Ahoj Moby, jak se máš?
Výborně, co Ty?

Děkuju za optání, skvěle! Moc jsem se na setkání s Tebou těšil. Už je to více než rok, co jsme si měli možnost pořádně popovídat.
Jojo, to je pravda.

Vím, že nemáš moc času, půjdu tedy rovnou k věci. Hlavním tématem našeho rozhovoru je Tvoje nová deska. Poslouchal jsem jí určitě už padesátkrát a hrozně mě nadchlo, že je opět plná emocí, ale zároveň je dle mého názoru asi nejsmutnější ze všech. Čím to je?
Asi to bude tím, že mám velmi podivnou hudební minulost. Když jsem jako hodně malý kluk začal s hudbou, začínal jsem klasikou. Následně jsem hrál v punkové kapele, když mi bylo 19 nebo 20, tak jsem se přestěhoval do New Yorku a začal s djingem v hip hopových klubech a následně jsem přičuchnul k elektronické hudbě…Víš, vždy jsem se snažil dělat co nejvíc různorodou hudbu a zjišťuju, že se mi opravdu líbí hodně hudebních žánrů. Ze všeho nejvíc mám ale rád klidnou hudbu, plnou emocí, která je pro mě i hodně osobní. Řekl bych, že právě tohle bylo jakýmsi základním kamenem při tvorbě této desky.



Osobně jsem rád, že jsi opět natočil pohodovou desku, protože jsi opět probudil ze spánku postavičku „Little Idiot“, kterou jsi naposledy použil pro klip písně „Natural Blues“. Nyní jsi na malém idiotovi postavil nové video „Pale Horses“. Připadá mi ale, že to je jen začátek…Mám pravdu? Co nás čeká dál?
(Smích) Ano, pamatuješ si to naprosto přesně! Tentokrát je „Little Idiot“ v naprostém popředí této desky. Je na obalu, na plakátech, doprovází vlastně celé promo k této desce. Přitom tahle postavička mě provází již dobrých dvacet let, ještě když jsem pracoval v obchodě s hudebními nosiči. Je to vlastně velmi vtipný - moje matka je malířka, můj strýc je fotograf a já sebe nikdy nevnímal jako někoho, který by mohl být seriózním výtvarným umělcem. Mohu jen podotknout, že se tahle postavička stala nedílnou součástí mého života.

„Pale Horses“ ale není první video k této desce. Nejprve si nabídnul k bezplatnému stažení píseň „Shot In The Back Of The Head“, ke které Ti udělal video věhlasný David Lynch. Jak k této spolupráci došlo?
Já jsem obrovský fanda Davida Lynche už řadu let. Mám rád jeho film z dob studia, ale i všechny novější včetně toho posledního. V posledních létech jsme se stali dobrými přáteli a tak jsem mu jako jednomu z prvních poslal moje album a napsal jsem mu něco o konceptu té desky. On mi okamžitě volal a požádal mě, abych mu poslal několik svých kreseb, že se s tím popere, a že by velmi rád natočil k prvnímu singlu i video. Strašně mě to potěšilo, začal jsem hned kreslit a s výsledkem jsem naprosto spokojený, moc se mi líbí, jak to Lynch pojal a přesně odhadnul, co se mě při psaní honilo hlavou…

Zpět k nové desce. Když bych jí porovnal s Tvým loňským albem „Last Night“, tak to bylo hodně taneční a Ty jsi následně jezdil po celém světě a hrál exkluzivní dj-sety, ve kterých si mimo jiné tuto desku prezentoval. Nyní jsi na turné opět s kapelou…
Ano, teď jezdím s kapelou a je to prozatím nejrozsáhlejší turné, tedy do počtu doprovodné kapely. Je nás na pódiu celkem osm, je tam dokonce smyčcová sekce, dále dvě zpěvačky, bubeník, atd.

Más na svém kontě už desítky hitů a je jasné, že je tedy hodně písní, které lidé od Tebe na koncertech očekávají. Jak vybíráš, co na koncertě zahraješ?
Ono záleží na tom, o jaký druh koncertu se jedná. U festivalů je to spíše taková „greatest hits show“, sice hrajeme několik nových písní, ale většinu tvoří starší, dobře známé písně, ale kromě toho taky jezdíme po divadlech, kde se přizpůsobujeme atmosféře a hrajeme spíše hodně nových, klidných věcí.

Zpět k Tvému djingu. Máš ještě vůbec čas si hrát na dje? Vystupuješ ještě po klubech?
Djing mě hrozně baví, ale opravdu nato teď nemám moc času. Důvodem natočení desky je v mém případě následná možnost nové písně představit naživo. Navíc hrát pouze svojí muziku na koncertě ve mně vyvolává větší vnitřní pocit uspokojení, než když hraju v setu tracky někoho jiného…

Když jsme se spolu bavili před vydáním Tvé loňské desky „Last Night“, vyprávěl jsi mi, že jsi vybíral ze zhruba 300 - 400 písní. Jak to bylo v případě alba „Wait For Me“?
Na tohle album jsem měl k dispozici zhruba 200 až 300 písní. Některé z nich byly punkové, jiné hodně taneční, někde byly hodně experimentální, ale koncept téhle desky jsem měl v hlavě přesně daný - měla být klidná, hodně emocionální, a proto se na ni dostaly právě ty písně, které tam jsou…



Hodně lidí říká, že Tvoje nové album je něco mezi deskami „I Like To Score“, „Animal Rights“ a „18“. Co si o tomto výroku myslíš?
(Zamýšlí se) V mnoha směrech jsem ten nejhorší soudce své hudby. Skládání i natáčení desky probíhá u mě doma, vlastně jsem v průběhu celého procesu úplně sám, neb si nahrávám i všechny hudební nástroje, proto je pro mě téměř nemožné, abych po vydání desky měl nějaký objektivní názor. Ale mohu říct, že na emocionální úrovni je mi tahle deska opravdu hodně blízká.

Trávíš hodně času sám. Proč?
Budeš se divit, ale já jsem rád sám. I když to tak nevypadá, jsem velmi plachý a introvert. Ale samozřejmě, že se lidí nestraním. Být většinu času sám ve svém bytě a tam tvořit album je sice náročné, ale tyhle měsíce na cestách s kapelou mi ten čas samoty příjemně vyrovnávají.

Máš už například v hlavě vymyšleno, jak bude vypadat Tvé další album?
Řekl bych, že ano, ale nejsem si úplně jistý! Ehmmm…

Je to ode mě asi dost podivná otázka, viď?
Ne, jsem rád, že se ptáš. Mám rád, když člověk myslí hodně dopředu…Vím, že chci aby byla hodně melodická, měla hodně atmosféry, byla emocionální, prostě deska, kterou si pustíš od začátku do konce i v neděli ráno, když venku prší…Některé pasáže budou hodně orchestrální, protože jsem v poslední době opět přilnul k psaní vážné hudby, takže tak nějak mám v hlavě, že minimální poslední třetina příští desky bude hozena spíše do klasiky…Ale jsem si vědom toho, že je to ode mě tak trošku lstivé, že tímto způsobem lidi donutím, aby poslouchali klasiku!

Nedá mi to, abych se nezeptal taky na věc, která zasáhla tak trošku všechny lidi na této planetě – smrt Michaela Jacksona. Vím, že jsi byl jeho velký fanda, v minulosti jsi dokonce udělal několik remixů k jeho písním „Who Is It“ a „Beat It“. Plánuješ například napsat nějakou věc jakožto vzpomínku na něho?
Když si vybavím smrt Michaela Jacksona, napadají mě pouze věty plné smutku. Víš, kultura a show business je bohužel nyní nastaven tak, že každý touží být slavný. Lidi si naprosto nepochopitelně myslí, že úspěch, popularita a peníze lidi učiní šťastnými. Ale přitom je to úplně obráceně - úspěšní lidé často umírají mnohem dřív a jejich konce jsou velmi mizerné a smutné. Ať už vezmu Kurta Cobaina, Princeznu Dianu, Johna Lennona, Jima Morissona…Všichni tito lidé byli velmi slavní, ale ukázalo se, že nadměrná sláva může lidi úplně zničit. Když vezmeme třeba Michaela Jacksona, kdyby ten si místo popularity vybral úplně obyčejný život, mohl žít mnohem déle a věřím, že i šťastně.

Moby, myslím, že bychom mohli povídat ještě hodiny a otevřít mnoho dalších témat, ale bohužel Tebe volají povinnosti a já musím zpět na letiště. Díky moc, přeju hodně štěstí s deskou a doufám, že se opět brzy setkáme.
Já děkuju Tobě, pozdravuj všechny v České republice a doufám, že se uvidíme na O2 Sázavafestu…

Připravil Jaromír Koc