Sobotní počasí bylo o mnoho teplejší a slunečnější než předchozí dny. Festival je ale připravený. Rozdávají se klobouky, brýle a opalovacího krému si může každý nabrat, co kůže ráčí. Zchlazuji se pivem, zmrzlinou, hlavou pod kohoutek.

Zatímco stojím frontu na sprchy, přímo naproti mně na hlavní stagi pláčou housle Československé filharmonie. Zní česká hymna i Smetanova Vltava a mně se i v tom vedru dělá husí kůže a mráz mi jde po zádech. Nejen kytar anebo synťáků je třeba, klasická hudba stále žije.
 
V Nay Tanečním Domě opět probíhá Clip Dance, tentokrát se návštěvníci učí choreografii z videa k písni „Doktor“ od Midi Lidi. Odskakuju se podívat na Modré Hory, slovenskou verzi Prago Union, kteří ne náhodou vystupují hned po nich. Když se vracím kolem Tanečního Domu, Petr Marek zrovna mezi tanečníky – amatéry vybírá ty šťastlivce, kteří si o chvíli později zatančí při koncertě přímo na podiu.

Midi Lidi dostali prozřetelně prostor na hlavní stagi a v brzký podvečer se tam sešlo několik tisíc lidí. Petr Marek je zkušený showman a ví, jak fanoušky rozesmát. Některé vtípky jsem sice už znala z nedávného vystoupení na United Islands, jeho hudba ale stále funguje tak, jak má – nutí k tanci a texty k zasmání. Midi Lidi jsou prostě srdcová záležitost. Při „Rád vařim“ na podium nastoupil celý organizátorský tým Pohody, aby se představil a poděkoval. Protancovali jsme i „Na co nesmíš zapomenout“, „Pokoj“ a „Projdeme se koupelnou“. Písničku „Doktor“ nakonec Midi Lidi vůbec nezahráli a tak vybraní tanečníci trochu zmateně zatančili na „Bujón“ a pařit zůstali až do závěrečné „Operace Kindigo“. S nostalgií jsem vzpomínala na ty časy, kdy s kapelou ještě vystupovala Markéta Lisá a při téhle písničce všichni skákali na podiu v prostěradlech s vystřiženými dírami pro oči.

Moc mě mrzí, že jsem prošvihla koncert estonských Ewert and The Two Dragons. Byla to ovšem oběť pro nabrání sil na večerní jízdu. Dánská zpěvačka Karen Marie Ørsted, která si říká podivně MØ, předvedla sebevědomou podívanou. S vysoko vyčesaným copem a dětským ale za to parádně znělým hlasem se ladně pohybovala po podiu a bylo vidět, že si to užívá a že je jí úplně jedno, co si kdo myslí. Chvílemi mainstreamovější polohy připomínají Lanu Del Rey, znatelná je ale i severnější a trochu melancholičtější složka.

Orquesta Buena Vista Social Club mě svými latinskoamerickými rytmy příšerně rozčiluje a tak se jdu schovat do Literárního stanu. Tam zrovna probíhá soutěž ve Slam Poetry, na které samozřejmě nemůže chybět ani nejznámější slamer Jan Jílek. Párkrát publikum rozesměje, než nastane ten okamžik nejtěžšího rozhodování letošní Pohody. Bonobo nebo Peaches? Peaches nebo Bonobo? Obojí? Ale jak?
 
Po dlouhém uvažování se ručičky vah nakonec přehouply na stranu Peaches a to i přesto, že už jsem jí jednou viděla a Bonobo ještě ne. Nebo možná právě proto, že už jsem jí jednou viděla. V deset hodin začíná svůj set v Space Aréně a já jsem nachystaná pěkně vepředu, abych dobře viděla. Do prostoru mezi podiem a publikem přichází dva hasiči a dva zdravotníci. Je jasné, že divoška Peaches má nachystanou nějakou nevídanou show, zřejmě obsahující oheň. Nemýlila jsem se. Tahle Kanaďanka přišla na podium oblečená v přiléhavé lesklé kombinéze tělové barvy a šílené paruce. Postupně vystřídala několik svršků, včetně toho klasického, který má na sobě desítky různě velkých prsou. Do varu dostala publikum hned z kraje hitem „Talk To Me“. Peaches zvládala mixovat, do toho zpívala a v mezihrách tančila. Novinkou oproti DJ setu, který jsem zažila na Stimul Festivalu v Arše, byla přítomnost dvou tanečnic. Tanečnic, jejichž vystoupení pomalu hraničilo s lesbickým pornem a které se několikrát za koncert zvládly převléknout do různých dost sexuálně explicitních kostýmů a provádět v nich na podiu nevídané věci. Peaches je diktátorka a nikdo z nás si nedovolil ji neposlechnout.

Moje touha vidět Simona Greena aka Bonobo byla ovšem velmi silná. Přispěla k tomu i tisková konference, na které se ukázal být velmi sympatickým a ochotně zodpovídal veškeré dotazy novinářů. Lákadlem pro mě byla také nová deska The North Borders, která je tak skvělá, že jí prostě musíte poslouchat pořád dokola. Obětovala jsem proto asi 20 minut Peaches pro 10 minut Bonobo a utíkala jsem přes areál ze Space Arény k Orange stage. Asi to byla chyba. Peaches byla hrozně rozjetá a já z toho běhu celá uřícená. Koncert byl jistojistě senzační, ale já se prostě v té chvíli nedokázala zklidnit a ten ambient si vychutnat. Rozběhla jsem se tedy zpátky, abych ještě stihla závěr vystoupení Peaches. Přiběhla jsem právě včas. „We don’t need to fight! We need to fuck!“ a jedna z tanečnic se pustila do plivání ohně.

Ihned jak Peaches definitivně skončila, jsem se opět rozeběhla, tentokrát k hlavní stage, kde už se mezitím začal snad nejočekávanější koncert Pohody 2013 – vystoupení Nicka Cavea a jeho kapely The Bad Seeds. „We No Who U R“ – nevím, jestli to byla úplně první písnička, každopádně mě k sobě přivolávala a nutila mě běžet ještě rychleji. A už ho vidím. Nick Cave ve své klasické strakaté košili a kožené bundě má tváře ještě propadlejší, než si pamatuju ze starých videoklipů. Na nic si nehraje, vůbec nic nepředstírá a je vidět, že všechno, o čem zpívá myslí smrtelně vážně. Následuje povedená „Jubilee Street“, doprovázená houslemi. Celou dobu se vlastně střídají skladby starší s těmi z letošního alba Push The Sky Away. „This is the weeping song.“ zpívají všichni sborově.
 
Moje nejoblíbenější skladba z nového alba je „Mermaids“. Nickův hluboký konejšivý hlas mě nutí zavřít oči, zaklonit hlavu a vystavit tvář tmavé obloze. Je to klišé, ale fakt je to taková krása, až mě to nutí k pláči. Horko těžko se vzpamatovávám a zkouším se radši místo na hudbu soustředit na Nickův pohyb na podiu. Velmi často sestupuje dolu na molo přímo k divákům. Opírá se o ně, skoro na nich leží, ale alespoň patou jedné nohy se vždy dotýká mola. Z melancholie mě vyvádí až píseň „Deanna“, která je o rok starší než já. Jenže teď přichází balada „People ain’t no good“ a mně už se chce zase brečet. „Into My Arms“, „Higgs Boson Blues“ a pak ještě asi desetiminutová verze „Stagger Lee“, plná neočekávaných zvratů a konečně přichází na řadu závěrečná „Push The Sky Away“. Publikum jásá, ale ihned se zklidňuje. Nikdo už ani necekne. Nick káže nekonečnou pravdu a my si to všichni uvědomujeme a sami sobě slibujeme, že budeme „keep on pushing“. Přesně tohle je ten moment, kdy cítíte, jak vás hudba mění. Je to hudební katarze, vědomí, že svět už nikdy nebude jako předtím. Přídavková „We Real Cool“ jenom umocňuje tyhle pocity.

Jsem toho plná. Tenhle emocionální zážitek mě šíleně vyčerpal. Ve Space Aréně hraje Amon Tobin a a pak i SBTRKT, já ale nejsem schopná už nic pojmout. Potřebuju čas, abych mohla to strávit. Je to nejnádhernější zakončení Pohody, jaké jsem si kdy mohla přát.