O Hradhouse festivalu jsem hodně slyšel od svých kamarádů, kteří již v minulosti hrad navštívili. Vždy jsem se zaujetím poslouchal, jaká panuje atmosféra a jaké to je kouzelné prostředí. Osobně se mi za dobu, co jezdím po festivalech nepodařilo, právě tenhle zásadní festival na Moravě, navštívit. Po mém příjezdu do Boskovic jsem se prošel městečkem a za chvíli jsem stál pod kopcem, na němž se nachází hrad, a na kterém v noci na 12.8. pěkně strašilo. Turistická procházka na vrchol kopce, s občasnou zastávkou na cigárko, byla značně vysilující a když už vidím hradby, které mi dodaly energii dále pokračovat směr vstupní brána, zjišťujeme, že akreditovaní musí pro pásky zpět pod kopec, k červenému stánku, který jsme v upatí míjeli. Taková posilovna na začátek. Zpět dolu a po chvilce se zpocení jak vrata od chlíva opět vracíme ke vstupu. Konečně jsme uvnitř. Hned za vstupní bránou v plechové „kukani“ je umístěna dnb stage. Poměrně malý prostor (to jsem ještě neviděl to ostatní), byl zaplněný stánky a posezením v podobě laviček, o další místo míň. Za chvíli jsem vydýchal tu dvojí procházku se štastnou vidinou, že ten kopec půjdu dolu až ráno. Jdu si tedy hned pro nějaký ten chladivý nápoj, ale nejdřív vyměnit peníze za žetony.

Osobně nemám s žetony moc dobré zkušenosti a tak nejsem moc nadšený. Říkám si, to tedy začíná. Už by mohlo jen začít pršet, naštěstí celý festival bylo počasí více než parádní. Po rozkoukání se začínám ohlížet, kde že jsou další stage. Díky zkušeným průvodcům, kteří už zažili nějaký ten ročník, se nechávám vést. Prošli jsme bránou. Juchů, už jsem opravdu na hradě. Cestičkou mezi hradbami jsme opět začali stoupat. Další brána a za ní už Clockhouse stage, která byla utopená pro změnu v menším údolíčku. První co poutá mojí pozornost je, stěna z led panelů, umístěná za dj pultem. Prostor před djs byl orámován zastřešenou konstrukcí, pod níž byla zavěšena disko koule a světla. Pomalu se vydávám omrknout prostor. Scházím tedy do údolíčka této stage. Když jsem byl dole, tak moje uši ujišťuje Javas, že  kvalita zvuku není zlá. Pokračuji dál. V zadní části je další posezení bary a záchody, které se později staly tou horší stránkou festivalu. V té době už mi bylo jasné, že tohle neskončí dobře. To jsem si prohlédl dvě stage. Kde jsou ty zbylé? Musím ještě výš po uzounkých schodech zralých na pohorky. Androš především. Po zdolání tohoto úseku procházím další bránou a jsem na Metro Luxory. Zde mě hned praští do očí, promiňte, do uší , na můj vkus, až moc ostrý zvuk. Okamžitě nasazuji špunty a držím se dál od aparatury. Do úplné prohlídky zříceniny hradu v Boskovicích mi zbývá poslední stage. Sešlapali jsme pár schůdků do temných prostor, a už se nám jevila poslední a zaroveň zajímavá indoor stage. Přes okénko byla upevněna plachta jak na psytrance party a momentálně hrála i acid-tech hudba. To byla má asi poslední návštěva této stage. Je toho tolik, co jsem chtěl stihnout.

Svůj základní tábor rozbíjím v dolní části druhé stage od vstupní brány. Tou byla Clockhouse stage, ta mi hudebně byla nejblíže, tak si zde zřizuji základnu. Moc jsem se těšil na vystoupení Marca Caroly a Adama Beyera, proto už na stagi stepuji při vystoupení naší „profesionálky“ Ladidy. Její hudba je u mě jak na houpačce. Jednou mě překvapí jindy mě vůbec nebaví. Tentokráte to byla druhá varianta a já se v jejím, známějšími deskami, profláknutém minimalu docela topil. Díky velkému počtu přátel, které jsem ke svému údivu potkal mi čas utekl poměrně rychle. Udeřila hodina před půlnocí a začíná pro mě obíhačka. Nastupuje ikona italského techna v podobě dvaatřicetiletého dje a producenta Marca Caroly. Ten po Ladidě drží ještě chvíli minimalovější rytmus a za chvíli vygradovává celou dobu schovaný nájezd, aby upozornil na to, že v něm je temperament italského ražení. Získává si lidi střídáním klikacích beatů obložených i těmi tvrdšími, v italském duchu okořeněnými. Chvíli se na hradem proháněla meluzína, jindy si někdo přejížděl prsty po klávesách piana, či zašplouchalo trochu vody. Hradní skřítkové se zajisté taky nenudili při tomto pestrém setu. Ještě jsme dostali i lekci italštiny, i porci surovějších industriálních zvuků, které se vyplížily při gradovaných nájezdech až do výše umělých plamenů, umístěných na nejlepší dekoraci, jakou jsem kdy viděl. Na nasvícených hradních stěnách. V závěru jeho vystoupení, kdy mělo dojít k půlhodinovému střídání mezi švédskou a italskou příchutí techna se nic nekonalo a Carola pokračuje i v tomto čase. Trochu mi připadá, že se nechává unášet do starých časů a tak se tempo trochu zrychluje a beat narovnává. Na scéně se zatím objevuje další ze tří headlinerů této stage. Christian Fischer se pomalu chystá ke svému záskoku za zpožděného Adama. O chvíli později se ke mně donáší zpráva o zmeškaném letu a tak mi nezbylo nic jiného než vyčkat.

Christian pro tentokráte nechal svého skratche showmana, s kterým poslední dobou dobývají svět techna doma a do Boskovic dorazil předvést, že i on sám svou hudbou umí strhnout publikum. Z uvodu začíná promyšlenějším technem, tak trochu bylo vidět, kdo stojí za úvodními intry provařených Monster Battle. V tuhle chvíli začíná okamžik, kdy na všech stagích vystupují hlavní hvězdy. Nejlepší řešení je se rozčtvrtit. To ovšem nejde, tak opouštím techno a vyrážím zkusit drumíky. Andy C je i pro nezasvěceného „konzumenta“ zlámanin, jako jsem já, velkou ikonou. Neuvěřitelná show. Tak by se dalo popsat tohle vystoupení. Andy sype známé věci a v doprovodu s Mc Rage nekompromisně ovládají našlapanou stage. Pojďte všichni blíž, natočím do vás energie, co se tam jen vejde, jako by svou hudbou Andy promlouval k fanouškům. Samozřejmě velkou část na výborné atmosféře měl Mc, který opravdu neustále hecoval svými poznámkami. Famózní zážitek. Po čase si uvědomím, že bych se opět po necelé hodince přesunout zpět k dění nahoře na technu. Tam proběhlo natáčení videoklipu a nekompromisně tanečním technem se v časvě zpřeházeném sledu prodírá skvěle hrající Hydrophonic, který si hned získal lidi na svojí stranu. Zhostil se opravdu profesionálně role headlinera a jednoznačně za to zaslouží pochvalu. Lidi probudil z  „klikaček“ a nakroutil jim pořádnou techno nálož. Po čtvté hodině se konečně objevuje velký Švéd Adam Beyer. Jeho vystoupení jsem po dlouhé době propařil. Nedalo se jeho vyvíjejícímu setu odolat. Zprvu to celé působilo nudně, ohraně, monotónně, ale když jsem se zaposlouchal, našel jsem vývoj a pikantní pasáže, ať už trochu jednodušších tracků s minimalistickými prvky, nebo i těch s těmi neustále se opakujícími zvuky, které právě po čase člověka pohltily. Muj druhý největší zážitek večera, hned po Andym.

Pro mne byl tenhle festival opravdovým zážitkem. Fascinující dekorace v podobě místa konání Hradhousu ho dělá opravdu originálním. Rozhodně další plus jsem viděl v pohodové atmosféře, kterou už jsem dlouho neviděl. Třetí věc, která si zaslouží pochvalu je výkon vystupujících djs. Napříč všemi stagemi byla ke slyšení kvalitní hudba, ať už strhující atmosféra, která vyústila vystoupením Andyho C spolu s MCRage, na dnb stagi. Minimalisticko elektrické „trhání uší“ Sébastiena Legera a v neposlední řadě techno stage se strhujícím výkonem dje Hydrophonica, Marca Caroly a nakonec i opožděného Adama Beyera. To by byla chvála. V průběhu festivalu jsem si, ale všiml i pár věcí, které pokulhávaly. První bych zmínil špatně vyřešený vstup a pak „sportovní den“ pro méně pozorné výherce a akreditované. Zasvěcení vědí o čem mluvím. Na počet skoro šesti tisíc účastníku se nedá stěžovat, ale když už před pátou ráno bylo nutné obíhat bary, aby jste si koupili ještě na cestu, to co jste si vybrali v nápojovém lístku, neměli jste si kam dojít na záchod, protože stav toi-toiek byl trochu nad svojí kapacitu a v pruběhu večera na Metro Luxory stagi vám přehnaný zvuk trhá uši a bez špuntů je to hazardérský kousek. Řeknete si, že zas tak dokonalé to asi není. Kde je ovšem dokonalost? Mno, dalo by se ještě mluvit o žetonovém systému, ale na ten ať si každý udělá obrázek sám. Zmíněné zápory jsem přehlédl a když bych měl festival objektivně ohodnotit dal bych mu 8 z deseti a to hlavně za výjimečný prostor, skvělou atmosféru a na svojí velikost vysoce nadprůměrný line-up.  Pokud se mi poštěstí a příští rok se odehraje další ročník, chtěl bych být opět u toho.