Bez bariér a v barvách!
Po rozjezdu, který svým extatickým vybuchováním zařídili Sigur Rós, pokračovaly Colours of Ostrava druhým a třetím dnem. Počáteční problémy s orientací v obrovském areálu vzaly druhý den za své, člověk si našel i své oblíbené stánky a zmapoval stanice s pitnou vodou. Druhý den se ale také nesl ve znamení výrazného nárůstu návštěvníků – tam, kde jsem seděl ve čtvrtek večer sám, bylo najednou plno. Tam, kde vyvýšená pódia pro vozíčkáře zela při vystoupení The Bots prázdnotou, byl vozíček na vozíčku. Mimochodem, tohle se málo říká a mělo by to zaznívat víc a víc – Colours se dlouhodobě zasazují o férový přístup k těm, kteří si prostě nemůžou dovolit přebíhat od pódia k pódiu. V Praze vozíčkáři musí bojovat o každý bezbariérový přístup a cesty metrem jsou pro ně dantovým peklem, Ostrava ovšem servíruje festival, který by mohla závidět nejedna vyspělá západní země. A tento rok, alespoň podle odposlechnutého rozhovoru dvou matek, byl daleko snadnější než ten minulý. Lepší pomoc ze strany asistentů, míň kamení, lepší servis. Prostě barevný festival…



Pátek a sobota patřily bezesporu hlavnímu pódiu – svůj „joplinovský“ koncert odzpíval Asaf Avidan, který možná nenadchl všechny, ale potěšil ty, kteří jeho tvorbu znají. Musím říct, že i přes koncentraci roztříštěnou věčným „potkáváním se“ s ostatníma, mi jeho specifický hlas a přednes učaroval. Vrcholem večera byl bezesporu beznadějný romantik a trubadúr Damien Rice. Jeho koncert byl místy spíš performancí doprovázenou kytarou – vrcholem „pásma“ byl okamžik, kdy tenhle nápady sršící irský písničkář na pódiu vyzpovídal slečnu z publika a poskládal z jejího příběhu písničku. Ti, kteří si ve čtvrtek nenechali ujít bývalý Gong a těhotnou Markétu Irglovou brzy zkraje dne, mohli Rice slyšet zpívat úchvatnou Falling Slowly – výbuch ovací, který rozburácel Gong po jeho příchodu na pódium, si budu pamatovat navždy (Markéta mu návštěvu samozřejmě večer oplatila).

Z hlediska tahounů byl čtvrtek spíš odpočinkový večer – velká jména se až na Bonobo odehrávala na hlavní stagei a tak byl čas zkoumat méně známá jména. Po zklamání z Inspiral Carpets, kteří se svou vyčichlou psychedelií vůbec nezaujali, bylo příjemné sledovat, jak se daří rakouským Gin Ga. Kytarovka okořeněná dvěma, místy třemi vokály a doplněná houslemi, zaujala nejen coverem No Limit (2unLimited). Jednoduché kytarové vypalovačky, řízlé troškou folku, působily na AgroStage jako zjevení a zjednaly si odpovídající respekt – možná nikde na festivalu jsem neslyšel tak úpěnlivé prosby o přídavek…Z Agro byl pak jen kousek do Full Moon stage (Active Spořitelna), který hostil výborný akustický set Scotta McClouda. Večer se svou multiinstrumentální elektronickou jízdou zakončil Bonobo. Elaborované elektronické výlety doplněné basovým základem, pianem a bůh-ví-čím-ještě ovšem potvrdily mé obavy. I přes všechnu načančanost mě Bonobo prostě přestával bavit…a proto jsem si vylít duši a vytancovat tělo, doplnit si citové váčky a vůbec přesvědčit se o tom, že střední věk není na smyčku zašel za Umakartem. Díky, hoši. Bylo to krásný…
 
Mohl bych se rozplývat nad vystoupením dubem nasáklých Submotion Orchestra, opěvovat zvuk The XX, kteří minimalismu svých balad dodali sílu velkého pódia a úplně mě smetli, nebo poučovat o tom, že Wanastovky tu zanechaly velkou, ničím nezakrytelnou stopu. Mohl bych taky rozebírat, proč mě zklamala „česká kytarovka 2012“ Black Tar Jesus nebo proč jsem z Rouilleuxe utekl po 20 minutách. Nebudu. Hlavní pozornost se totiž od začátku dne stáčela směrem k švédské sourozenecké dvojici The Knife.

Zatřást konvencí
Mám pocit, že avizovaná účast současné elektronické legendy na Colours vyvolala víc radosti než zamyšlení nad tím, jaké to bude. Zamyšlení nejen ve světle převážně negativních recenzí proběhlých koncertů, ale také desky Shaking the Habitual, na které Karin s bráchou pustili uzdu představivosti. Nahrávky jdou daleko, daleko za hranici líbivých, ale uhrančivých skladeb z minula, kterým vévodil nadpozemský hlas Karin. Na své si na posledním albu přišli milovníci zvuků vyluzovaných pomocí zvuků kotelny, ale i prasklého péra od gauče. Deska je přísně politická (gender, životní prostředí nebo vzrůstající bohatství úzké vrstvy a tím nárůst sociální nerovnosti) a tudíž dost komplexní, složitá, tak trochu autechre-ovská, tak trošku mimozemská. Možná, že na Colours mnozí čekali, že The Knife rozpářou břicha všem gaučům, obklopí se bojlery a budou hrát naživo. Bohužel, nebo spíš bohudík, nedočkali se – The Knife se totiž rozhodli, že si s publikem zahrají hru, ve které nikdo neví, jakou kartu vyfasoval. Karin a Olof na sobě neměli masky, ale identifikovat a zařadit hromadnou hudebně-taneční soulož bylo tisíckrát těžší než prohlédnou jakoukoli masku.
 
Všichni jsme neandrtálci
A to, že nepůjde o jednoduchý koncert, na který jsme normálně zvyklí, naznačil i zmiňovaný úvodní masakr v podání androgynní, navýsost uřvané figury.  Stál jsem v dálce (čehož jsem následně tisíckrát litoval), ale z toho, co jsem mohl na podiu rozeznat, jsem byl docela paf. Něco-jako-harfa, nástroje z kostí, chřastítka, udělátka a další serepetičky, kterými androgynní ansámbl třásl, kroutil, mával a deformoval během téměř rituálního vyšilování. Je zvláštní jak rozdílně tohle vystoupení na různé lidí působilo (od nadšení až po totální zatracování), já jsem se na místě cítil jako vtažený do obrovského kmenového maelstromu. Hlouběji a hlouběji jsem pronikal všemi úrovněmi vědomí a místy jsem při epilepticých záškubech a cukání těla měl pocit, že VÍM. Že jsem se napojil na tu část lidského genomu, která je nám všem společná…jednoduše řečeno, že jsem splynul s ostatními (súfí tohle dělají pravidelně, tak proč ne já, že?). V tomhle mi Karin a Olof také pomohli – sólo se na pódiu objevili pouze několikrát (bez masky), ale masku brzy nahradilo „skupinové vědomí“ (banda tanečníků). Vrchol tohohle slastného odosobnění nastal na konci, kdy se s fanoušky (těmi, kteří zbyli), loučila úplně anonymní osoba z tanečního souboru. Pro ty, kterým je k blití z všudypřítomného zbytňování ega, náplast a elixír života.

Ano, vystoupení The Knife bylo na téhle úrovni psychedelickou zkušeností bez drog. Na úrovni koncepční pak atomovkou vhozenou do průmyslové mašinérie, která se ztrátou příjmů z prodeje hudebních nosičů, šperkuje koncerty do podoby, ve které se z nich stávají karikatury sama sebe. The Knife se pomocí hyperboly, záměrného matení hranic pohlaví a sabotáže vykalkulované„stylizace“ vypravili na křížovou výpravu proti bezmyšlenkovitému konzumu – čehokoli, ale v první řadě hudby. Na druhou stranu, jsem si jistý, že jim tahle strategie vynese v budoucnu ještě o pár milionů dolarů víc…

Na konec snad jen poděkování. Za to, že se organizátoři Colours of Ostrava nebojí a dokážou rok co rok příjemně (a hlavně "nepříjemně" překvapit). Díky.