Jako vše, co za něco stojí, i Primavera prošla těžkými porodními bolestmi. Z nápadu udělat hudební festival uprostřed města, bez možnosti kempovat na místě, nebyl zpočátku nikdo nadšený – až na trojici organizátorů, na které se dnes s prosbou o radu obrací desítky podobných nadšenců. Primavera se za 11 let existence stala neoddělitelnou součástí hlavního města Katalánska a poté, co se přestěhovala k moři do strohého, ale o to úchvatnějšího areálu Parc del Fórum, bylo vymalováno. Jeden z nejpřísnějších evropských festivalů se přihlásil o slovo s neuvěřitelně našlápnutým line-up a perfektně zvládnutou organizací.



Clash!

V obrovském areálu Parc del Fórum vyrostlo i letos několik velkých pódií, na kterých se během tří dní vystřídali zástupci všech žánrů. Ty nejpodařenější kousky bylo možné vidět na třech pódiích s profláknutými názvy: ATP, Pitchfork a Vice. Tahle svatá trojice vytváří kouzlo barcelonského hudebního svátku: široký žánrový prostor, ve kterém vám během dne kvůli obzvlášť nemilosrdným clashům může srdce komplet vykrvácet hned několikrát.

Pak tu jsou headlineři. Asi to bude znít rozmazleně, ale až na Justice se všechny hvězdy daly vynechat. The Cure jsou legenda a mladší ročníky až tak netáhnou. Franz Ferdinand se dají určitě zmáknout jinde, stejně jako Wilco. Greg Dulli se svými The Afghan Whigs bude zanedlouho v Praze a místo Kings of Convenience si daleko raději poslechnu Whitest Boy Alive. Podtrženo sečteno: na San Miguel jsem páchnul opravdu jen jednou jedinkrát. Ale když už, tak už. Stálo to za to.

Justice

Nezdá se to, ale člověk toho během tří dnů strávených hektickým těkáním mezi hudbou dost napřemýšlí. Stálo by za to sestavit statistiku naběhaných kilometrů a proposlouchaných hodin, ale taky postřehů a dojmů, které přicházejí samy od sebe. Tak třeba toto: Beach House mají naprostou pravdu. Je lepší pořádně si koncerty odpracovat. Pokud vás hype vystřelí příliš vysoko, pád na festivalovou hubu je o to horší (Dirty Beaches jako špatná napodobenina Gill Scot-Herona). Nebo toto: s kopákem, kytarou a trošku uvolněnými kolečky (v hlavě) se dají přimět k extatickému pláči i ty nejzasmušilejší hipsterky (Reignwolf). Nebo ještě lépe: když máte kytaristu, co mu říkají Dirty Cock, máte vyhráno (The Experimental Tropic Blues Band). Doslova. No a poslední věc, trošku self-evident: jedním z kritérií vynikajícího koncertu je to, jak se lidi baví. Tedy, neberu v potaz koncerty Michala Davida a Dana Landy – tam platí úplně jiná pravidla.



Říkal někdo zábava? Justice!

Promo katalog se o nich vyjadřoval asi takto: „Ve skutečnosti se toto francouzské duo pokouší o anti-hedonistický manévr a „KŘÍŽí“ taneční hudbu s rytmickými a zvukovými experimenty, uplatňuje prog-rockové formáty na elektronický pop a ještě se při tom královsky baví (Justice = Daft Punk+ Air + Pink Floyd)“.

Na vlastní kůži byla show, která uzavírala sobotní večer na San Miguel pódiu ještě o něco dál. Dance inspirovaný osmdesátkovým natupírovaným discotřeštěním s tím nejlepším, co čerství třicátníci Gaspard a Xavier stačili během puberty pochytat. A že toho bylo. Epidemie, která se bleskově rozšířila až do posledních řad padesátitisícového davu. Tantrický set? Jo: 0:43 - 2:18 – 3:04 – 4:53.



Girls, Atlas Sound, The Men, Mayhem

Se San Miguelem za zády a minimálně dvěma v ruce přichází to podstatné. Začnu zbožňovaným/nenáviděným Pitchforkem – není od věci dodat, že pódium pro všechny zasněné, zdeptané, životem rozdrásané, potetované, androgynní a hipsteroidní bylo jen pár metrů od Vice. Ale i přes nebezpečnou blízkost nic nehaprovalo. Zvuk se netřískal. Fanoušci se netřískali. Jdete dolů po schodech, skrytých pod obrovskou betonovou konstrukcí se solárními panely a říkáte si, dva metry k pódiu doprava nebo tři metry k pódiu doleva? Nebo stát uprostřed a dělat multi-tasking?

Dirty Beaches nebo Orthodox?

Sleigh Bells nebo Napalm Death?

SBTRKT nebo The Men?

Co takhle všechno dohromady?

Každopádně: vpravo to vyhrál Atlas Sound s Bradfordem Coxem, a pak Grimes, která zahrála hravý, roztančený a barevný set. Vlevo jasně zářili The Men, ale nejde zapomenout na sevillské hutníky Orthodox a pak Mayhem. Norští pionýři black-metalu, jehož norská odnož si v devadesátých letech prošla extrémně násilným obdobím (frontman Burzum Varg Vikernes ještě nedávno seděl za vraždu jejich kytaristy), zahráli skvělý koncert. A hlavně: vedle Girls (sic!) si pořádně vyhráli s pódiem. Ze stropu visely prasečí hlavy, zpěvák Attila Csihar držel v ruce mikrofon zasazený do zbytku prasečí kopyta a pohrával si s něčím, co připomínalo usušenou kůži.



Girls na to šli z úplně jiného konce – doslova. Parta kolem éterického, téměř průhledného Chrise Owense a vynikajícího kytaristy Chet Whitea si pro Primaveřany na vzdáleném pódiu MINI připravila speciální podívanou. Na všech mikrofonech visely obrovské kytice orchidejí, které výstavností korespondovaly se stejně obrovskými vokalistkami v rohu. Chris se navíc ohákl tak, aby byl co nejvíc vidět. Růžová košile, velká pestrobarevná tatínkovská kravata a blonďaté vlásky pořádně do čela. Jako vše, co za něco stojí, i projekt Chrise a Cheta stál pár let dřiny. Chris jako odchovanec a člen dětského chóru sekty Children of God se nejprve potloukal po světě a hrál na ulici. Ušetřil pár klobouků babek a odletěl do Texasu za ségrou. Nakonec skončil v San Franciscu, původně jako malíř, kde potkal parťáka Cheta. Kruh se uzavírá, příběh ale pokračuje.

Nikdy bych neřekl, že Chrisův jemný, vysoko posazený hlas dokáže utáhnout několikatisícový dav a konkurovat mohutným vokálům svých černošských kámošek, ale je to tak. Před dvěma lety na tomtéž festivalu ještě klučina, který se div nekrčí v rohu, po 2 letech a stovkách odehraných koncertů máme čest s úplně jiným kádrem. Hrát, hrát, hrát. Makat. Dřít a potit krev. Pak může znít Laura, Alex a ostatní tak, jak zněly v Barceloně.



Kytary

Někde mezi Pitchforkem a Vice je ATP (All Tomorrow´s Parties). Tato proslulá akce měla zastoupení i tady a bylo se na co dívat. ATP si ukousla největší počet re-unite koncertů, kterými letošní ročník doslova bublal. Návrat devadesátkových kapel a vůbec masivní oživení stoner-rockové psychedelie a kytar se valí hlavně z Nového kontinentu. Je možné, že nejde o žádnou odpověď na bolestínské retro-vzdychání si nad útrapami života, jak mě prvně napadlo, ale o jeden a tentýž jev. Fascinace minulostí jako pocit, že naše posraná doba, která má s rokem 2012 a všelijakým dalším ksindlem na kahánku, už se prostě nemá kam posunout. Ostatně, člověk nemusí být Simon Reynolds (autor knihy Retromania: Pop Culture´s Addiction to its own Past), aby mu došlo, že vzpomínky jsou hrozně ošemetná věc. První láska vám zlomila srdce a donutila se dennodenně opíjet, ale vy na ni stejně vzpomínáte v růžových barvách. Tak proč nehrábnout do minulosti, neoživit rozpadlé kapely, neobšlehnout pár Iommiho riffů, nerezignovat na novátorství a vykašlat se na budoucnost. NO FUTURE ještě nikdy nebyla tak depresivní a zábavná zároveň – a kdyby mi to chtěl kdokoli vyvrátit, otřískal bych mu o hlavu šatník devadesáti procent Primaveřanů. Kdybych nevěděl, že jsem ve Španělsku, chtělo by se mi říct, že jsem na koncertě Plastiků pár let před Chartou.

Revival vlnu vedli hardcoroví Refused a pro některé znamenali předčasné vyvrcholení Primavery. Pro mě vyvrcholila americkými psychedelickými ztřeštěnci Thee Oh Sees a Albiniho Shellac(y) – hlediště ATP bylo pokaždé našlápnuté k prasknutí. V prvním případě šlo o frenetickou kytarovou riffáž v čele s šíleným frontmanem J. Dwyerem. A v druhém případě? Výkon barda nezávislé americké scény, producenta, muzikanta a nevinně vypadajícího démona Stevea Albiniho a jeho Shellac byl jen těžko uvěřitelný. Čistá extáze.



Třetí den organizátoři uzpůsobili obzvlášť vydařeně – po prvních dvou rychlých a tvrdých večerech-ránech byla uondaná sobota už víceméně odpočinková. Svůj noir ambient a projekci předvedli vynikající Demdike Stare. Ještě předtím vystoupili v tom nejlepším čase – při západu slunce – američtí psychedeličtí vazbaři Sleepy Sun. K ránu pak zahráli Beach House a Washed Out. Kdo chtěl, mohl odpočívat. Kdo ne, mohl jít na San Miguel učinit Spravedlnosti zadost.

Mal hecho?

A co se nepovedlo?
Nestihl jsem The War On Drugs.
Prošvihl jsem kompletní line-up v Auditori Rockdelux (nebyl prostě čas rezervovat vstupenky).
Na experimentálním stagei Adidas Original jsem byl jen třikrát.
Utekli mi taky Neon Indian, The xx a M83.
Zklamali mě Wavves. Vlky na královském trůnu jsem chytl jen na chviličku.

Jo, a koupal jsem se jen jednou (i tak ale festival de puta madre).