Rock for People představuje nová jména
(Promotion) Včera jsme vám přinesli informace o nově zveřejněných skupinách letošního ročníku festivalu Rock for People včele s headlinery The Offspring. Dnes si všechny tyto jména krátce představíme.
The Offspring
The Offspring, ač se to zdá neuvěřitelné, existují již přes dvacet let. Založil je v roce 1984 kytarista Bryan "Dexter" Holland a basista Greg K., kteří se potkali ve středoškolském zájmovém kroužku orientačních běžců. Hlavním impulzem k založení kapely tenkrát byla skutečnost, že ani jednoho z nich nevpustili na koncert jejich oblíbených Social Distortion. Později přibrali Douga Thompsona, který začal zpívat a dokonce školníka Kevina Wassermana. Toho hlavně proto, aby dopomohl zbytku kapely k alkoholu – nikdo z nich totiž ještě nebyl plnoletý.
V roce 1985 si změnili jméno na The Offspring, Holland se od kytary přesunul k mikrofonu a na post bubeníka dorazil James Lilja, kterého o dva roky později vystřídal (tehdy teprve šestnáctiletý Ron Welty. Nastalo úmorné období nekonečného cestování a nahrávání demosnímků a později i alb, vše s touhou prorazit. Úspěch na sebe nechal čekat poměrně dlouho, ale potom stál za to. Přišlo to po vydání alba Smash (1994), které se stalo dosud nejprodávanějším albem, jaké kdy vyšlo na indie labelu. Desky, na které byly hity Come Out and Play Self Esteem a Gotta Get Away, se prodalo celkem 16 miliónů kusů. Třebaže úspěch Smash již Offspring nikdy nezopakovali, následující alba jako Ixnay on the Hombre, Americana či Conspiracy of One získala platinové desky.
V roce 2005, vydali Offspring retrospektivní Greatest Hits a v současné době jsou ve studiu, kde pracují na v pořadí osmém studiovém albu. Podle některých zákulisních zpráv by k jeho vydání mělo dojít 10. června, v době konání Rock for People byste jej tedy již mohli znát. Kapela však tyto spekulace nepotvrdila. Nezbývá tedy, než se nechat překvapit.
Z potvrzení Offspring na Rock for People máme obrovskou radost. O tuto kapelu jsme stáli již několik let, nikdy se však nesešlo dost příznivých okolností. Jsme moc rádi, že to letos vyšlo. Bude to nářez.
Enter Shikari
Kapela, která na loňský Rock for People nedorazila vinou svého tourmanagera (za svou chybu zaplatil vyhazovem), si dala druhý pokus na předvedení, jak se v Anglii hraje. Ihned po svém vystoupení na Rock for People odlétají na festival Roskilde. Enter Shikari vznikli na troskách skupiny Hybryd, která v sobě spojovala prvky Eurodance a post-hardcore. Všichni čtyři členové kapely jsou z malého městečka St. Albans, ležícího severně od Londýna a svou hudbou vzali od počátku do vlastních rukou. Odmítli totiž všechny nabídky velkých firem a namísto toho se upsali vlastnímu nezávislému labelu Ambush Reality. Spoléhaje na vynikající koncerty a hlavně na svou stránku na portálu myspace udělali díru do světa. Vlna, která dnes hýbe celou Anglií, se do české kotliny jistě donese se značným zpožděním. Ti však, kdo skutečně sledují hudební trendy, vědí, že Enter Shikari budou příští rok (nebo možná už letos) tím, čím jsou dnes Arctic Monkeys, Muse nebo Bloc Party. Všimnuli si jich i některé servery u nás, stejně jako někteří blogeři.
Na portálu myspace dnes jsou Enter Shikari jednou z nejnavštěvovanějších kapel, které se neupsaly žádné vydavatelské firmě. I díky této publicitě kapela právem získala místo na Gibson/MySpace stage Download Festivalu v létě 2006. 4. listopadu téhož roku se jim pak podařil fenomenální kousek – vyprodat londýnskou Astorii.
Prestižní časopis Kerrang! je následně zařadil na obálku a slávu už drželi za pačesy. Za necelý rok sesbírali množství cen, mimo jiné i prestižní cenu NME: John Peel Award for Musical Innovation (2007), cenu pro nejlepší britskou mladou kapelu podle čtenářů časopisu Kerrang!, dvakrát vyhráli v MTV2 Rock Top Ten, Skutečný průlom však přišel až s vydáním debutové desky Take to the Skies. Během prvního dne se ho prodalo neuvěřitelných 28 000 kusů. Není divu – vždyť jen na myspace mají přes 100 000 přátel. Momentálně (po týdnu prodeje!!) jsou ve Velké Británii na druhém místě v žebříčku prodejnosti (první jsou Take That) a vedou tabulku o nejlepší rockovou desku.
Kombinace prvků hardcore, metalu a tvrdé elektroniky je nesmírně zajímavou směsicí, která svým zvukem okamžitě upoutá každého, kdo hledá něco nového. Enter Shikari však nejsou zajímaví jen hudebně. Jsou jednou z průlomových kapel, které se podařilo zlomit diktát nadnárodních hudebních vydavatelství, čímž dokázali, že přišla doba, kdy díky internetu může hrát každá kapela sama za sebe. Sami členové kapely a jejího managementu umisťují své klipy na web, nabízejí písně ke stažení zdarma a všemožně tak dávají svým fanouškům najevo, že si jejich přízně opravdu váží.
Přivézt Enter Shikari jsme se nažili už loni. Bohužel, tour manager kapely si špatně spočítal vzdálenost mezi Českou republikou a Norskem, kde kapela vystupovala o den dříve a zjistil, že na přesun k nám není dost času. Nevzdali jsme to – přivážíme je letos s tím, že se mezitím dostali do povědomí tuzemských hudebních nadšenců. O to větší jim snad uděláme radost.
Black Mountain
Vancouver, hlavní město kanadské provincie British Columbia, je co by kamenem dohodil z amerického Seattlu. Vancouverská scéna proto byla dlouho ve stínu Ameriky, zvláště v dobách, kdy světem cloumala vlna grunge. To by se nyní mohlo začít měnit, mimo jiné právě kvůli Black Mountain a podobným kapelám. Těch je ve Vancouveru celá řada – tamní spříznění muzikanti si dokonce říkají Black Mountain Army. Čeho je to černá hora? Velmi pravděpodobně hašiše, jak přiznávají sami hudebníci. Jedním dechem ovšem dodávají, že jde spíše o nadsázku, protože hlavním problémem Vancouveru je heroin. Vědí o čem mluví – tři členové kapely totiž pracují jako terénní pracovníci se společnosti Insite, která se stará o drogové závislé, bezdomovce a lidi s mentálním postižením.
Tak trochu pochmurná, dalo by se říci razantně depresivní je i hudba Black Mountain. Už její kytarové zvuky vás pošlou do sedmdesátých let plných psychedelie a experimentálních hudebních úletů. Kapela má na svém kontě zatím dvě alba, In The Future (2008) a Black Mountain (2005). In the Future se dokonce vyšplhalo na 72. příčku v britském žebříčku. Jejímu startu mezi hudební elitu také pomohla píseň Stay Free, která se stala součástí soundtracku k filmu Spider-Man 3.
Donots
Některé dobré vtipy se povedou docela náhodou. Třeba název kapely Donots se měl původně psát jako Donuts – koblihy. Basista kapely Jan-Dirk Poggemann se však studiu angličtiny nijak zvlášť nevěnoval, a proto název napsal jako Donots – netáhla. Ostatní členové party v takovém názvu pravděpodobně spatřovali svou životní filozofii a tak jim to zůstalo.
Řízné kytary a jednoduché melodické linky vynesly Donots do prostředí počítačových her, například i do populárního soundtracku k Need for Speed či k NVP Baseball. Pokud jste o Donots nikdy neslyšeli, zajeďte se podívat do Japonska. Tamní publikum si je totiž z nějakého důvodu užívá ještě o něco více, než to evropské. Možná je to tím, že Japonci, kteří jsou vždy o krůček napřed v technologickém objetí hudby, se zamilovali do jejich podcastu na iTunes, kde Donots mluví o Ramones, řízení v opilosti, o Johnnym Cashovi a spoustě dalších věcí. Naživo nářez.
Flogging Molly
Nenechte se na první poslech zmást - Flogging Molly je americká kapela, třebaže její frontman Dave King se narodil v irském Dublinu. Amerika a Irsko jsou si navíc kulturně velice blízko, už jen proto, že irští přistěhovalci tvořili v USA vždy silnou skupinu.
Za těch 48 let, co je King na světě, si stačil projít opravdu mnoho a na jeho hlase to je znát. Životní zkušenosti mu přidávají nezaměnitelnou barvu, jakou může mít jedině protřelý rocker.
Dříve než založil Flogging Molly, potuloval se King po hudebním světě s heavy metalovou kapelou Fastway, ve které hrál na kytaru Eddie Clarke z Motörhead, nebo s experimentální kapelou Katmandu, ve které se sešel s Mandym Meyerem z legendárních Krokus. Jeho talent učaroval i kytarovému velikánu Jeffu Beckovi, který Kinga pozval na post vokalisty do své skupiny.
King odmítl. Rozhodl se vyrazit vlastní cestou a založil Flogging Molly - jméno je odvozeno od názvu hospody, kde začínající kapela každý pátek hrála pro pár domácích bardů. Sláva Flogging Molly začala stoupat především díky jejich neotřelému zvuku – kombinace irské lidovky a amerického punk-rocku je velmi chytlavá a velmi snadno zapamatovatelná záležitost. Atmosféru hospodské tancovačky dotvářejí tradiční nástroje jako housle, banjo, mandolína a harmonika.
Hudebně vycházejí Flogging Molly z The Pogues, The Dubliners, Stiff Little Fingers nebo The Clash, sami se přiznávají i k obdivu folkových velikánů, například Johnyho Cashe. Texty se pohybují od lehkých pijáckých inspirací až k citlivým náboženským tématům. Ani zde nezapře Dave King svou vzdorovitou a nespoutanou irskou duši.
Flogging Molly vydali dosud čtyři řadové desky, z nich poslední, nazvané Float, vyšlo letos a bylo označeno za jedno z nejdůležitějších alb roku, ne-li desetiletí. Naživo působí kapela jako atmosférická smršť, která s sebou bere všechny. I ty, kteří jsou v kotli pod pódiem zcela náhodou.
H2O
Toby Morse měl jednu velkou výhodu. Mohl si vyzkoušet, jaké je to být frontmanem kapely a zjistit, jestli se mu to bude líbit. Léta totiž cestoval se Sick of it All jako technik. Kapela jej často při koncertě vytáhla na pódium a reakce publika bývaly vesměs pozitivní. Bavilo ho to. A tak založil H2O.
To bylo v roce 1995 a následující dva roky kapela strávila v podstatě kompletně na cestách, zejména předskakováním snad všem HC kapelám, které v té době hrály na východním pobřeží USA. Teprve v roce 2001 jim vyšla první deska u velké vydavatelské společnosti. Album s názvem Go bylo svěřeno do péče producenta Matta Wallace, který pracoval například s Faith No More či s Maroon 5. V roce 2001 už H2O vyjíždějí na turné s Blink 182, New Found Glory, Face to Face a Good Charlotte, o rok později pak vyrážejí do Evropy s Madball. Poslední album, se kterým přijíždějí k nám, nazvali Nothing to Prove (2008).
Holy Fuck
Vtipný název? Pro některé možná jen to. Pro ostatní třeba kultovní záležitost. Holy Fuck jsou zvláštní kapela – vlastně tak trochu odrážejí postmoderní tendence v hudbě, které nás usvědčují z pokrytectví – používání hudebních nástrojů k dělání hudby je naprostý nesmysl.
Holy Fuck se dali dohromady v roce 2004 při předskakování brooklynskému rapperovi jménem Beans. V současné době pětičlenná partička si rozhodně nebere žádné hudební servítky a nenechává se napasovat na žádné z popových klišé. Jejich lo-fi elektronika je založena především na kombinaci použití hudebních a nehudebních nástrojů, jejich různém stupni deformace a perforace, elektronickému zpracovávání, samplování a programingu. Jejich písně mají sice určité struktury, v zásadě jde ovšem o improvizaci. Chlapce si tedy zvou i jazzmani na své festivaly, aby viděli, o čem mohou tóny být. A zůstávají u vytržení z hypnotických rytmů a špičkového bubeníka, stejně jako z vrstvených ploch elektronických zvuků, které znějí jako vykradené z databanky všech kapel sedmdesátých a osmdesátých let. Pozvali jsme je i my. Třeba vám zjevíme budoucnost hudby.
The Offspring, ač se to zdá neuvěřitelné, existují již přes dvacet let. Založil je v roce 1984 kytarista Bryan "Dexter" Holland a basista Greg K., kteří se potkali ve středoškolském zájmovém kroužku orientačních běžců. Hlavním impulzem k založení kapely tenkrát byla skutečnost, že ani jednoho z nich nevpustili na koncert jejich oblíbených Social Distortion. Později přibrali Douga Thompsona, který začal zpívat a dokonce školníka Kevina Wassermana. Toho hlavně proto, aby dopomohl zbytku kapely k alkoholu – nikdo z nich totiž ještě nebyl plnoletý.
V roce 1985 si změnili jméno na The Offspring, Holland se od kytary přesunul k mikrofonu a na post bubeníka dorazil James Lilja, kterého o dva roky později vystřídal (tehdy teprve šestnáctiletý Ron Welty. Nastalo úmorné období nekonečného cestování a nahrávání demosnímků a později i alb, vše s touhou prorazit. Úspěch na sebe nechal čekat poměrně dlouho, ale potom stál za to. Přišlo to po vydání alba Smash (1994), které se stalo dosud nejprodávanějším albem, jaké kdy vyšlo na indie labelu. Desky, na které byly hity Come Out and Play Self Esteem a Gotta Get Away, se prodalo celkem 16 miliónů kusů. Třebaže úspěch Smash již Offspring nikdy nezopakovali, následující alba jako Ixnay on the Hombre, Americana či Conspiracy of One získala platinové desky.
V roce 2005, vydali Offspring retrospektivní Greatest Hits a v současné době jsou ve studiu, kde pracují na v pořadí osmém studiovém albu. Podle některých zákulisních zpráv by k jeho vydání mělo dojít 10. června, v době konání Rock for People byste jej tedy již mohli znát. Kapela však tyto spekulace nepotvrdila. Nezbývá tedy, než se nechat překvapit.
Z potvrzení Offspring na Rock for People máme obrovskou radost. O tuto kapelu jsme stáli již několik let, nikdy se však nesešlo dost příznivých okolností. Jsme moc rádi, že to letos vyšlo. Bude to nářez.
Enter Shikari
Kapela, která na loňský Rock for People nedorazila vinou svého tourmanagera (za svou chybu zaplatil vyhazovem), si dala druhý pokus na předvedení, jak se v Anglii hraje. Ihned po svém vystoupení na Rock for People odlétají na festival Roskilde. Enter Shikari vznikli na troskách skupiny Hybryd, která v sobě spojovala prvky Eurodance a post-hardcore. Všichni čtyři členové kapely jsou z malého městečka St. Albans, ležícího severně od Londýna a svou hudbou vzali od počátku do vlastních rukou. Odmítli totiž všechny nabídky velkých firem a namísto toho se upsali vlastnímu nezávislému labelu Ambush Reality. Spoléhaje na vynikající koncerty a hlavně na svou stránku na portálu myspace udělali díru do světa. Vlna, která dnes hýbe celou Anglií, se do české kotliny jistě donese se značným zpožděním. Ti však, kdo skutečně sledují hudební trendy, vědí, že Enter Shikari budou příští rok (nebo možná už letos) tím, čím jsou dnes Arctic Monkeys, Muse nebo Bloc Party. Všimnuli si jich i některé servery u nás, stejně jako někteří blogeři.
Na portálu myspace dnes jsou Enter Shikari jednou z nejnavštěvovanějších kapel, které se neupsaly žádné vydavatelské firmě. I díky této publicitě kapela právem získala místo na Gibson/MySpace stage Download Festivalu v létě 2006. 4. listopadu téhož roku se jim pak podařil fenomenální kousek – vyprodat londýnskou Astorii.
Prestižní časopis Kerrang! je následně zařadil na obálku a slávu už drželi za pačesy. Za necelý rok sesbírali množství cen, mimo jiné i prestižní cenu NME: John Peel Award for Musical Innovation (2007), cenu pro nejlepší britskou mladou kapelu podle čtenářů časopisu Kerrang!, dvakrát vyhráli v MTV2 Rock Top Ten, Skutečný průlom však přišel až s vydáním debutové desky Take to the Skies. Během prvního dne se ho prodalo neuvěřitelných 28 000 kusů. Není divu – vždyť jen na myspace mají přes 100 000 přátel. Momentálně (po týdnu prodeje!!) jsou ve Velké Británii na druhém místě v žebříčku prodejnosti (první jsou Take That) a vedou tabulku o nejlepší rockovou desku.
Kombinace prvků hardcore, metalu a tvrdé elektroniky je nesmírně zajímavou směsicí, která svým zvukem okamžitě upoutá každého, kdo hledá něco nového. Enter Shikari však nejsou zajímaví jen hudebně. Jsou jednou z průlomových kapel, které se podařilo zlomit diktát nadnárodních hudebních vydavatelství, čímž dokázali, že přišla doba, kdy díky internetu může hrát každá kapela sama za sebe. Sami členové kapely a jejího managementu umisťují své klipy na web, nabízejí písně ke stažení zdarma a všemožně tak dávají svým fanouškům najevo, že si jejich přízně opravdu váží.
Přivézt Enter Shikari jsme se nažili už loni. Bohužel, tour manager kapely si špatně spočítal vzdálenost mezi Českou republikou a Norskem, kde kapela vystupovala o den dříve a zjistil, že na přesun k nám není dost času. Nevzdali jsme to – přivážíme je letos s tím, že se mezitím dostali do povědomí tuzemských hudebních nadšenců. O to větší jim snad uděláme radost.
Black Mountain
Vancouver, hlavní město kanadské provincie British Columbia, je co by kamenem dohodil z amerického Seattlu. Vancouverská scéna proto byla dlouho ve stínu Ameriky, zvláště v dobách, kdy světem cloumala vlna grunge. To by se nyní mohlo začít měnit, mimo jiné právě kvůli Black Mountain a podobným kapelám. Těch je ve Vancouveru celá řada – tamní spříznění muzikanti si dokonce říkají Black Mountain Army. Čeho je to černá hora? Velmi pravděpodobně hašiše, jak přiznávají sami hudebníci. Jedním dechem ovšem dodávají, že jde spíše o nadsázku, protože hlavním problémem Vancouveru je heroin. Vědí o čem mluví – tři členové kapely totiž pracují jako terénní pracovníci se společnosti Insite, která se stará o drogové závislé, bezdomovce a lidi s mentálním postižením.
Tak trochu pochmurná, dalo by se říci razantně depresivní je i hudba Black Mountain. Už její kytarové zvuky vás pošlou do sedmdesátých let plných psychedelie a experimentálních hudebních úletů. Kapela má na svém kontě zatím dvě alba, In The Future (2008) a Black Mountain (2005). In the Future se dokonce vyšplhalo na 72. příčku v britském žebříčku. Jejímu startu mezi hudební elitu také pomohla píseň Stay Free, která se stala součástí soundtracku k filmu Spider-Man 3.
Donots
Některé dobré vtipy se povedou docela náhodou. Třeba název kapely Donots se měl původně psát jako Donuts – koblihy. Basista kapely Jan-Dirk Poggemann se však studiu angličtiny nijak zvlášť nevěnoval, a proto název napsal jako Donots – netáhla. Ostatní členové party v takovém názvu pravděpodobně spatřovali svou životní filozofii a tak jim to zůstalo.
Řízné kytary a jednoduché melodické linky vynesly Donots do prostředí počítačových her, například i do populárního soundtracku k Need for Speed či k NVP Baseball. Pokud jste o Donots nikdy neslyšeli, zajeďte se podívat do Japonska. Tamní publikum si je totiž z nějakého důvodu užívá ještě o něco více, než to evropské. Možná je to tím, že Japonci, kteří jsou vždy o krůček napřed v technologickém objetí hudby, se zamilovali do jejich podcastu na iTunes, kde Donots mluví o Ramones, řízení v opilosti, o Johnnym Cashovi a spoustě dalších věcí. Naživo nářez.
Flogging Molly
Nenechte se na první poslech zmást - Flogging Molly je americká kapela, třebaže její frontman Dave King se narodil v irském Dublinu. Amerika a Irsko jsou si navíc kulturně velice blízko, už jen proto, že irští přistěhovalci tvořili v USA vždy silnou skupinu.
Za těch 48 let, co je King na světě, si stačil projít opravdu mnoho a na jeho hlase to je znát. Životní zkušenosti mu přidávají nezaměnitelnou barvu, jakou může mít jedině protřelý rocker.
Dříve než založil Flogging Molly, potuloval se King po hudebním světě s heavy metalovou kapelou Fastway, ve které hrál na kytaru Eddie Clarke z Motörhead, nebo s experimentální kapelou Katmandu, ve které se sešel s Mandym Meyerem z legendárních Krokus. Jeho talent učaroval i kytarovému velikánu Jeffu Beckovi, který Kinga pozval na post vokalisty do své skupiny.
King odmítl. Rozhodl se vyrazit vlastní cestou a založil Flogging Molly - jméno je odvozeno od názvu hospody, kde začínající kapela každý pátek hrála pro pár domácích bardů. Sláva Flogging Molly začala stoupat především díky jejich neotřelému zvuku – kombinace irské lidovky a amerického punk-rocku je velmi chytlavá a velmi snadno zapamatovatelná záležitost. Atmosféru hospodské tancovačky dotvářejí tradiční nástroje jako housle, banjo, mandolína a harmonika.
Hudebně vycházejí Flogging Molly z The Pogues, The Dubliners, Stiff Little Fingers nebo The Clash, sami se přiznávají i k obdivu folkových velikánů, například Johnyho Cashe. Texty se pohybují od lehkých pijáckých inspirací až k citlivým náboženským tématům. Ani zde nezapře Dave King svou vzdorovitou a nespoutanou irskou duši.
Flogging Molly vydali dosud čtyři řadové desky, z nich poslední, nazvané Float, vyšlo letos a bylo označeno za jedno z nejdůležitějších alb roku, ne-li desetiletí. Naživo působí kapela jako atmosférická smršť, která s sebou bere všechny. I ty, kteří jsou v kotli pod pódiem zcela náhodou.
H2O
Toby Morse měl jednu velkou výhodu. Mohl si vyzkoušet, jaké je to být frontmanem kapely a zjistit, jestli se mu to bude líbit. Léta totiž cestoval se Sick of it All jako technik. Kapela jej často při koncertě vytáhla na pódium a reakce publika bývaly vesměs pozitivní. Bavilo ho to. A tak založil H2O.
To bylo v roce 1995 a následující dva roky kapela strávila v podstatě kompletně na cestách, zejména předskakováním snad všem HC kapelám, které v té době hrály na východním pobřeží USA. Teprve v roce 2001 jim vyšla první deska u velké vydavatelské společnosti. Album s názvem Go bylo svěřeno do péče producenta Matta Wallace, který pracoval například s Faith No More či s Maroon 5. V roce 2001 už H2O vyjíždějí na turné s Blink 182, New Found Glory, Face to Face a Good Charlotte, o rok později pak vyrážejí do Evropy s Madball. Poslední album, se kterým přijíždějí k nám, nazvali Nothing to Prove (2008).
Holy Fuck
Vtipný název? Pro některé možná jen to. Pro ostatní třeba kultovní záležitost. Holy Fuck jsou zvláštní kapela – vlastně tak trochu odrážejí postmoderní tendence v hudbě, které nás usvědčují z pokrytectví – používání hudebních nástrojů k dělání hudby je naprostý nesmysl.
Holy Fuck se dali dohromady v roce 2004 při předskakování brooklynskému rapperovi jménem Beans. V současné době pětičlenná partička si rozhodně nebere žádné hudební servítky a nenechává se napasovat na žádné z popových klišé. Jejich lo-fi elektronika je založena především na kombinaci použití hudebních a nehudebních nástrojů, jejich různém stupni deformace a perforace, elektronickému zpracovávání, samplování a programingu. Jejich písně mají sice určité struktury, v zásadě jde ovšem o improvizaci. Chlapce si tedy zvou i jazzmani na své festivaly, aby viděli, o čem mohou tóny být. A zůstávají u vytržení z hypnotických rytmů a špičkového bubeníka, stejně jako z vrstvených ploch elektronických zvuků, které znějí jako vykradené z databanky všech kapel sedmdesátých a osmdesátých let. Pozvali jsme je i my. Třeba vám zjevíme budoucnost hudby.
DISKUZE
Jméno:
Nadpis:
Text:
Zadejte číslo 144: