Přes veškerou snahu dorazit na festival za světla a včas se nám to nepodařilo. Na vině byl pozdní výjezd z Prahy, což je v pátek odpoledne průšvihem samo o sobě. Potom řidiči ruply nervy a přehřívat motor v koloně nás už prostě nebavilo. Proto jsme sjeli na vedlejší silničku a vychutnávali si volnost jízdy krásnou krajinkou, čas nikdo neřešil. Po příjezdu na parkoviště jsme vybalili veškeré nezbytnosti na zahřátí – od termoprádla po havanský rum. Jak říkám pořád, zahřívat se musí zevnitř, takže rum v kombinaci s limetkou a kolou rozproudil krev. Z povzdálí nám k popíjení hráli White Lies.

White Lies, kteří do Čech zavítali letos úplně poprvé si svou premiéru užívali. Alespoň tak soudím dle výkonů. Jejich myspace se hemží mnoha termíny koncertů po celém světě. Jejich energií nabité kytarovky jsou výzvou pro djs a jednotlivé písně se díky remixům stávají tanečními peckami. Mezi jejich remixéry září i taková jména jako Yuksek nebo Crystal Castles. Při jejich vystoupení jsem podupávala nohou, ale myšlenkami jsem ke konci byla už u Klaxons.



Zásadní, ale asi jedinou nevýhodou festivalu bylo pouze jedno pódium, takže mezi jednotlivými kapelami byly poměrně dlouhé přestávky. Ty jste mohli využít k občerstvení u některého z mnoha stánků nebo si ‚odskočit‘ do Bluesound djs stanu, kde se tu noc střídali třeba Dan Cooley, Roman Rai, Tomics nebo Kaik. Příjemný tech-house přebíjela snad jen ještě příjemnější atmosféra. Spousta známých, pitivo, nepršelo, nefoukalo. Takže ideální útočiště, kam jste se mohli v přestávkách na hlavním pódiu přemístit.

Tam se mezitím schylovalo k bouři. Myslím tím bouři na nebi hudebním. Psychedelicko-popový Klaxons mě přesvědčili, že stojí za to, abych se na ně šla znovu podívat na německém MELT! festivalu. Zvlášť Klaxons předvedli, kam ubíhá současný hudební trend ve světě a mám pocit, že tihle pánové jsou hodně napřed. V Čechách se nu-rave teprve probouzí, ale podmaňuje si čím dál více lidí. Bylo to vidět i na publiku, které bylo pestřejší a barevnější než bývá zvykem. Britští Klaxons byli lahůdkou i pro kritiky, kteří se vyslovili jednoznačně kladně. Pokud vás oslovili stejně jako mě, máte možnost si je poslechnout třeba 19. června v Athénách nebo 17. července v Nemecku na zmíněném festivalu MELT! Já doporučuji!

Poslední účinkující, kteří ten večer doplnili – pro mě – ‚svatou trojici‘ byli Orbital. Po pětileté pauze se vrátili na scénu s albem Orbital 20. Pro Planet Festival je již jakousi tradicí, že do Čech dováží velké hvězdy tanečního nebe let 90. Letošní ročník tak skvěle navázal na plejádu předchozích strars tanečního soundu. Orbital předvedli, že do starého železa rozhodně nepatří a v pátek předvedli i staré hitovky v novém kabátku. Zatím co jsem si hopsala do rytmu, stál kamarád opodál s tím, že tohle ho nebaví. Ten večer ale patřil naštěstí k menšině.



Po Orbital nastoupivší Skyline jsem vynechala. Jednak mě už neberou tolik jako dříve (a že jsem se jich docela naposlouchala), a pak se mi jejich ‚nová‘ zpěvačka nelíbí jako ta předchozí. Proto jsem opět zalezla do nory Bluesound djs stanu a do východu slunce už nevylezla. Ráno mě musela vyhánět ochranka s tím, že už končíme. Pomalu jsem začínala litovat rozhodnutí nebrat si s sebou stan. Nezbývalo než si zavolat taxík, v telefonu jsem měla čísla na tři táborské taxíky. Jeden mi to nebral, u druhého mi hlásil příjemný ženský hlas, že neexistuje. Třetí číslo existovalo, pán mi to zvedl, ale na mou otázku, zda pro mě na festival přijede, se zasmál a řekl, že to asi těžko. Potom zavěsil. Tímto děkuji neznámému frajerovi, který mě vzal k sobě do taxíku a v pořádku dovezl na autobus! :) Planet Festivalu přeji do budoucna vše nej a ať se daří. I když to nebude jednoduché. Jak už napsal jeden nejmenovaný deník - lidí na Planet Festivalu bylo stejně jako na Evě a Vaškovi pod Řípem… Co vy na to?