Letošní ročník nazývají organizátoři Primavery rok opětovných shledání. Přijíždějí oživení Codein, Archers Of Loaf, Mudhoney, Mazzy Star, Refused, Afghan Whigs Grega Dulliho a taky The Cure. Pokud kromě posledně jmenovaných neznáte ani jednu kapelu, nikdo vám to tu nebude vyčítat. Na dvě stě procent tu fakčí Pitchfork stage, na kterém se před chvilkou při zapadajícím slunci předváděla Claire Boucher aka Grimes, kterou solidně rozehřáli dream popoví Purity Rings a následně schladili psychedeličtí folkaři White Denim. Dal by se tu v pohodě strávit celý večer – v zádech molo a první stopy slaných modrých pleskanců, nad hlavou obrovská solární elektrárna, vepředu jako na dlani Ray Ban a největší San Miguel pódium. Jestli jste někdy toužili po ideálním místě pro hudební festival, Parc del Forum na pobřeží Středozemního moře by klidně mohl kandidovat na vítěze. Tuny betonu obvykle nepůsobí moc dobře, ale v kombinaci s mořskou brízou, desetitisíci hudebních enamorados a nejlepšími kapelami současnosti vydají za dvacet barevných Ostrav.



Jako na každém festivalu je hrozně těžké si tady vybrat. Existuje nesčetně druhů priorit, ale je pravda, že základní lajny jsou jasně položeny. Elektronika, metal a rock: zmiňovaný San Miguel první den přivítal WIlco a Franz Ferdinandy, na potemnělé ATP stagei se předvedli Mudhoney a vynikající koncert odehráli Thee Oh Sees. Nezmiňuju tyhle americké garážníky jen tak nadarmo – jen těžko byste hledali lepší důkaz československého hudebního zápecnictví. Pochybuju, že by parta kolem Johna Dwyera naplnila Sedmičku, v Barceloně se na jejich kytarových vlnách říznutých krautrockovou psychedelií houpal snad dvoutisícový dav.

Mezi faktory, které ovlivňují vaše předem určené priority patří zcela přízemní záležitosti: tento rok to je především luxusní oblast pro novináře s bazénem, která sousedí s pódiem Adidas Original. Nenápadný stage na cestě mezi hlavními Ray Ban (zrovna dohráli švédští revolucionáři Refused) a Mini (Zach Condon aka Beirut svým folkovým dechařstvím rozmázl úplně všechny) dává prostor kapelám, na které byste na blozích jen těžko narazili. Tak třeba Reignwolf. Tohodle Kanaďana nenajdete ani v hlavním katalogu, ale to, co s kopákem a kytarou dokázal během hodiny předvést, mě přimělo vykašlat se na vyhajpované Iceage a vyřvat si hlasivky na ultimo. Směs bluesového šílenství á la Jack White a šáhlého písničkářství brzy zhltla nejen mě, ale i desítky dalších, kteří měli namířeno úplně jinam. Stejnou peckou na solar byli belgičtí The Experimental Tropic Blues Band – dejte si dohromady Jimovo charisma a Kurtovo mikádo a dostanete frontmana bandu, jehož italský kytarista má přezdívku Dirty Dick. Špína, schizofrenie, pár kapek chcanek a kýble potu: vítejte ve světě, kde se i ty nejjemnější hipsterky mění v medůzy.



Jak jsem řekl, press lounge má ideální polohu. Když je vám horko, můžete si zaplavat v moři, když se nudíte, můžete se dát doleva, doprava, rovně nebo zůstat sedět na zadku a ládovat se španělskýma chorizzos. Nebo můžete taky vyrazit na Wolves in the Throne Room, Spiritualized a celé to zabít dubsdtepovým setem Rustieho. Je půl čtvrté, těžko se budete dostávat zpátky do centra a zítra do formy, ale Primavera je de puta madre. Tak do toho.