Jakože nebe v pátek ráno nevypadalo kdovíjak příznivě, nakonec jsme se dočkali i pořádné porce slunečních paprsků. Celý den byl ve znamení svlékání a oblékání, jak střídavě vylézalo a zalézalo slunce. Párkrát trochu zapršelo, ale slunce trávu ihned vysušilo. Bylo to skoro ideální festivalové počasí – žádná vedra, žádné bahno.

Den jsem začala poklidně obcházením stánků a také na úžasné přednášce v Café Európa – O myšlienkách hodných šírenia, společně s TEDx. O chvíli později jsem zase pozorovala fanoušky tanečních kreací Thoma Yorka, jak v Nay Tanečním Domě nacvičují choreografii z klipu Ingenue. Na Pohodě prostě fakt vládne pohoda a brzké odpoledne ubíhá v líném tempu.

Mým prvním koncertem jsou francouzští mladíčci Naive New Beaters, ze kterých čiší upřímná radost z toho, že můžou na Pohodě zahrát. Kombinace rapu, popu a elektro-house mě konečně doopravdy probouzí. Přecházím k Orange Stage, kde už hraje Sam Lee se svou kapelou. Ten Sam Lee, který byl za svoje album Ground of Its Own loni nominován na Mercury Prize. Pro mě osobně je to objev letošního festivalu. Jeho britský folk je citlivý a Sam zpívá jakoby mimoděk. Vypadá, jako by ho to nestálo vůbec žádné úsilí a jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. S širokým úsměvem si užívá každý tón houslí, violoncella a ukulele jeho doprovodné kapely. Byla to nefalšovaná a pekelně nakažlivá radost ze života.

Na švédskou zpěvačku Karin Park jsem se hrozně těšila už od doby, co jsem ji minula na posledních Electronic Beats v Praze a taky poté, co vyšel skvělý singl Mayi Jane Coles „Everything“. A i přesto zvládlo její vystoupení předčit všechna moje očekávání. Karin naprosto sebevědomě nastoupila na podium v poměrně odvážném outfitu a na neuvěřitelně vysokých podpatcích. Vzhledově jako taková černovlasá Robyn, hlasem bych si ji skoro spletla s Karin Dreijer Andersson. Švédky se prostě nezapřou. Na podiu doprovázená svým bratrem – bubeníkem Davidem, který zase vypadal jako švédská obdoba Kurta Cobaina. Vrcholem jejího ekcentrického vystoupení, s klávesami zavěšenými kolem krku, byla publikem skvěle přijatá hitovka Restless.

Trevor Powers aka Youth Lagoon ve Space Aréně spolehlivě odehnal všechny fanoušky rytmických kytarovek a přitáhl to největší hipstří jádro. Jeho dream-pop je sice na první poslech nenáročný, aby ale fungoval, musíte se jím nechat pohltit a úplně zapomenout, co se děje okolo vás. Nebylo to snadné, ale stálo to za to.

Už se schylovalo k sedmé hodině a celý areál se začal shromažďovat před hlavní Bažant Stagí. To napovídalo jediné – blíží se koncert Bloc Party, další britské kytarovky. Slunce se zrovna rozhodlo přibližovat k obzoru, mračna se rozestoupila, zavál čerstvý větřík. Je to ta pravá festivalová atmosféra. Válím se po trávě ale stejně mi to nedá, abych si aspoň nohou nepodupávala a hlavou nekývala. „This Modern Love“, „Octopus“ a „Banquet“ byly ty písně, které působily největší pozdvižení. Leckoho také rozesmál kratičký cover „We Found Love“ od Rihanny.

Kate Nash na tiskovce působila hrozně mile. Přišla v zahalujících černých šatech a vínovém širokém klobouku a pořád se jen usmívala. Roztomilost jí nechyběla ani při rozhovoru pro Radio FM hned poté. Na konci dostala darem růžové kalhotky a slíbila, že při koncertě je určitě bude mít na sobě. O pár hodin později stojím před Orange Stage a nevěřím svým očím. Avizovaná proměna z indie-popové dívenky v garážovou punkerku je opravdu extrémní. Kate řádí jako splašená a kdybych ji předtím na tiskovce neviděla tak upřímně o tom mluvit, myslela bych si, že to jenom hraje. Když ke konci skočila do publika, což mají interpreti zakázané, sekuriťáci byli opravdu rozzlobení. Dočkali jsme se tedy hlavně skladeb z posledního punkového alba Girl Talk – třeba „OMYGOD!“. Při „Fri-end?“ Kate vřískala jako by ji na nože brali. „Stop being a dickhead!“ – jak já té holce rozumím! Myslím, že Kate v každé ženě nutně musí probouzet ty emoce, které jsou společenským tlakem podvědomě potlačovány. Je to feministka jako vyšitá.

Další Švédka a samozřejmě moje další velká oblíbenkyně Jonna Lee se svým elektronickým projektem iamamiwhoami vystoupila také ve Space Aréně. Už na Youth Lagoon jsem koukala, co se to tam za podiem staví. Jonna pro svojí show používá velikou krychli s průsvitnými stranami a stroboskopem uvnitř. Sama přišla oděná pouze do černé přiléhavé kombinézy, ke které kontrastovaly její dlouhé a husté blond vlasy. Její postava je neskutečná a vypadala jako nějaká komiksová superhrdinka. Já se ale těšila na jiný outfit, který známe z videí k písním jejího loňského alba Kin – tento outfit pracovně nazývám smeták. Dlouhé světlé třásně jako z mopu nebo z koberce jí vlajou podobně jako vlasy. Jonna tancuje hrozně divně a nikdo z publika z ní téměř nemůže spustit oči. Vysoký hlásek a beaty až mám pocit, že se mi rozskočí srdce – to je podstata neobvyklého zážitku s iamamiwhoami.

Po celém dni jsem už hrozně unavená, teď je ten pravý čas na kávu a energy drink. Atoms for Peace. 1 album – miliony fanoušků. Popsat tento dvouhodinový koncert by asi vydalo na samostatný rozsáhlý report. Prostor před hlavní stagí se zaplnil k prasknutí a davem hýbalo vzrušení z toho, co máme za chvíli zažít. Atoms for Peace je kapela snů – Thom Yorke a Nigel Godrich z Radiohead, Flea z Red Hot Chilly Peppers a Joey Waronker z R.E.M. Když se sejdou takhle vynikající hudebníci, zákonitě z toho nemůže vzejít nic špatného.

Krátce po jedenácté všichni vbíhají na podium a publikum jásá. Thom Yorke nemá v plánu promarnit ani minutu, jeho charakteristický hlas se rozléhá ve vlnách a on zároveň stíhá perfektně ovládat kytaru i předvádět svoje typické yorkeoviny. Když zrovna netančí, hraje na piano, jako například v písni všech písní „Ingenue“. Hotový eargasm, hudební extáze a to myslím, že mluvím za všechny ty desítky tisíc návštěvníků. Všechna únava je pryč, jsem naprosto pohlcena Fleovou perfektní basovou linkou. Album Amok na dvě hodiny nevystačí a tak setlist tvořily také skladby z Thomova sólového alba The Eraser. Tohle album bylo vlastně důvodem, proč se všichni hudebníci poprvé sešli. Dvakrát se Atoms for Peace nechali přivolat zpátky na podium a show zakončili dvojicí písní „Black Swan“ a „The Eraser“. Byl to jednoznačně jeden z koncertů, na který se nazapomíná.

Noc ještě nekončí i když moje tělo už mi ten spánkový deficit dává pěkně sežrat. Vynechat francouzské duo Justice by ale byla osudová chyba. Včera jsem napsala, že The Smashing Pumpkins by mohli závidět Major Lazer jejich publikum. Dnes by ale Major Lazer mohli závidět Justice. Perfektní DJ set obsahoval jak skladby vlastní („Civilization“, „D.A.N.C.E.“), tak cizí („The Bay“ od Metronomy, „Move your feet“ od Junior Senior nebo třeba „Rasputin“ od Bony M). Tancovali snad úplně všichni a Justice touto skvělou párty zakončili druhý festivalový den.