8. květen otevíral slavnosti něco po poledni a tak se vydávám na cestu. Z předchozích dnů mi posloužily informace, co se týče dopravy, a musím uznat, že tady se pořadatelé skutečně vyznamenali. Spoje byly posílené a nebyl žádný problém se z centra dostat přímo do dějiště během momentu. Tak to fungovalo i v noci, kdy byly obavy o dopravu ještě oprávněnější. Smekáme. Projít přes náročnou kontrolu zavazadel už je tvrdší oříšek. Vysvětlování, že v pudru opravdu zbraně nemám, nepomáhá. Plusem je to, že pro dámskou část návštěvnictva je vyčleněna speciální „ girl inspetah“. Svou důležitost si však náležitě uvědomuje, což nezvládám ignorovat. Vřava se pomalu rozjíždí, na vySKÁkané polemiky bouří a SKAndují davy studentíků, a já jdu prozkoumat alkoholové vybavení festivalu.



Relaxace u Dana Bárty, ozvuky srdcových zlomenin na Skylinech (jak se těším na zítřek), zvláštní mrazení s nesmlouvavou německou partičkou Ooomph!. Tihle chlapíci ve svěrací kazajce a černé sutaně mi až příliš připomínají démony z Rammsteinů a tak se pomalu začínám těšit na soukromý vrchol prvního dne oslav – multikulturní Transglobal Underground. Ani šapitó nezaostává, největší návštěvností se může pochlubit při koncertu andělského Švihadla za vznášejících se výparů marihuanového kouře a příjemného tepla, za kterým se postupně začala stahovat větší část návštěvnictva. Pravý čas na odchod.



Transglobal Underground stíhá déšť. Na vrchol večera to není pěkný výhled a já mám trochu strach, že to hvězdy právem vzdají. Vítr nejednou zamíchal pokrývkami hlav, ve vzduchu se vznáší vůně předražených pochutinek. Uzená prasata s jablkem v ústech, bramboráky jako talíř, langoš, párek nebo klobáska, nudle, rýže, čočka, arašíd ve vatě? Paruky. Vítr přírodní jde ruku v ruce s větrem v peněžence.



S mastnou pusou běžíme na naše „transglobály“ a ti nezklamou. Slučují neslučitelné, vlníme se, tančíme, chodíme rychle. Je to hudba citová, pro všechny. Spojuje. Asie, Afrika, Bronx, pravá londýnská klubová atmosféra. Antiglobalista by zabrečel, já jsem pohlazená. Rychlou chůzí míjíme zlevněné hladutišiče, většina z nás neodolá (festivalová strava by zasloužila odborný výzkum nejednoho studenta).

Středa byla vytoužená. „Dneska mě pohltí šapitó, pánové.“ Je to tak, předzvěst zlomené inteligence v nočních hodinách vyvolává příjemné lechtání a tak celý den jen tak vlaju po všech scénách. Clawfinger údajně natočil klip, Kryštof zahrál zamilovaným vzdělancům, Dog Eat Dog překvapili svou středoškolskou vizáží i soundem. Gaia Mesiah je jasným důkazem emancipace, studentky genderu zaplesaly, big up, holky! Záchodky pomalu dávají vědět o svém stavu, ovšem zkušenější vzpomenou na Trutnov a hned se všem uleví :)



Trestači s nažehlenou kšiltovkou v šapitó hrozí rukou normálním příchozím, nezaleknu se a vystřihnu pár pozérských fotek. Naštěstí je konec výstupu PSH dostatečným impulsem k vědomí, že už bude večerníček, a tak před hlavním tahákem drum´n´bassové nálože dochází k masivní proměně publika. Koogi nás všechny porcuje na kostičky, zkušenostmi zatěžkaný profesionál dokazuje, že má rozhodně co říct. Publikum vaří a pro mnoho zlomených nadšenců je právě jeho vystoupení vrcholem. Čekáme na imagemistra LTJe s kamarádem Conradem. Bukem nastupuje po Koogim. Tady je třeba zmínit neuvěřitelně citlivý přechod mezi oběma mistry, kterého byl právě Koogi tvůrcem. Bukem sází neuvěřitelně atmosférickou sérii jemnějších probasovaných tracků, atmosféra se dá krájet. Hraje opravdu jinak, po všech těch plechových party vraždách je to neuvěřitelná vzpruha, dostávám křeč do koutků u pusy (ne, drogy neberu), je to smích, radost, euforie, kterou mi LTJ Bukem i Mc Condrad vykouzlili. Po konci show není nic lepšího než se spokojeně odebrat domů. Krásný pocit, lehnout si po takové náloži do postele už kolem 2. hodiny ranní.

Majáles rozhodně splnil očekávání, potěšil pravděpodobně většinu návštěvníků. Sázím poklonu vytříbenému line-upu, kdy pořadatelé skutečně mysleli na rozličné odnože hudby, a za to jim patří dík. Lidský druh není pokolením kopií a přesně podle toho Majáles vypadal. O zkouškovém si na to ještě nejednou vzpomenu.

Foto: Bladeblade