Ahoj Kayi, po úspěchu vašeho posledního alba Dreamer, které se setkalo s kladnými ohlasy u laické veřejnosti i kritiků, přicházíte s novým albem. S kluky teď pracujete na nové desce. Na co se můžou fanoušci těšit a kdy deska vyjde? Ozývají se hlasy, že deska bude víc elektronická, co je na tom pravdy?
Já to vezmu popořádku. Ta deska je už skoro hotová, tak z 80ti procent. Ještě nás čeká míchání a pak takové ty věci jako obal. Deska vychází pravděpodobně v rozmezí pátého a desátého května, ještě není stanoveno přesné datum. Ale ne později, protože už jsou k tomu plánovány další akce. K tomu jaká ta deska bude – to já vlastně sám nevím. To je vždycky takový proces, že my nejdeme cíleně za nějakým zvukem nebo neděláme cíleně věci, aby zněly nějak konceptuálně. Vždycky to nějak vyplyne ze situace. Je to hodně poplatné tomu, co v té době nebo periodě posloucháme, kdy ty věci vznikají. To se do výsledku nejvíc promítne. A to jestli deska bude víc elektro? My jsme pořád čtyřčlenná kapela, kde jsou kytary, a tak na desce jsou i kytarové věci. Na druhou stranu jsme vždycky inklinovali k taneční muzice a baví nás taneční muzika. Navíc to je strašně široký pojem, takže si myslím, že se tam takovéto vlivy promítnou taky.

Jaké hudební nástroje a mašinky se na vzniku vašeho alba podíleli? Je v tomhle směru oproti deskám předchozím nějaká inovace?
V podstatě ani ne. My jsme tu desku natáčeli, respektive ještě natáčíme na třech čtyřech místech. Byli jsme dlouhou dobu v Berlíně, takže využíváme možnosti a technologie, které se nabízejí. Máme sami svoje oblíbené věci, se kterými pracujeme, ty se za tu dobu nějak výrazně nemění. Žijeme ve věku softwarů, které se víc a víc prosazují i v hudbě. Takže jsme netočili klasicky do pásu a i analogových technologií využíváme jenom částečně. Dneska může člověk díky softwarům dělat prakticky cokoliv, simulovat cokoliv, takže to není tak, že máme nějaký výrazný sklon k tomu, že bychom chtěli inovovat to, jakým způsobem děláme věci. A spíš to vyplyne ze situace. Nejsme žádní velkcí experimentátoři, abychom házeli lahve od piva z třetího patra na beton a snímali to mikrofonem. Volíme klasickou cestu, klasický postup.



Jakých témat se vaše texty dotýkají a kdo je má na svědomí?
Texty bohužel dělám já. A musím tedy říct, že to je proces, který mě strašně nebaví. My to děláme tak, že nejdřív vznikne muzika a pak se až píšou texty. Vznikají jako úplně poslední, což je nejméně vhodný postup, protože je potom člověk hodně limitovaný tím, že se musí vejít do nějakých frází a že to musí mít nějaký flow, aby ty věci odsejpaly tak, jak mají. Myslím si, že je jednodušší cesta, když si někdo píše průběžně texty a potom, když se dělá deska nebo nějaký větší projekt, sáhne do textů, vybere něco, co se mu líbí, případně to nějak upraví a potom teprve píše muziku. Já jsem to tedy nikdy nezkoušel a myslím, že už to ani zkoušet nebudu, ale daní je potom to, že dělám všechno na poslední chvíli, kdy je pak všechno hrozný press a stres. A stalo se mi, že v Berlíně jsem pak nějaké věci dopisoval na poslední chvíli, přímo ve studiu, v ten samý den, kdy jsme nahrávali, což není úplně vhodné. Ale zatím to nějak vychází. Tématicky je to hodně abstraktní. Ne abstraktní v tom slova smyslu, že by to bylo záměrně abstraktní, ale nejsme nijak angažovaná kapela, takže tam nejsou žádné politické nebo sociální podtexty. Vzhledem k tomu, že nadcházející deska by měla být víc zábavná, tak i ty texty jsou mnohem více schematičtější. Nejsou to příběhy, některé věci jsou více heslovité, což byl i koncept. Já jsem říkal, že nechci psát texty, které budou na tři stránky ve ‚wordu‘. Potom je strašně těžké se je učit, zapamatovat si je, pro lidi je těžké si je zapamatovat... Takže to je trochu ústupek, který je potěšující pro všechny, že texty jsou kratší a hodně repetitivní.

Jak jednotlivé písně vznikají? Jsou postupy, které dodržujete nebo spoléháte na tvůrčí chaos?
Tak někde napůl. Situace teď byla hodně ovlivněna tím, že jsme poslední dva roky hodně hráli. Neměli jsme moc času a věděli jsme, že na jaře musíme zase začít hrát. A nakonec to dopadlo tak, že jsme neudělali vůbec žádnou pauzu, jen jsme trochu ubrali. Takže to byl trochu chaos, ale jsme velmi dobře organizovaní, takže se snažíme veškerý chaos mimo toto eliminovat. Věci mají pevný řád. Měli jsme naplánováno na tři měsíce dopředu, co musíme udělat a nebylo možné s tím nějak extra hýbat, jen kvůli tomu, že by někdo nedodržel sám za sebe to, co udělat měl nebo byl moc línej, aby se toho plánu držel. Kdybychom se spoléhali jen na to, co se stane náhodně, tak asi tu desku neuděláme.



V poslední době mnoho interpretů zve ke spolupráci na desce hosta, co vy? Máte někoho zajímavého? Je jméno o které usilujete? Víte o někom, koho byste na albu moc chtěli, ale je obtížné nebo příliš nákladné ho získat?
Tohle byl případ nějakých předchozích desek. Na desce, která pro nás byla zlomová, jsme měli Trickyho. A nějaké další lidi, kteří se kolem nás motali. Já nejsem moc velký zastánce toho, aby se na desce objevovalo moc hostů, protože deska je vždycky tak trochu intimní věc těch lidí, kteří na ní dělají. A je zbytečné to nějak narušovat tím, že by se na desce objevil někdo jiný. A přijde mi zbytečné dělat to jen z toho důvodu, aby se tím zvýšila kredibilita té kapely, interpreta nebo té desky samotné tím, že se tam objeví nějaké jméno, které je víc zprofanované než kapela samotná. Je to víc marketingový tah, než že by to mělo něco společného s tím, jaká ta deska nebo projekt je. Jsou případy desek, které mám rád, ale objevují se na nich lidé, kteří to podle mě spíš naopak kazí.

Procestovali jste prakticky celý svět, je místo, kam byste se chtěli vrátit, nebo naopak je země, kde jste ještě nehráli a chtěli byste? Jak se liší české publikum od těch zahraničních?
Samozřejmě jsou místa, kam bychom se chtěli vrátit. Míst, kde jsme nebyli je strašně moc a míst, kam bychom se chtěli podívat, těch je ještě víc. Měli jsme jet letos na jaře hrát do Číny, avšak z nějakého organizačního důvodu to bohužel nedopadlo. Ale jinak všeobecně Asie je super, protože je to úplně, ale úplně jiný svět – i kulturně. Podle mě má Středoevropan nějaký zažitý předsudek, že se tam nic neděje, ale přitom je to úplný nesmysl. Celá Asie - ta více civilizovaná, je z míst, kam bude hudba expandovat čím dál tím více. No a pak třeba místa jako Jižní Amerika, kde jsme taky ještě nebyli. Nás teď čeká to, že budeme hrát celé jaro a pak hodně frekventovaně celé léto - až do podzimu v Čechách. Sezóna festivalů se nás tím, že máme teď novou desku, hodně týká. Tím pádem přemýšlet nad tím, že bychom chtěli jet do Japonska, je teď stejně pasé. Doufám, že to vyjde třeba na podzim.

Co děláte o víkendu, když nehrajete? Užíváte si klid, nebo vyrážíte na divoké večírky?
My nejsme moc večírkoví. Občas. Ale je fakt, že my v té hlavní sezóně nemáme jediný volný víkend. Teď jsme si do toho ještě přidali to, že občas dýdžejujueme, takže to vychází tak, že nemáme čas skoro žádný.



Kayi, nedávno jsme vás mohli slyšet společně s Rob Orgem v setu na party Bounce! Bounce! Co vedlo frontmana a basáka indie rockové kapely k tomu, aby pouštěli electro na klubové noci?
Od začátků radia Wave jsem jeden z těch, kteří tam mají svůj žánrový pořad Evil Heat Mixtape – dvě hodiny mixů a remixů od alternativního hip-hopu po techno. Je spousta kapel, které jednu noc hrají a druhou dýdžejují, to je běžná praxe. Akorát tady se to moc neděje. Od začátků té noci jsem si říkal, že by bylo fajn dělat i něco, kde je kontakt s lidmi. Jsem proti dogmatu, že dj musí dodržovat určité parametry mixování a umět to s vinylovými deskami. Když na to přijde, tak my hrajeme i z iPodů a nemícháme. Je to i hodně o tom, jakou se podaří vytvořit atmosféru, náladu a jakým způsobem na to lidé reagují. Moc se nezatěžujeme nějakým přemýšlením nad tím, jestli to je estetické, nebo není. My jsme se domluvili s Chapeau, že tam budeme dělat party Bounce! Bounce! pravidelně každé dva měsíce, když to bude fungovat. Zatím to funguje.

Nechali jste se slyšet, že v tomto směru nemáte žádné ambice, přesto, máte nějaký vzor, někoho, kdo vás inspiroval?
My máme ambice. Za ambici se dá považovat to, že to chceme dělat dál. Bylo by fajn, kdyby chodilo čím dál tím víc lidí a ti lidé se bavili, tak potom samozřejmě máme ambice. Chtěli bychom, aby to takhle fungovalo. A k těm vzorům – je to tak, jak jsem už řekl, nemáme nějaké konkrétní vzory. Je spousta kapel, které posloucháme a baví nás. Když kapela má svoje fanoušky, tak ty fanoušky zajímá, kde kapela bere svoje inspirační zdroje, co je osobně baví za muziku. A když těm samým lidem, co chodí na koncerty, pouštíte to, co vás baví, tak je můžete ovlivnit a navádět je, aby poslouchali podobnou muziku, což je podle mě ještě důležitější, než to, že se tam lidi vyblbnou.