Sázavafest je zajímavý na první pohled. Festivalů, které začínají v červenci a končí v srpnu moc není. A těch, na které se dá přijet přívozem je ještě míň. Sázavafest patří mezi ty, kde je to možné. Stojí za ním sympaťák Pavel Kloupar a u Kácova se festival v jeho režii konal již podruhé. Vyhnul se tak mouchám z předešlého ročníku a naplno ukázal co v něm vězí. A co vězí za ním, kolik práce a úsilí, si můžete přečíst v rozhovorech před i po festivale právě s otcem tohoto dítka Pavlem Klouparem. Je totiž pohodář, a tak nám oba rozhovory poskytl a my mu prostřednictvím tohoto reportu děkujeme za vydařený festival.



A proč byl vlastně vydařený? Nenachází se ani na placatém letišti ani na okraji města s paneláky na obzoru. Válí se na břehu Sázavy a krom hudebního vyžití nabízí taky relax s hlavou mezi stromy a nohama ve vodě. Stylový camp v poli má sice pár chybiček, ale ty jsou vykoupeny poetickým nádechem a lá „Doktore vy jste se zase kochal.“ a čerstvým pečivem ráno v poledne i večer. Pravda sprchy a wc byly kapku dál než by si leckdo přál, ale nakonec proč ne. Člověk při těch procházkách alespoň vystřízliví a může se tak znovu naplno věnovat programu.

A ten byl vskutku nabitý. Počínaje středečním warm-upem s vrcholem v podobě kapely Nana Zorin, až po světová jména v čele se Seanem Kingstonem, Sister Bliss či pionýry Camouflage. A právě teprve osmnáctiletý raper Sean Kingston byl spolu s divokými Mexikánci Panteon Rococo hlavní hvězdou čtvrtečního večera. Sean se nenechal zahanbit, ukázal, že rap mu jde, šoupnul do davu svůj mega hit Beautiful Girls a přenechal scénu divokému ska nájezdu. La Carencia se neslo prostorem pod hlavní scénou a kdo nebyl schopný zastavit nohy, mohl je znovu rozjet v tanečním stanu s překrásným názvem Citi kreditní karty dancing hall, do rytmu veteránů CZ scény Dj Loutky a Josefa Sedloňe. Jenže nejen hvězdami je po hudbě prahnoucí návštěvník živ, a to tím spíše, je-li rozmlsaný, a tak v programu lovil i další jména. Tím nejzajímavějším ve čtvrteční večer byly dámy Client. Sympatická trojice oděná v černých šatech uhranula svým chladným soundem velkou část posluchačstva a přichystala jeden z prvních zajímavých momentů.



Pátek se nesl v duchu vzpomínkového jamu za zesnulého bubeníka kapely Chinaski Pavla Grohmana, a také v očekávání nájezdu těch, kteří museli ve čtvrtek ještě do práce a nemohli tak poctít festival svou přítomností po celou dobu jeho konání. Lidí přibývalo, stanů v campu rovněž a nálada kulminovala. Po decentní vzpomínce na zmíněného Pavla Grohmana, jíž uváděl Zdeněk Suchý, následovala klasika v podobě kapely Transglobal Underground. Nevím čím to, ale už na mě nepůsobí tak jako kdysi. Jejich směs západní, orientální a africké rytmiky zní stále zajímavě, ale už ne tak energicky jako před lety. Tou dobou na Sony Ericsson stagi dělaly bordel PSHáčka a po hitu Praha se člověk neubránil vzpomínkám na odpolední koncert Vypsané Fixy, či o den dříve vystoupivší Mňágy a Žďorp. Jakkoli jsou tato jména festivalovou jistotou, dokáží stále rozpumpovat davy a nakonec je člověk rád, že je slyšel, i když to vlastně ani neměl v plánu. Nějakým záhadným způsobem mi uniklo vystoupení legendy The Young Gods, což mě, musím se přiznat mrzí. Ze záplavy jmen, která byla opravdu na hranici zvládnutelnosti mi ještě vstupuje příjemná Lenka Dusilová, a po té již elektronické rytmy z dílny Bo.dana a Romana Raie. Aneb dojít do kempu se nikdy nepodaří bez zastávky v tanečním stanu. Hutné beaty sice nejsou tím nejvhodnějším poukazem na klidné spaní, ale proti gustu žádný dišputát.

No a po pátku přišla překvapivě sobota. Nabídla mnohem přívětivější počasí bez nesnesitelného horka, dokonce lehkou sprchu v podobě deštíku, který prostor spíše pokropil než zmáčel a pročistil tak vzduch. Stačilo se pořádně nadechnout a znovu padnout do náruče kapel, které čekaly na svůj čas. Ta první, jež mě ulovila byla kapela Toxique. Viděl jsem je letos sice již potřetí, ale stále mám pocit, že neomrzeli. A asi ani jen tak neomrzí. Jejich skoro až divadelní show je vskutku zábavná. Jen nevím zda se někdy dočkám skladby Ice Ice Baby v jejich podání. Dalším tahákem byla mladá partička, zjev na české scéně, Cartonnage. Jejich vystoupení nebylo špatné, ale špatný byl zvuk. Nemůžu si pomoct, ale rozložené nákladní vozidlo s pár světly, co se snaží tvářit jako scéna, nějak nemůžu zkousnout. A díky tomu skladby jako Patisserie či Synthetique nevyzněly naplno.

Škoda a hurá na Ebeny. Příjemné vyklidnění, které na opačném konci střídá posléze slovenská partička Horkýže Slíže. Pánové do toho pěkně řezali a my se uvelebili v press centru znaveni pobíháním sem a tam. Přece jen se festival blížil pomalu, ale jistě do finále. A to nám na hlavní scéně obstarala nejdříve klasika s Richardem Krajčem a jeho Kryštofem, a po té již Německé legendy Camouflage. Trojice elektropopových veteránů udělala radost všem příznivcům syntetizátorů. Hitovky I Can´t feel You, We are Lovers či Me and You potěšily a my jsme se tak mohli přesunout do stanu, kde se pomalu chystal DnB mág Roni Size. Cestou jsme zaslechli start setu Sister Bliss. A to opravdu jen cestou. Těch pár prvních vcelku nezáživných tónů nás nedokázalo zchytit a strhnout z cesty k sobě pod pódium. Škoda, ale nikoli veliká. S Faithless si Sister vždy rádi poslechneme. Roni společně s MC Dynamite už nás zaujal, ale i tak nepředčil svého nástupce Makota. Set poskládaný ze samých hitovek dopřál pohybu dosytnosti, ale té pravé extáze se dostalo až s Makotem a jeho dvorní MC Deeizm. Jediným kazem byla naše únava po protančených, v tento čas již téměř čtyřech dnech.



Na závěr se musím přiznat, že v prvních chvílích, než mě pohltila atmosféra, jsem měl tendenci srovnávat s Pohodou, která v mém případě předcházela Sázavafestu, ale rychle mi došlo, že tohle je přeci o něčem jiném a v rámci možností to nakonec bylo výborné. Více vody snad organizátoři příští rok přivezou, nějaká ta toika v kempu taky přibude a nakonec jen zařídit, aby i počasí bylo stejně moudré jako letos.