První seznámení s festivalovým areálem je pro ty neznalé opravdu dechberoucí: na obrovské ploše se rozprostírají skoro živé ocelové konstrukce, kterým vévodí obrovský Gong – tedy bývalý plynojem, ve kterém si svoje místo na Irglovou, súfistu Youseffa, Baladu pro banditu nebo Duke Special musíte zamluvit. Důvod je jednoduchý, zájem přesahuje nabídku míst. A do tlačenice se nikomu dvakrát nechce. Gong je jediným krytým pódiem, jinak se mezi ocelovýma prackama bývalých těžebních věží rozprostírá téměř desítka dalších, otevřených. Nejsou úplně blízko a tak člověk musí překvapivě plánovat pečlivěji než jinde, v komornějších podmínkách. Nějaké přebíhání z hlavní (Spořka) třeba na Full Moon „Active“ Stage, kde se děje možná to nejzajímavější (?), je sázkou do loterie: buď se vám to v docela spoře osvětleném areálu podaří najít, nebo si pořádně ukrojíte z obou clashových koncertů a bude vás to srát po zbytek večera.

První den byl programově tak nějak zahřívací: islandská Vítězná růže sice posouvala hranice možností pódiového vystoupení a Jónsiho falset, bez nadsázky, vyplnil všechny prostory, které po černém zlatu ve Vítkovicích zůstaly, ale jinak nebylo programově „přerváno“. Koncert Sigur Rós splnil přesně tu úlohu, kterou mu pořadatelé dali: nakopnout Colours hned první den tím nejlepším, co mají v rukávu A to i přesto že oficiální zahájení proběhlo ústy Zlaty a primátora Kajnara už před vystoupením Transgloubal Underground a Fanfara Tirana. Úspěch, který touhle strategií slavili, dokazoval pohled na téměř zaplněné hlediště. A bylo se na co dívat: pro závisláka, který obrazí několik desítek koncertů za rok, je pohled na vyvýšené hlediště pro vozíčkáře (kteří to někdy na sutí vysypaných cestách neměli, pravda, nejjednodušší) a Ostraváky!!! středního a pokročilého věku (sedící třeba na rozkládacích sedačkách) docela zážitek. Jak mi řekl jeden z nich: „je to sice čtyřdenní maraton, ale když už mi to přivezou až k baráku, byl bych cyp, kdybych nešel“. Svou daň si tenhle široký záběr vybírá při náročnějších koncertech, které se sem tam vyskytnou i na těch největších pódiích – třeba jako v případě The Bots. Ultra mladý pár z Kalifornie – jeden 17 a druhý 20, předvedl nejenom hodně energickou punk-rock show, ve které se střídaly chytlavé melodie a tsunami zkreslených kytarových ploch, ale taky dokázali, že i přes chyby, problémy se zvukem a trable se syntezátorem se dá odehrát super koncert. Komu by v téhle neumětelsko-profesionální atmosféře vadilo, že se lidi po první půlce poroučí k dalšímu pódiu?
 
Svůj velkolepý úvodní den zažil také už zmiňovaný Active „Full Moon“ Stage – ten otevřely v 7 večer děvčata z My Name is Ann, které se samy žánrově řadí někam mezi synth pop visionaries a hedonistic terrorists. Dlouho jsem neslyšel přiléhavější zařazení. Prohnaná lascivnost ve stylu costa brava se mísí s barnesovsky potrhlou glam show, ve které jedinou konstantou zůstávají snad jen (skvělé) bicí. Všechno ostatní je tekutá modernita mučená elektronickými šoky. Kosmonautky z Pardubic tvoří space synthpunk, který za použití spousty moderních hraček vytváří nečekaně osvěživý, emocemi nabitý mix kořeněný italským přízvukem frontmanky. Klobouk dolů, popustit otěže, jedeme z kopce.

Rozjetý večer na zapadlém pódiu, ke kterému se musí vystoupat tři budhistická poschodí, zakončila vesmírně orientovaná kapela Vložte kočku. Divoký set po chvilce nastartoval kotel, vyprovokoval unisono skandování a proměnil koncertní místnost v saunu – bylo povznášející se přesvědčit, že i naživo jsou DD, Hradec, Peřiny a jim podobní, strhující a pulzující hudební příběhy. Nemůžu to dokázat, ale myslím, že nebylo moc důvodů litovat koncertů, které mi Active Stage ukradl – Tata Bojs v Arcelor Mittal, Sunflower Caravan na Radegast Czech Stage nebo Baskery v Driveu.

Už jen letmý pohled na sice pulzující a multilingvní, ale zbytečně potřeštěné a vlastně nudné Irie Révoltes předcházel procházce noční Ostravou - Colours odstartovaly a v prvním mezičase si nevedou vůbec špatně…