Dlouhé roky mi trvalo, kam zařadit "Železné město" ve Ferropolis, než mi pomohl Noel Gallagher svým tvrzením. V tom přirovnal prostředí Melt!u k F*** šílenství, které by mohlo naznačit, jak to asi vypadá v hlavě Marilyna Mansona. Možná by chtělo doplnit, že se jedná o zcela vědomě řízené šílenství, jenž zanechává hluboké stopy na duši. A občas i na těle.



Melt! je zvláštní festival. V ČR může působit jako slet bláznivých inťoušských hipíků, pardon teď je moderní říkat hipsterů, kteří si o prázdniny přijíždějí léčit duševní bolístka ze školních lavic. Mohlo by se zdát, že se přes den předčítá islandská literatura v originále, diskutuje se o intergalaktickém předávání informací a před spaním se odzpívá ukolébavka na dobrou noc. Jenže ejhle, ono se především jedná o slušně rozjetý non-stop mejdan, který povyšuje těžko definovatelná atmosféra polostrova v Gremminer see.



Téměř se stává pravidlem, že nejtajnější, nejsložitější nebo nejnovější přání z indie, elektronické nebo alternativní hudby. Jednoduše řečeno kvalitní (podle stručného popisu samotných organizátorů – „Kvalita nezná hranic“), se každoročně plní právě zde, 250 km od naší kotliny. Při odkrytí line-upu je totiž čtvrtina umělců v našich končinách nepoznaná, čtvrtina nepozvaná a čtvrtina nepochopená. Poslední skupinou jsou dlouholeté stálice či aktuální komety. I z tohoto důvodu nezačíná festival Melt! až o třetím červencovém víkendu, ale několik měsíců dříve - osvojováním nového...

Konflikty v kalendáři a na postu headlinera
Proces poslechu zatím neznámých kapel a projektů má však i svou stinnou stránku. Dříve či později se dostane na světlo světa časový plán festivalu, který při počtu pěti pódií chtě nechtě způsobí kolizi. Letos se jich v průběhu všech tří dnů vyrojilo požehnaně. A bohužel většinou na takových pozicích, u kterých se rozhoduje nanejvýš složitě. Tak například: Gessaffelstein x Zola Jesus, Justice x Matador, Two Door Cinema Club x Niki and the Dove, Squarepusher x Elektro Guzzi atd.

Jenže diskuze nekončily pouze u časů vystupujících, taktéž u jejich popularity, věhlasu a významu. Dlouho se čekalo na seznámení s headlinerem narozeninového ročníku, který by dosahoval síly nejzářivějšíchh hvězd roků předešlých. K nevoli velké části aktivně diskutujících jím však zůstali Justice, alespoň podle parametru umístění francouzského electro dua na poslední nedělní čas na hlavní stage. Jenže ejhle, pouze největší a nejvýše položené jméno na flyeru vděk nevyloudí. Ale o tom později...

Celkově se program, struktura žánrů i areál, ve srovnání s roky proběhlými, nepatrně posunuly. Ubylo kytar, přibylo více synthů, elektronických projektů a dost výrazně se do popředí derou odnože dubstepu a nu-disca. Big wheel stage pod obrem Takrafem dostala větší podobu a Sleepless floor byla zase o stupínek propracovanější.

Ženy vládnou světu rezavých obrů
Před okamžikem padla myšlenka na nejednoznačnost headlinera. Tím se pro každého z návštěvníků může stát kdokoliv, mám ovšem pocit, že v roce 2012 si Melt! získala Beth Ditto z Gossip. Velmi charismatická slečna po všech směrech, jíž je plné pódium. Také po všech směrech. Nepřekonatelná komunikace s publikem, excelentní zpěv, co přivádí na dlouhé minuty husí kůži po celém těle a neuvěřitelná dávka sebeironie z ní děla hudební hvězdu bez jakéhokoliv náznaku úšklebku. V průběhu svého vystoupení si k sobě přizvala chlapíka v masce použité hygienické pomůcky a dokázala s ním na pódiu křepčit téměř tři songy. Druhou část koncertu odzpívala vysvlečená, jak bývá jejím originálním zvykem, z červených přiléhavých šatiček do černého necharakterizovatelného kompletu. Nakonec se s nabitým stadionem obryní Medusou, Šíleným Maxem a Mosquitem rozloučila skladbou I Will Always Love You od Whitney Huston a i bez doprovodu kapely silně zabrnkala na citové struny slabších povah.



Nebyla ovšem sama. I přes menšinové zastoupení se ženy dokázaly prosadit velmi rázným způsobem. Victoria Christina Hesketh aka Little Boots, Dillon pod gigantem Gemini a Maya Jane Coles po Takrafem v pátek. Lana Del Rey, Nina Kraviz s Magdou a Zola Jesus v neděli, i přes nespravedlivé oslabení, dokázaly předčit mnoho svých mužských kolegů. Maya Jane Coles si, stejně jako Nina Kraviz, získávají své fanoušky také svým vzhledem. Každá trochu v jiném smyslu. V odlišném duchu také přistupují k hraní. Zatímco je Maya za pultem více klidnějším stvořením a její set měla pozvolný logický průběh, Nina se ničeho nebála a na svůj čas odehrála velmi svižný a důrazný set, leč trochu nesourodý a nevyvážený. Pokus o vybalancování dojmu se snažila napravit prostřednictvím svého milého a kreativního tanečního umění.

Little Boots skvěle připravila půdu, vlastně asfalt, pro M83, jejichž vokalistka si také zaslouží důraznější pochvalu. Dillon trochu uškodil čas právě po M83, i zařazení na Gemini stage, přece jenom je její síla ukryta v jiných rovinách. I přes to se jednalo o vydařené vystoupení, hojně doprovázené společným zpěvem publika. Lana Del Rey, jako jedna z komerčnějších lákadel letošního ročníku si své odbyla v nedělním odpoledni s přijetím, které jsem na Melt!u příliš neočekával. Naplněný stan i tribuny netrpělivě očekávaly výkon americké divy, která v poslední době přitahuje více pozornosti daleko v dosahu image slušné, čistě zpívající krásky. Zůstaneme-li ovšem pouze u posledního přívlastku, tak svou roli splnila dokonale. Velmi příjemně se na ni kouká. Jak potahuje kouř z cigarety. Jak si upravuje neposedné ramínko svých retro šatů. Jak se opírá o stojan mikrofonu. A jak nedbale špulí zaručeně přírodní rty před objektivem zamilovaných fanoušků. A abych nezapomněl, velmi dobře se poslouchaly doprovodné smyčce, klavír a kytara...



Nejtlustší zářez do smyslové a paměťové soustavy pravděpodobně provedla Zola Jesus, vlastním jménem Nika Roza Danilova. Kromě tří studiových alb a stejného počtu EP se dostala ještě mnohem více do širšího povědomí díky spolupráci s projekty Burial, již zmiňovanými M83 a v poslední době také s Orbital, kde na posledním albu Wonky nazpívala vokál k chytlavé New France. V nedělním vystoupení ve stanu Intro Zelt odzpívala, odskákala, odtančila, odkřičela s doprovodnou kapelou především svoji vlastní produkci. Výsledkem bylo vcelku emotivní a v závěru efektně vygradované představení, ve kterém dokázala prodat netradiční barvu a podobu hlasu v kombinaci se slušnou kapacitou plic.



Zdroje fotografií: Jan Kapitän, Stephen Flad, Jule Müler použité z oficiálního webu festivalu www.meltfestival.de