Global Gathering není v Anglii rozhodně žádným nováčkem, dalo by se říci, že je v podstatě mladším bratrem Creamfields. V line upu se každoročně objevují ta nejzvučnější jména současné elektronické hudby, které se vyjímají na předních příčkách různých anket o nejlepší DJs. Milovníci nového zvuku a experimentů by se tedy možná měli raději vydat směrem Barcelona či Německo :o) I přes všechna ta „provařená“ jména typu Tiësto, Roger Sanchez, Armin van Buuren, Lisa Lashes apod., mi tento festival má stále co nabídnout. Především je to naprosto neopakovatelná atmosféra, ale samozřejmě také DJs, kteří jsou pro Čechy spíše snem než skutečností. Letos měli být hlavním tahákem Kanye West, Mark Ronson, Róisín Murphy a Moby live. Ano, taky jsem se trochu zděsila – hip hop a rock/pop na hlavní stagei? Organizátoři se zřejmě snažili vyjít i jinak hudebně zaměřeným posluchačům a udělat ze sebe Glastonbury dvě. Budiž.

Pátek
Anglická mise začíná v pátek 25.7. ve 14 hodin na Ruzyni, odkud odlétá letadlo směr Birmingham. Zhruba za hodinu a 40 minut už přistávám ve slunečném (!) Birminghamu, popadnu zavazadlo a běžím na vlak, který mě odveze na stanici Birmingham International. Odtud se vydávám bulvárem plným obchodů na skromnou Moor station, kde každou hodinu odjíždí osobní vlak do Stratfordu nad Avonou. Už na nádraží vidím pár „party kolegů“, kteří se chystají s krosnami a stany strávit víkend na Long Marston Airfield. Cesta do Shakespearova rodiště příjemně utíká a z vlaku můžete vidět opravdu real english countryside. Po příjezdu do městečka zaskočím na hotel dát sprchu a odložit věci a rychle na festival, který běží už od páté odpolední.

V ticket box kupuji lístek na celý víkend v ceně 145liber (v předprodeji se dá pořídit za 115), který zahrnuje free camping i parking. A přichází první překvapení oproti loňsku – vstupní kontroly, a to velmi důkladné. Zatímco loni se nikdo nezajímal o obsah mé tašky, letos zaujal 2 kontroly a jednou i pejska, který u mě hledal drogy. Přepočítávání peněz, listování pasem, zkouška teploty pití (pokud je studené, v pořádku) – to všechno jsem postoupila během dvaceti minut. Trochu šokovaná jsem konečně s páskou na ruce vpuštěna do areálu. Tak a teď kudy?



Live Stage jsem sice viděla, ale cestu k ní blokoval VIP kemp. Také trochu změna oproti loni, kdy stačilo za vstupem prostě zabočit a hned jste byli ve víru dění. Letos se obcházel celý VIP kemp a zabralo to nesmyslných 10 minut navíc. První stan, který mám v zorném poli je Stealth, kde buší house a hvězdami tu budou třeba Axwell nebo Fedde Le Grand. Stanem jen projdu, atmosféra je poměrně slušná, zvuk kvalitní. Pokračuji do vedlejšího stanu, který je pod taktovkou Svena Vätha, tedy Cocoon tent. V tuto chvíli by měl lidem diktovat Guy Gerber, ale vidím jakousi slečnu, tak mě přepadne lehké zděšení. Vydávám se tedy skrz areál na průzkum, kde co je. Atrakce typu bungee jumping, lékárna, legal drugs store, spousty jídla a pití… Hlavní stage je zatím opuštěná, pár lidí sedí v trávě před ní, ale je ticho! Trošku smutný pohled, neb loni v tuto dobu zde nebylo k hnutí a já byla ohromená hlasem Pete Tonga. Letos dal bohužel Pete a BBC R1 broadcast přednost Creamfields, které slaví své desáté výročí. Hodinky ukazují skoro půl osmé a já stále nemohu najít Guye Gerbera a už se mi chce ječet vzteky. Timetable, který držím v ruce zřejmě neříká pravdu, takže jsem nucena se vydat opět dlouhou cestou kolem VIP kempu ven a shánět nový (snad už ten pravý) s originální klíčenkou Global Gathering. Když se mi konečně podaří jeden ukořistit, zjišťuji, že na Mixmag Stagei by už měli valit dubstep pánové Caspa a Rusko. Hurry up!

Přiznávám, že mě do této doby dubstep nijak zvlášť neoslovil… ale když jsem přicházela k Mixmag stagei, zvuk a basa vůbec byl tak silný a atmosféra doslova elektrizující, že mi běhal mráz po zádech a to jsem byla ještě dobrý 20 metrů mimo dění! Nejprve jsem si stoupla na samý konec davu, abych se vzpamatovala z toho šoku. V tu chvíli zněl track od Klaxons – Not Over Yet (Skream remix). Ruce nahoře, kymácení se z jedné strany na druhou, usměvavé tváře, tančící Rusko a zdrženlivý a decentní Caspa za gramofony. Taková jest bilance prvních okamžiků. Nedá mi to a vydávám se blíže. Podotýkám, že mi stále běhá mráz po zádech a dokonce se začínám hýbat do rytmu. Caspa po chvíli přikládá do kotle dílko Terminator a odezva je okamžitá. Hutná atmosféra, really mate. Padnou i jeho remixy TC – Where’s my money či Lennie de Ice – We are IE. Otěže přebírá Rusko a přidává svůj geniální track Jahova, při kterém skoro vypustím duši a zřejmě nejsem sama dle reakcí. Rewindy se samozřejmě během setu opravdu nešetří, ale lidem to vůbec nevadí, naopak. Celé dění doprovází MC, který chvílemi atmosféru přikrmí, ale občas i zazdí. Čas kvapí a blíží se devátá večerní a to jest čas na Sashu. Přesun směr Global tent, cheers Caspa & Rusko!

Global tent se svou kapacitou pár tisíc tanečníků je zaplněn zhruba do poloviny. V dálce na stagei je vidět blikající myší hlava. Lidé v tričkách s Deadmau5ovým logem, klíčenkami v rukách a nevím čím ještě (těch myších produktů tu je nějak moc) prokazují svou náklonnost a Joel si to velmi užívá. Já mu však moc pozornosti nevěnuji, neb vyhlížím známý iMac, ale nikde nic. Opět trochu zděšení, nicméně vyčkávám. Zvuk není zrovna nejlepší (Nexo zmizelo a letos bylo nahrazeno L’acoustics), stage je zbytečně vysoko (2,5m minimálně), takže se posouvám pár metrů zpět, abych vůbec viděla, kdo hraje. Krátce po deváté se Sasha konečně objevuje a otevírá připravený MacBook a nasazuje sluchátka. Chvilka napětí. Otevírá svým Invol2ever editem M83 – Couleurs, nádhera. Co mě ale trochu zarazí je jeho nepřítomný výraz, párkrát se podívá do publika, zatleská, ale nic víc. Po dvaceti minutách, kdy se set nepohne si jdu zklamaně sednout opodál do trávy a pozorovat další vývoj. Atmosféra téměř žádná, zvuk špatný a Sasha bez nálady. Studuji timetable a zjišťuji, že v Cocoonu hraje právě Loco Dice, ale loajalita mi nedovolí odejít. Po 40 minutách nastává najednou breaková pasáž, což nikdo moc nepochopí a všichni jen tak stojí. Následují Chemical Brothers a jejich Midnight Madness a já odpočítávám minuty do konce. V posledních 10 minutách si Sasha neodpustí svůj edit Ladytron – Destroy Everything You Touch, také bez nijak výjimečné odezvy… Docházím k názoru, že všechno je Tiëstova vina, neboť tu má za dvě hodiny hrát a publikum vypadá, že čeká jen na něj. Po Sashovi nastupuje ještě Eric Prydz, kterého si letos odpouštím a jdu si spravit náladu do Cocoon tentu na Dubfirea.

Cestou projdu Myspace electric arenou, kde CD playery obsluhuje zkušený muž s červenou tváří – tančící Laurent Garnier. Situace je zde rozhodně lepší, ale já se nezastavuji a pokračuji ke Cocoonu. Procházím také kolem hlavní stagee, kde právě hraje Kanye West jakýsi edit Daft Punk. V hip hop podobě, uff. Nicméně lidé se baví. Konečně slyším houpavý house á la Dubfire aka Prince of darkness  Zvuk je mnohem lepší než v Global tentu, atmosféra také a Ali stojící za svým macem si podupává do rytmu. Letos jsou všechny stany, které jsem zatím prošla bez nijak výrazné projekce, která je nahrazena blikajícími diodami. Ve srovnání třeba s německým Meltem nic extra, což je škoda, protože tento event by si rozhodně zasloužil zajímavější dekorace. Dubfire totálně rozbíjí svým terror planet remixem Grindhouse od Radio Slave, což dostane zřejmě i Felixe da Housecat, který stojí opodál a vydá se k Dubfireovi za záda vyčíst, co že se to hraje  Tento remix určitě patří k těm nejlepším, co Dubfire udělal, sám je na něj velmi pyšný, jak nedávno uvedl při rozhovoru pro dance departement. Ke konci přídává 21st Century Ketchup od Steva Lawlera a svůj nový kousek, který stvořil společně s Oliverem Huntemanem, nazvaný Diablo. To už kolem ale pobíhá střízlivý (!) a dobře naladěný Sven Väth a pomalu si připravuje vinyly. Sven pokračuje v temnějším stylu, který Dubfire valil po celou dobu, ale po 4 trackách stan opouštím a vydávám se na Mobyho live. Sorry Svene, někdy příště.



Myspace electric arena, kde by měl hrát už Moby je téměř celá zaplněna. Nacházím se zhruba uprostřed, ale zvuk není nijak čistý, tak procházím a hledám nejschůdnější variantu. Nakonec zakotvím pár metrů před zvukařem. I přesto, že jsou na podiu jedny bicí a dvoje percuse, vyniknou pouze bicí, protože ostatní se ztratí ve změti jiných zvuků. Basa téměř nula. Alespoň bylo rozumět zpěvu – jak Mobyho, tak i zpěvačky Diane Charlemagne, která ho doprovází. Show to byla celkem pěkná, Moby se nezastaví ani na minutu, snaží se komunikovat, ale odezva byla možná tak v prvních pěti řadách, ostatní jen stáli. Zvláštní publikum. Bohužel se začala dostavovat únava, a tak jsem se odebrala na shuttle bus, ač páteční program končil druhou hodinou ranní. Cestou na hotel mě provází trochu rozporuplné pocity z výkonů, co jsem slyšela - nejlépe si stojí Caspa s Ruskem a Dubfire. Kam se ztratil ten profesionální a čistý zvuk, co byl loni na všech stageích?!

Sobota
Druhý den se nesl ve znamení dlouhého spánku, ikdyž festival začínal už ve 2 hodiny odpoledne. Dle programu mi stačilo dorazit až na pátou hodinu, kdy akorát začínal Mark Knight v Global tentu. Za zvuku Technologic od Daft Punk přicházím do stanu, kde robotický hlas oznamuje: Global Gathering 2008, welcome toolroom knight Mark Knight! Vkusné přivítání. Mark dává příjemný house, neodpustí si samozřejmě ani Man with the red face. Protože venku je opravdu krásné letní počasí, moc dlouho mě jeho hudba neudrží a jdu prozkoumat areál. Zahlédnu obrovskou frontu na bungee jumping, ale i na ostatní atrakce, kterých tu je letos možná až moc a kolem mě proudí davy party people v plavkách a slunečních brýlích. Jako bych snad ani nebyla v Anglii… Pár desítek metrů od atrakcí, dalo by se říci v ústranní všeho, se nachází Bedrock tent – můj svatostánek pro téměř celou sobotu. Blíží se šestá hodina neboli čas pro live act německého Martina Buttricha a tak vcházím dovnitř. A hle, ve stanu je snad jen 20 lidí a z toho tak 3 tančí vpředu do rytmu, který právě udává Oliver Moldan. Trochu zklamání, nicméně jsem potěšena a uklidněna docela dobrým zvukem. První záruka toho, že by to nemuselo být až tak špatné. Je krátce po šesté a Oliver stále přidává další CD a tančí, pan Buttrich zřejmě ladí poslední detaily u svého nádobíčka, na které bohužel nedohlédnu kvůli vzdálenosti. Oliver pouští poslední track a dává Martinovi znamení, aby se připravil. V ústranní stagee situaci kontroluje dokonce sám boss Digweed  Martin nasazuje první track a hned je mi jasné, že tento pán by si určitě zasloužil víc než jen 20 lidí. První půlhodina se nese ve znamení spíše klidnějších a poslechovějších tracků jako je například Well Done, ale lidé začínají proudit do stanu a zjišťovat, kdo že to hraje. Vše se zlomí v okamžik, kdy Martin zařadí do repertoáru Hunter. Atmosféra rázem ožije a lidé začnou tančit. To už se ale objevují Demi, Omid 16 B a Desyn Masiello, aby si připravili své nádobíčko pro projekt SOS. Martin dokázal během své hodinky stan slušně zaplnit, ale přesto je vidět, že Angličané německému minimalu moc neholdují.

SOS začnou v breakovým intrem, což nikomu soudě dle rukou nahoře nevadí. Plynule přecházejí k houseovějším trackům, ale já vydržím zhruba půl hodiny, protože se ozývá hlad. Odcházím za zvuku Rockers Hi-Fi - Push Push ( M.A.N.D.Y. Pusher Remix) k občerstvení se sluncem v zádech. Za 6liber kupuji celou pizzu a jdu se usadit do trávníku na Live Stage, kde má v 8 hodin začít Róisín Murphy. S pětiminutovým zpožděním show začíná. Sedím docela daleko, tak vše sleduji na velkých obrazovkách, které jsou umístěny na každé straně stagee. Zvuk je celkem čistý a silný a Róisín se samozřejmě převlékne na každou skladbu. Předvádí slušnou show, ale její tvorba mě nikdy moc neoslovila, a tak běžím zpět k Bedrock tentu. Cestou procházím kolem Global tentu, kde momentálně přivádí dav k šílenství Erick Morillo. Nedá mi to a jdu na chvíli do kotle. Erick tančí za CD playery a sluchátka má dané jako čelenku  Jeho sety je lepší raději nezkoumat, spíš si je jen vychutnat, je to hitmaker (ale s obrovským charismatem)… Nicméně i mě uvede do úžasu, kdy po vocal houseových hitovkách nahodí jakousi minimalovou palbu. Lidé mu to ochotně vezmou a les rukou se zvedá a diktuje do rytmu. Ručičky na hodinkách se blíží k deváté a já jsem nucena Ericka opustit, protože v Bedrocku začne další live act, tentokrát Brazilec Gui Boratoo, na kterého jsem slyšela jen samou chválu.



Přicházím do Bedrocku a slyším hlas Johna Digweeda, který osobně oznamuje: Ladies and gentlemen, please welcome Gui Boratto! Potlesk a Gui se dává do práce. Představí samozřejmě věci z jeho velmi povedené Chromophobie jako třeba Gate 7, Terminal či můj oblíbený Mr. Decay. Ovace ovšem také sklidí jeho dvě letošní novinky Anunciación a Haute Couture. Gui se těší velké oblibě, bohužel však na něj opět není moc vidět, protože je schován v pozadí jako byl Martin Buttrich. Je to škoda, protože dle videí na youtube Gui techniku rozhodně nešetří. Rozloučí se remixem pro Zentex .Pimio a vpředu už je vidět Johna Digweeda, jak si připravuje vše potřebné pro svou hudební cestu. Stan je totálně plný, lidé postávají i venku a vyčkávají, co 3 nejlepší DJ na světě (dle jakési ankety) předvede. John nikdy nepatřil mezi mé top DJs, většinou ho zastínil spíše jeho dlouholetý kolega pan Coe. Ale tentokrát strčil Sashu totálně do kapsy! Po prvních dvaceti minutách a ani posléze, kdy já i většina party people okolo umíráme vedrem a hudební extází, se John ani jednou nepodívá do davu. Pořád si hledí jen svých CD a všech čudlíků, aby vše ladilo, jak má. To je to, co mi vždycky na něm i na Sashovi trochu vadilo, že nejsou zrovna komunikativní, co se týče gest. Co se ale týče hudebního proslovu, z toho by nejeden oněměl. Do víru dění se dostává Kollektiv Turmstrasse – Holunderbaum nebo Steve Lawler - Femme Fatale (Ripperton Remix). V rámci podpory svého kolegy zařadí i Ladytron – Destroy Everything You Touch (Sasha Invol2ever edit) a překvapivě opět slyším Chemical Brothers – Midnight Madness. Asi to bude velký hit, neboť to v sobotu hrál i Nic Fanciulli, když jsem šla kolem. John o půlnoci předává štafetu svému „Bedrock talentu“ Guyovi J. Stan se trochu vylidní, ale stále je pořád slušný kotel. Guy J pokračuje v rozvířených tech houseových vodách a přidává své hot releases jako je Geko či Under Pressure. Zbytek setu pokračuje vesměs v jednom tempu a zní trochu monotónně. Než se všichni nadějeme, připravuje se blonďatý a usměvavý James Zabiela na svou smršť…

A že to byla opravdu velká smršť, o tom není třeba vůbec pochybovat. James nasadil nejprve jemnější tempo skladbou Rennie Foster - Devils Water a poté rozjel svou energickou směs houseu a breakbeatu. Mixy byly naprosto perfektní, přidával různě efekty a u toho všeho stihnul i skákat a vše si ještě točit do svého foťáku  Ke konci dokonce seskočil z podia a udělal pár snímků pro fanoušky. Bavil naprosto všechny a ani John Digweed se nevzdálil a vše pozoroval a jen se usmíval. Na mě bohužel začala dopadat únava, tak jsem si posledních pár minut jeho vystoupení vychutnávala vsedě v trávě. Po Jamesovi přišel na řadu poslední hudební posel – Francois K. Pokračoval v houseovém tempu Jamese, ale potom dostal bpm do svého hudebního tempa a donutil mě remixem Radio Slave – Grindhouse (Dubfire Terror Planet remix) zvednout  Pokračoval v houpavém stylu Dubfirea, ale mě bohužel únava začala přemáhat a vidina velmi krátkého spánku z důvodu brzkého odletu nebyla nejpříjemnější. Krátce po čtvrté hodině ranní jsem opustila brány Long Marston Airfield a vydala se shuttle busem zpět na hotel. Sobotním králem vyhlašuji zcela bez pochyb Johna Digweeda!



Global Gathering 2008 se rozhodně povedl, stránky hlásají opět více jak 50 000 návštěvníků. Krásné počasí, pokud vím, všichni DJs vystoupili, výrazné absence nebyly hlášeny. Jediné, co mě asi opravdu zklamalo, bylo pojetí Live Stage, kam určitě více patří projekty typu Daft Punk, Faithless, Basement Jaxx než Kanye West… Přece jen, Global je více o elektronice.