Letos se naposledy  odehrál tento úžasný festival na místě zvaném Bojiště. Byl věnován obětem 21. Srpna 1968 a magii nového místa „Na Prachárně“, kam by se měl od dalšího ročníku tento festival přesunout. Na novém místě ovšem moc ze svého kouzla neztratí, ba naopak! Rybníčky, lesy, opět i ta červená půda, a když počasí přeje, tak i červeneý prach všude kolem. Magičtější místo bychom těžko hledali.

A teď k samotnému festivalu. Po 6-ti hodinové cestě vlakem do Trutnova, kam jsem dorazil kolem půlnoci ještě ve čtvrtek, jsem spěchal vybalit stan, abych stihl ještě alespoň jednu skupinku ze čtvrtečního programu. Bohužel, nestalo se tak, a já si aspoň vychutnával zvuky Voodoo Glow Skulls při stavbě mého budoucího příbytku. Překvapilo mě, kolik lidí přijelo už v nultý den festivalu. Stan jsem chtěl mít blízko hlavní cesty přes městečko, nakonec jsem si jej musel postavit až skoro na konec. Nebyl jsem holt sám, kdo ho tak chtěl mít. Po dostavění hudba ztichla. Jaká smůla. Tak jsem si šel alespoň vyměnit lístek za pásku, mimochodem, páska opět tradiční „Trutnovská“, originální, a hezká. Prošel jsem si areál a zjistil, že letos druhá scéna, která byla loni pod obrovským stanem, bude bez přístřešku. Super nápad, jelikož kdo vylezl výše, už z kapely přes střechu stanu moc neviděl. Když jsem žádné další překvapení nezjistil, odebral jsem se do stanu, a začal uvažovat, co by asi tak mohlo zítra hrát za skupiny.

Další den jsem se probral, narovnal si záda, jelikož mi je nějaký hrb v trávě pěkně doničil (nevýhoda spaní na neupravovaném poli) a začal si chystat snídani. Celé dopoledne jsem byl napnutý, co bude hrát, a která skupina asi zahájí první den festivalu. Pro ty, co ještě Trutnov nezažili: program není zveřejněn předem, a dá se zakoupit za tři pětky na místě. Pořadatelé se tím snaží dodržet tradici, kterou se inspirovali dle festivalu Woodstock, kde taky nevěděl skoro nikdo, která kapela bude kdy hrát. Hodiny uběhly rychle, a už jsem stál v řadě, byl decentně zkontrolován ochrankou a vpuštěn do areálu. Zakoupil jsem si hned u vchodu program, vedle pivko, které bylo letos opět Gambrinus a šel usednout na hlavní stage, kde právě začínali Evolution Dejavu. Jakmile se rozezněla první píseň, ihned jsem si uvědomil, že jsem přišel o hodně, když jsem ještě neslyšel jejich CD. Po pár tónech už jsem se pohupoval ve skvělé energické hudbě.



Po shlédnutí dalšího programu jsem se přesunul do pivního stanu, kde právě začínala trochu tvrdší muzika – Satanovy mimikry. Už z názvu jsem vycítil, že to nebude něco, u čeho budu v klidu sedět. Škoda jen, že publikum bylo ještě docela chladné. Tedy až na jednoho týpka, který si málem ukroutil hlavu, ale to k metalu patří. Další skupina, na kterou jsem se dostal, byla punková legenda SPS. Už na minulém ročníku mě nadchli, tak jsem je nemohl nevidět znova. A opět to rozjeli jak se má a patří. A to už jsem začal i zpívat, tedy snažil jsem se o to. Kolem 21:00 jsem se přesouval na hlavní scénu, kde hrál Michal Prokop & Framus Five. Poslechnul jsem si jeho bluesové písně a čekal na pozdrav rudého bratra. Ano, na festival přijel sám představitel filmového Winnetoua Pierre Brice. Na scéně se postavilo plátno, pustil úvod z filmu o Winnetouovi a publikum napjatě očekávalo příchod sympatického Francouze. Přišel, publikum jásalo, tleskalo, pískalo, řvalo. Při jeho zdravení bylo cítit z jeho hlasu dojatost a překvapení, tohle nejspíš ještě nezažil. Několik tisíc lidí před ním skandovalo indiánské ou ou ou. Po tomto zážitku jsem se odebral na vystoupení Buty s Jukeboxem. Předvedli opět své jedinečné ztělesnění skříňky s písněmi na přání. Před jednou Buty končili, a já šel spát a připravovat se na další, ještě nabitější den.

Druhý den (pro někoho třetí) pro mě začal punkovými E!E. Proběhla vyloženě oslava punku, kytarista ze skupiny SPS nevydržel, vběhl na pódium a vrhnul se do davu lidí… A tak skákali další a další lidé, ani nevím, jestli diváci, nebo hosté. Ke konci už jsem se nemohl dočkat pražské partičky Status Praesents, kteří nás opravdu nabušili tvrdým Hard-Corem. Začínal jsem pociťovat vyřvané hlasivky, až mi i málokdo rozuměl. Boty chytaly červenou barvu a nálada byla ta pravá festivalová. Při kapele Insonia, která byla přeložena z pátku na sobotu, jsem myslel, že už to nerozdýchám, další našlapaný Hard-Core. A to už jsem se začal chystat na X-Core. Pro fanoušky tohoto stylu to bylo odpoledne plné tvrdé hudby. X-Core zahráli taktéž nadprůměrně, i když už jsem při nich jen posedával trochu dál od hlavního kotle, a dodával jsem si energii na noční vystoupení Soulfly. Zašel jsem si ještě na klobásu, do stanu k vařiči se mi opravdu nechtělo. Opět klasická festivalová cena. Po zjištění, že Soulfly začínají ve 22:10, jsem se rozeběhl k hlavní stagei, kde už to všechno začínalo. Postával jsem nahoře, a zkoumal jak se dostat dolů bez úrazu (přeci jen jsem měl už něco vypito).



Po nalezení cesty a dopití pifka jsem se začal tlačit dolů,  a i když jsem už nechtěl, dav mě stejně vtlačil až někde mezi 2. a 3. řadu. Super výhled na Maxe Cavaleru a jeho neupravené dready. Nohama jsem sotva stál na zemi, foťák nebylo možné vytáhnout z kapsy, jelikož ruce jsem měl nahoře a lidé kolem nechtěli, abych je dal dolů. Naštěstí jsem měl v ruce mobil, tak jsem si chtěl udělat nějakou fotku alespoň s ním. Bohužel. Nešlo to. Dav byl silnější a dokonale se mnou cloumal ze strany na stranu. Vzdal jsem pokusy o zaznamenání alespoň kousku koncertu a nechal se unášet na vlnách fanoušků. Po konci tohoto blázince už jsem neměl ani kapku síly a šel jsem ulehnout do stanu a chystat se na závěrečný den.

Ráno mě nastartovala čínská polévka a opět jsem vyrazil do areálu. Skyline jsem si nemohl nechat ujít, a taky že to stálo za to. Sice poprchávalo, ale ani to nezabránilo tomu, abychom se všichni vlnili. A Skyline hráli opradvu dobře i s novou zpěvačkou Markou Rybin. Po Skyline jsem odešel pro něco do stanu, a usnul. Omylem! Probrala mě až Vypsaná fixa, rychle jsem se sbalil, a opět vyšel pozdě. Přišel jsem tak po pěti písničkách, dav byl rozjetý a Márdi na nás házel bomby plné energie, pozitivní, festivalové energie provoněné chutí piva a vůni všudypřítomných stánků se vším možným. Fixa jako jindy zahrála své největší hity, jako je 1982, Lunapark, a tak dále.



Celý rozjuchaný z Fixy jsem se přesunul k hlavní stage, abych si poslechl Tleskače, kteří opět udělali výbornou show! Bohužel další kapelu jsem prokecal s pár lidmi, které si už ani nepamatuju, ale rozhovory to byly duchaplné, jen škoda že ta prodiskutovaná kapela byla Monkey Business. Čas ovšem letěl, já přestal vnímat kapely a věnoval se rozhovorům s cizími lidmi. Když jsem přestal, blížil se konec festivalu, a kdo jiný by ho mohl zakončit než bubeníci z uskupení The Dhol Foundation. Jakmile se rozbubnovali, běžel jsem dolů, abych nasával tu energii, a snad dvě hodiny tancoval v rytmech afrických bong a podobných nástrojů za doprovodu mimo jiné taky elektrické kytary. Nádherná show, kdy mi zvuky prostupovaly celým tělem a já nemusel nic dělat, ruce i nohy tančily samy, pohlcoval jsem tu magickou atmosféru a nepřipouštěl si, že je to konec.

Bohužel byl. Všichni se s námi rozloučili, a já s úsměvem, ale i skleslými víčky, že už to všechno končí, šel do stanu vyspat se na cestu. Ráno mě ještě probudil ten známý opar, který se vznášel nad stanovým městečkem jako pírko nad vodní hladinou, a já s nostalgickou slzou sbalil stan a těšil se na další léto, nejspíš na novém místě.Takže v roce 2009 Na Prachárně Nazdar!!