbytečných vytáček je chvála oprávněná a zasloužená. Festival Melt! je jedinečný. Bez diskuze. Otázkou pouze zůstává, kdy a jak moc si je každý ochoten tuto skutečnost připustit.

Z dalšího textu bude zřejmě patrné, že jsme si společně padli do oka, jenže láska na první pohled to mezi námi rozhodně nebyla. Ale upřímně, která naplněná láska je vlastně na první pohled?

Den první (řečený Studený)
V práci do půl páté, cesta 340 km včetně té přes páteční Prahu, očekávaný příjezd kolem 20:00. Výměna vstupenek, rozdělání stanu, který jsme ještě nikdy nestavěli. Cesta z kempu do Ferropolis, očekávaný příchod na Gemini stage 21:00 a zábava až do nedělní noci. Jenže ejhle, plány jsou od toho aby se jim někdo nahoře pěkně vysmíval.

Příjezd na rozcestí poloostrova zvládáme relativně na čas, zde by problém nastat nemusel. Pochybnosti začínají růst s prohlédnutím totálně napěchovaných parkovišť. Uf, místo ještě máme a jaká se stanem? Pánové pořadatelé nedokáží příliš poradit, oni asi možná ani nerozumí. No nic, třeba něco najdeme - velká chyba (daň nováčka na Meltu!). Procházka kempem sem a tam s nulovou úspěšností zabírá krásných 75 minut a my se na dálku loučíme s oblíbenými The Koletzkis. Místo nich jsme si zatančili pouze mezi vytyčenými koridory pro jednotlivé sekce kempu.



Nejprve dole a pak stále nahoře
Křivka nálady klesá z natěšení téměř k bodu mrazu. Za okamžik padá ještě hlouběji. U hlavního vstupu, který může čítat na tucet průchodů se srocuje přibližně pět set partychtivých návštěvníků, ale dav vůbec neubývá. Ba naopak. Průchozích vchodů je pouze polovina a u ní důkladná prohlídka každého jednoho příchozího. U jakého stánku s pivem se nám dneska zasekla pověstná precizní německá organizace? To abychom kvůli její dovolené na dálku zamávali i The Naked and Famous. Naštěstí přichází nařízení o vpuštění venkovního smutného davu mezi dav šťastný a roztančený. Bez kontroly, ovšem. Křivka nálady se zastavila na svém víkendovém minimu a s příchodem na hlavní Bench stage začíná růst relativně strmým tempem.



The Naked and Famous přistihneme přesně kterak pro z poloviny zaplněnou "arénu" ve tvaru srdce pod železnými obry roztáčejí song All of this. Do konce svého vystoupení hrají proslavení a nazí Aucklanďané ještě další pecky ze svého debutového alba Passive me, Agrresive you - No way, Jitled Lovers, Eyes, Girls like you a také svůj pravděpodobně nejznámější hit Young Blood. Křivka zábavy je už výrazně nad nulou a při uvědomění si síly a kvality zvuku na hlavní stageí je mi již dopředu jisté, že tam minimálně do rána zůstane.

Youtube Favourites
Během roku 2011 mi přistálo v oblíbeném playlistu spousta nové muziky a bylo pro mě trochu sci-fi se jen zasnít a představit si, že ještě týž rok nebo dokonce kdykoliv jindy budu mít kluky a holky z videoklipů přímo na dosah ruky, nebo přinejmenším co by kamenem dohodil Bohužel mi dramaturg udělal silnější čáru přes rozpočet svým sestaveným pátečním rozvrhem. Neustále musím volit minimálně mezi dvěma pódii, ale čert to vem. Ještě že se časy jednotlivých vystoupení nepřekrývají kompletně a areál je tak "zvukově ergonomický" navíc "pohybově ekonomický", "barevně okouzlující" prostě "festivalově přívětivý".

Při procházkovém přesunu na Desperados Beach (pódium zasazené na pláž, bezprostředně na břeh jezera) prožívám jedno z dalších dnešních prvních setkání. Bratr známějšího Paula Kalkbrennera Fritz, odehrává pod Velkým Kolem (Big Wheel Stage) svůj živý set. Mile překvapuje i živým zpěvem. Není to sice žádná operní árie, ale má to atmosféru. Přinejmenším mi track Facing the sun způsobuje mrazení na zádech a stejně jako se křivka nálady usazuje v maximálních hodnotách, mrazení zůstává i na další hodiny.

Sascha Ring není v mé hudební kartotéce žádným nováčkem. Stejně se ale při jeho vystoupení vždy jako novic cítím. Se svou kapelou Apparat band zařezává spektrum harmonických zvuků z pódia do nabité pláže. Magickou atmosféru kouzelných zvuků dotváří dým a ostrá světla, která díky silnému větru a chladnému počasí co chvíli mění kulisu vystoupení. Významným doplňkem jenž podtrhuje vizuální obraz jsou všudypřítomné poletující bubliny z bublifuků. Apparat se zřejmě jako odpadlík necítí, tasí nejsilnější zbraně v podobě starého, dobře známého materiálu i čerstvých novinek. Chvíli to vypadá, že při tracku Arcadia a následném hudebním jamu odlétnu za bublinami i já.

Po zrychleném přesunu do stanu Intro Zeit (dvě pódia, dělící od sebe nejdelší cestu zvládáme za cca 2 minuty) nás čeká malé retro překvapení. Chlapíci v oblecích Noah and the Whale si jako intro zvolili instrumentální verzi přeslavné Bohemian Rhapsody. K mému velkému překvapení zjišťuji, že generace postávající vedle mě jí bez jediného zádrhelu odzpívá. Pánové ještě nejsou na pódiu, ani jednou nemuseli hrábnout do strun a atmosféra ve stanu už by se dala krájet. Noah and the Whale si pro svá živá vystoupení pohrávají s aranžmá svých skladeb, proto je jejich vystoupení o moc živější a tanečnější než by se zdálo ze studiových verzí svých songů. Například hity Five years Time, Blue Skies nebo L.I.F.E.G.O.E.S.O.N. mají v tomto podání ještě větší náboj než originální kousky.

Jednou ty a jednou já
Nejsem v "železově" sám a nesmím si sobecky plánovat večerní harmonogram pro sebe, i když by mé zlé já moc rádo chtělo. Díky tomu jsme znovu dvakrát na hlavní stagei. Nejprve shlížíme celé vystoupení roztomilé švédské blondýnky Robyn. Kdysi mě velmi zaujala svým úžasným hlasem, jenže směr kterým se záhy vydala znamenal ústup z hudebního rozhledu, proto jsem vcelku překvapený její show. Především energie, která z ní a jejího pohybu šlehá až do desítek metrů vzdálených ochozů je nepřehlédnutelná. Snad mě paměť nešálí, když napíšu, že Robyn odzpívala a odtančila mimo jiné: Dancing on my Own, The Girl and the Robot, Be Mine!, Hang with me, With every Heartbeat.

Má volba předběžně padá na Miss Kittin. Tak dlouho ji všemožně míjím, až to stejným způsobem dopadá i zde. Z dálky registruji Carolinin působivý hlas doplňující její set, ale o kousek blíže mě jako magnet přitahuje cosi neokoukaného, originálního - senzačně rozjetá party ve stanu pod obrem GEMINI, kterou už jsem od zbytku dnešního večera ani neočekával. Po úvodních problémech s technikou se do práce pustil ansámbl okolo Nicolase Sfintescu a Ezechiela Pailhese aka Nôze a společně mi zase o něco posouvají obzory. Tenhle mix elektronické taneční hudby, jazzu, rocku, experimentování, jamování a všeho možného i nemožného doslova valí přítomné obecenstvo. Jedním slovem dechberoucí.

Díky Nôze jsme opozdili příchod na hlavní stage, kde momentálně hraje miláček domácího publika - Paul Kalkbrenner. Usuzuji to z absolutně naplněné plochy i tribun. V porovnání s předcházejícími minutami si sice trochu připadám jak v chill-outu, jenže lidé okolo se báječně baví, mnohokrát je to vidět víc než by si sami přáli. PK není zřejmě ve své kůži, nepozdává se mi aby dělal za každou skladbou pauzu, ale zřejmě si vychutnává bohatého aplausu. Na závěr samozřejmě obligátní Sky and Sand (alespoň v zajímavé úpravě) a Aron. No nic Paule, dobrý, ale příště už zřejmě ne... Teď už je řada opět na mě a z posledních sil si vychutnat zbytky deep setu Radioslavea a Carla Craiga. Paprsky vycházejícího slunce šimrají bok SRS 1300 TAKRAF 1521 (několikasettunový kolos nad stageí) nad námi a neutichávající desítky stroboskopů šimrají mé rohovky téměř do oslepnutí. Už není kde brát, energie se dostává do mínusu a velmi nerad bych sahal do zásob připravených pro sobotní den. Dobrou TAKRAFE, dobrou Tensnakeu, dobrou Gui Borrato. S prvním jmenovaným si zanedlouho znovu zašpásujeme, ale s vámi dvěma, doufám, brzy na viděnou.

Zítra: Den druhý