Když předloni vydala Lou Rhodes folkově laděné album Beloved One, nastalo v táboře fanoušků milované skupiny Lamb zděšení. Zároveň s přesvědčením, že se u Lou jedná o přechodné období, léčbu z rozvodu, útěk od urputných studiových sporů s parťákem Andy Barlowem. Že bez debat přijde čas, kdy se Lou vrátí tam, kam prý patří – k sofistikovanému drum´n ´bass, z něhož se k údivu všech na povrch drala křehká poezie dvacetileté holky nevědící si občas sama se sebou rady. Zkrátka, že se z Lou zase stane Jehňátko, nakrátko ostříhaná holčina, na fotografii do půl pasu nahá, skrývající pod dlaněmi drobná ňadra a v očích povznesení s vírou ve všechna vyřčená slova, s nimiž se s Lamb odtrhla od taneční bezeslovnosti a zkratkovitého drsňáctví trainspotingové generace. Lou Rhodes ale všem vzkázala: „Vrátila jsem se nazpět domů. Do matčina folkového klubu kde jsem vyrostla a navíc, když pozorně posloucháte skladby Lamb, zjistíte, že to jsou vlastně folkové záležitosti“. A proč Lamb opustila? „Stále víc a víc mě ta elektronika frustrovala. Toužila jsem po akustickém zvuku, tradičních nástrojích. A také po vlastní desce, která by zněla úplně jednoduše. Vezměte si, že album Lamb jsme třeba natáčeli tři roky. Samé složité programování. Beloved One jsem měla hotové za tři týdny. Je to fantastické po těch letech dělat akustickou hudbu, když ty písničky mají navíc možnost volně dýchat. Nejsem žádné rock´n´rollové kuřátko“.



Album Beloved One bylo přijato velmi dobře folkovým publikem a okamžitě získalo nominaci na Mercury Prize, čehož Lamb paradoxně nikdy nedocílili. Stejně tak, když si v Sundey Times Lou přečetla: "Zvláštní, čekali jsme folkové tralala písničky, ale tohle je hodně dobrá kolekce“. Poklonu Lou Rhodes okamžitě, a upřímně, vysekli ty největší hvězdy anglického folku, včetně legendy Martina Carthyho, nositele Řádu britského impéria za zásluhy o anglickou tradiční hudbu.

Že se nejedná o žádnou náhodu nebo úlet z rozmaru, potvrdila písničkářka na loňské nahrávce Bloom. Opět vynikající sbírce výtečných, folkově laděných písní posvěcených nádherně poetickými texty. V té době začala Lou Rhodes – vedle koncertů s kapelou – vystupovat po folkových klubech sama s kytarou. I tehdy sklidila jen samou chválu. Už na ní nikdo nepokřikoval „Lamb“, místo toho všichni seděli jako zařezaní a poslouchali písničky s „nadějí uprostřed zoufalství“.