A to už stojí za pozornost. Doporučuji otevřít si jednu dobře vychlazenou láhev a pustit se do čtení o tom, kterak prostory pivovaru ožily nevídaným způsobem.

Chcete-li někoho přesvědčit, že to co děláte, děláte dobře, nejspíš jej pozvete domů, aby nahlédl takříkajíc pod pokličku a přesvědčil se sám. Podobně zřejmě uvažovalo vedení pivovaru Staropramen, když posvětilo myšlenku uspořádání festivalu přímo v areálu pivovaru. V dnešní době to není nic neobvyklého, přesto si tato myšlenka zachovává punc netradiční záležitosti. Důkazem budiž hojná návštěvnost. Na první pohled po vstupu, jež proběhl bez výrazných komplikací, byť v první chvíli strašil příchozí frontou, bylo zřejmé, že návštěvníci se dají vcelku jednoduše selektovat na ty co přišli za hudbou a ty co přišli na pivo a klobásu. Faktem je že kritériem úspěšnosti na akci tohoto typu je dobrá nálada, nehledě na to, že druhá skupina čítala mnohem menší základnu.



Celý areál nabízel několik míst, která sloužila jako zastávky na pouti tímto industriálním prostorem, jemuž vévodil vysoký komín a za ním vlající plošina na jeřábu s názvem Skybar. První atrakci máme na světě. Kdo si chtěl pivo vychutnat jinak anebo vidět Prahu z pohledu kroužících opeřenců, měl jedinečnou možnost. A ten kdo by snad měl strach z výšek, rovněž nepřišel zkrátka. Stačilo navštívit Styling zone a odejít s novou vizáží či si předplatit vlastní CoolKeg a ukojovat své pivní choutky 40 vychlazenými pivy ve vlastním vyhrazeném prostoru. Tou hlavní atrakcí však byla hudební produkce, která probíhala na celkem čtyřech scénách.

Sympatický název Bejbypank Stejdž měl stan určený především dětem, a který byl plně v režii kapely Kašpárek v Rohlíku. K tomu nějaké to divadlo, Mardoschův set a o dětech ani nevíme. Pokukujeme-li po dvanáctce, jedná se o ideální situaci. Druhou menší stageí byl United Music Lounge prostor, kde za poslechu beatů z dílny DJů Martina Franka či Tripmaina a dalších bylo možno užít si chill atmosféry. Hlavní pozornost na sebe ale strhávaly dvě hlavní scény, a to Óčko stage a Tosivypijes.cz stage.



Prvně jmenovaná oplývala větším prostorem a menší scénou. Ta patřila mimo jiné kapelám Temperamento, 100°C či kapele Skyline. Právě na této akci jsem měl tu čest slyšet Skyline poprvé v nové sestavě a ač Skylini nebyli nikdy mou srdeční záležitostí, přesto mě mrzí, že musím napsat, že zvěsti nesoucí se téměř ze všech stran, hovořící o jejich úpadku, jsou bohužel oprávněné. Kapela stále oplývá energií, Marka Rybin alespoň pohybově zapadla dokonale, ale to co dělalo Skyline originálními, je pryč. Ten pomyslný ostrůvek, jež clubber plující od akce k akci vždy rád navštívil, se připojil k pevnině zvané jistota. Jistota úspěchu u průměrného konzumního obecenstva, jistota výdělku, jistota komerčního úspěchu. Jistota jednodušší a přímočařejší cesty. O to více potěšilo následující vystoupení kapely N.O.H.A. – projekt pražského rodáka Filipa Nohy, který se saxofonem v ruce rozráží stojaté vody hudebního světa, vydal loni album Dive in your Life a Skylinům jakoby ukázali jakým směrem je záhodno se vydat. Jejich směs jazzu, popu, breakbeatu, postavená na svižném rytmu ze škatulky drum & bass rozhýbala definitivně přihlížející a po loňském koncertu v Paláci Akropolis, ukázala, že zde není rozhodně naposledy. Zejména song Tu cafe doporučuji k dalšímu poslechu, ostatně jako celé album Dive in your Life.

 

Tosivypijes.cz stage se pokoušela v úzkém prostoru lákat zprvu na české stálice, po té na legendu z UK Dreadzone. Jako první předvedla svůj cirkus havířovská kapela Kryštof. A Kryštof jako takový netřeba představovat.. Richarda Krajča je beztak všude plno. V hudebním průmyslu, v televizi i v divadle. To ovšem nemění nic na tom, že má dar napsat hit v tom pravém smyslu slova. Přihlížející si je jistě zanotovali, zatímco já obcházel areál s úmyslem zachytit jeho podobu, abych ji mohl posléze přenést do písemné podoby. Co vše jsem minul, počínaje Sky barem, přes Styling Zone, konče Óčko stage jste četli výše, takže teď se můžeme ničím nerušeni ponořit do hudby produkované hlavní scénou celého festivalu.

První koncert jež jsem zaslechl celý, bylo speciální vystoupení kapely Vypsaná Fixa. Konzumní posluchači jistě ostrouhali, čekajíce nářez jak ho znají, ostatní byli mile překvapeni kombinací sedící Vypsané Fixy s členy souborů Posmrtné zkušenosti a Obří Broskev. Prezentované skladby získaly zcela nový háv a tím co by se dalo, a taky že se vytkne, byl zvuk. Kolik toho ubral na kvalitě snad ani nemá cenu spekulovat. Já si i přes tuto komplikaci vychutnal zejména skladby Snídaně z Elektřiny a Samurajské Meče. Po Fixe nastoupili Tata Bojs a ač jsem je slyšel letos již popáté, stále mě baví. Jejich styl je za odehrané roky vyšperkovaný takřka k dokonalosti a je-li něco takřka dokonalé, těžko se vám to ohraje. Částečně k tomu přispělo i tvrzení Bublajse, o tom, že toto je na delší dobu poslední koncert. Jakoby vzkázal – užijte si nás – a přítomní si užívali. Já zejména u skladeb Šťastnější, Schovka, Elišce, Trilobeat a tak dále.

I přesto, že výše zmíněné kapely předvedly svůj standard, působily stále jako předzvěst toho hlavního. Kapela Dreadzone patří k legendám a jako takové se i těšili hojné pozornosti. Pořadatel vcelku logicky zasáhnul do programu, kdy hrozilo, že N.O.H.A. a Dreadzone se budou krýt. Nestalo se tak a Dreadzone se stali vrcholem večera. Měl jsem trochu strach, že koncert bude spíše v pomalejším tempu, očekávání byla všelijaká. Zvláště po té, co smrt kytaristy Stevea Robertse na čas utnula veškeré koncerty. Dreadzone ovšem nezklamali a předvedli, že prostě umí. A když někdo opravdu umí a nehraje si na to, že umí, tak je to pak jízda. A taky že byla. Jamajské prvky v zajetí elektroniky způsobily kolaps na hlavní pivovarské ulici, která se proměnila v jedno velké hýbající se těleso. Ono taky hrají-li vám klasiky typu Once Upon A Time, Iron Shirt, Return Of The Dread či Little Britain, není se čemu divit. Jejich hudba zkrátka nabízí jiskřivý náboj a energii v jednom, což v srdci pivovaru, kde pivo teklo proudem není a nebylo vůbec od věci.