Nemoc a po ní dovolená zapříčinila to, že následujících pár vět o denní party, která proběhla v Hanau v neděli od desíti do desíti večer, píši až teď. Tak tedy k věci. Naše výprava vyrazila v ranních hodinách z Prahy směr Frankfurt a do cíle po bloudění v cílovém městečku, se před brány festivalu dostáváme okolo jedné hodiny po poledni. Před bránou stojí početný dav, v kombinaci s teplým počasím to v nás nevyvolávalo zrovna dobrý pocit. Nakonec mě osobně překvapuje rychlost odbavení včetně kontroly batohů atd. Po zhruba 15minutách jsme uvnitř.

První dojem na nás dělá neuvěřitelné množství prachu na cestě vedoucí pod most ke stagi jedna a dvě, to bych ovšem předbíhal a přeskočil bych třetí stage, která byla od vstupu do areálu nejblíže. Logicky tedy moje první kroky vedly na ní. Tou dobou zbývalo do konce vystoupení Tobiho Newmanna zhruba půl hodiny a já už byl slušně omámen dobrým zvukem a prvotně hudbou, kterou Tobi do cca dvoutisícového davu pumpoval. Taneční prostor na stagi byl orámován sloupy s fábory. Za nimi už se začaly ve větší míře objevovat deky, na kterých probíhaly plnohodnotné pikniky. Po prohlídnutí byl čas popoběhnout zpět na prašnou cestu a posunout se pod most přes řeku Main na druhou stage, kde neuvěřitelným setem finišovala Magda. Magdu jsem už několikrát slyšel, ale tenhle její závěr setu jsem opravdu nechápal. Drtit do lidí tracky tím stylem, že co track to utlumení do minima zvuků a posléze nechat absolutně dominovat basu, v zápětí s opět se vynořujícím celým zvukovým rozsahem tracku. Poměrně hodně zaplněná stage vždy doslova vybuchla. Všichni měli ruce nahoře a než je i ten poslední opozdilec stihl dát dolu, byla už nachystaná další gradace a opět plná palba. Těžko říct zda si Magda takhle s lidmi hrála jen v závěru, nebo tímto stylem odehrála celý set. Atmosféra byla ale výborná.

Trochu jsem se zasekl na této stagei, a tak při přesunu na stage jedna vidím a slyším jen střídání Doriana Paica se Svenem Vathem. Co je to za zradu v line-upu? Kde jsou Minilogue se svou live show? S tím, že Sven si dává sedmihodinový set, odcházím uzavřít kolečko po stageích. Hurá tedy na trojku. Tam až do čtyř odpoledne hrál Marco Carola.



Je známo, že už dávno nehraje klasické techno, ale svůj styl stejně jako většina djs podmanil modernímu minimalistickému vlivu. Po pár minutách jsem nevydržel a skákal jsem jak maňásek na perku do rytmu a tempa, které udával. Propracovaná technika mixu, povětšinou tempo někde kolem 130 bpm, líbivé až experimentální zvuky, umocňované přesnou prací na mixu a efekty, které se nebál pouštět místy až do hodně táhlých ploch, jindy zase několikrát za sebou jasně vyrýsovaná modulace. Nikdy jsem ještě nic takového neslyšel a z větší části jsem tedy čas trávil právě na Carolovi. V tuhle chvíli skálopevně přesvědčený, že tohle nemůže už nikdo trumfnout.

Nesmím se znovu zaseknout, musím nenavštívit i ostatní stage, což znamenalo mrknout na zlomek vystoupení Svena a na to co předvádí Loco Dice, ten mě moc nenadchl a po zralé úvaze opět pochoduji kolem barů, kde fungoval žetónový systém se zálohou dvě Eura za vrácení kelímku přes první stage, tedy tu Svenovu, odkud se linul track od Lauhaus s názvem „Downunder“, následně si vystřihl sampl z hitovky „Flash“, aby mohl pokračovat klikací technoškou nesoucí název „Bodywork“.
 

Zpět na Carolu. Nepobyl jsem ani půl hodinky a už mě nohy zase táhly na začátek vystoupení Dje Kozeho. Ten začal pozvolna a svůj set postupně gradoval. V tuhle chvíli jsem si řikal, zda odejít, nebo zůstat a čekat se s vývojem dostane. Jsem srab. Nevydržel jsem a odcházím na Svena, abych si vyslechl hlášku „Hej, love family park lidičky pojďte!“ samozřejmě v angličtině krom toho track od Alter Ego „Why not“ a překvapení, když se objevilo na led panelech, že právě začínají Minilogue.

Tak přeci jen! Začali na můj vkus velmi nudně, začínám se procházet po celé stagei a prvně začínám cítit únavu v nohách, přeci jen areál festivalu nebyl zrovna nejmenší. Zpět ale ke Svenově „plácku“. Čím více se člověk blížil k jejímu konci, tím více byla obležená dekami a stanovými slunečníky, nebo jak tyto poloviční stany nazvat. Na úplném konci stage byla ještě čajovna. Minilogue zatím zrychlili a přidali i několik nových zvuků. Další otázka je nasnadě, kam dřív? Ricardo Villalobos vs Richie Hawtin, nebo Turntablerocker. Vyrazil jsem na prvně zmíněnou dvojičku, ale po půlhodině jsem zjistil, že Richie je na stagei, ale hraje jen Villalobos. „Villíka“ slyším prvně živě, a tak se na jeho vystoupení poměrně hodně soustředím. Pomalu mi můj dojem kazil nepřesnými mixy. Volba tuctových tracků a monotónnost tomu moc nepřidala. Držím hodinu a zkouším znovu Minilogue. Taktéž mi moc nesedí, pořád mám pocit, že tomu něco chybí.

Poslední možnou variantou jsou Turntablerocker. Už když jsem se blížil ke stagei, znělo to velmi slibně. Kroky se mi zrychlovaly, až jsem se zastavil o zábradlí pod djs v první linii. Šťavnatě hutné vystoupení dvou rozesmátých chlapíku, je přesným opakem Minilogue, místy set hraniční až s klasickým technem, pak zase sklouzne do tech-houseu ovlivněného minimalismem. Čas letěl neúprosně rychle, když se člověk bavil.



Pomalu ale jistě se blížila osmá, aneb začátek Richieho. Znovu vyrážím procházkou přes Svenovu stage, kde zrovna zněl song od Modjo a na led obrazovce běhal po částech text „Music sound better with you“. Po příchodu na stage, tu s pořadovým číslem dvě, se Villalobos přeci jen rozjel a dokazoval, že taky umí pořádné klikací dupačky, to bylo ovšem nic proti tomu, co po krátkém úvodu začal předvádět „Hóťas“. Ten vytáhl ze svého m_nus pytle pořádně syčící hady, cinkající skleničky, stepovací botky, vrčící medvědy, aby toho nebylo málo, zavřel to do vagonu, pastvil na železnici a poslal to pěkně z kopce. Asi tak bych vylíčil to, jak to rozbalil tento osmatřicetiletý technař. Ze svých věcí, poslal do placu tuším „panikattack“, nebo se mi podařilo zaznamenat track „Piemont“od Black smoker. Už jsem ho slyšel několikrát, ale to co předvedl na Love family parku, řadím zatím k tomu nejlepšímu.



Necelou hodinku před koncem byl čas na véču z místních grilů a poslední procházku na Svenovu stage. Nakonec jsme na ní zůstali až do odjezdu, protože tak famózní závěr od Svena jsem nečekal, jako by si ty nejvíc ulítlé, ale přitom energii a emocemi nabité desky nechával nakonec. Například mohu zmínit „Oasis“ od Petara Dundova ostatní tracky se mi zatím nepodařilo dohledat. Po konci této desky tedy něco před tři čtvrtě na deset opouštíme areál a vyrážíme na noční jízdu po dálnicích zpět do Prahy. Rozlučku s Hanau nám byl ohňostroj, který je tradičním závěrem tohoto mega pikniku.

Na úplný závěr bych chtěl party zhodnotit, tak jako to dělám vždycky. První věc, co bych vytknul nebo spíš na ní jen poukázal, byl již zmíněný prach. Slabší zvuk na třetí stagei, kde mi přišlo, že by to ještě nějakou bedýnku sneslo. Nepřesnosti v line-upu a dost Němců, kteří to přeháněli s drogami. Co si tak ještě vybavuji, bylo docela málo záchodů na takový počet lidí. Co se týká hudby, tak tam to bylo maximální. Speciálně bych vyzdvihnul sety Svena, Caroly a Hawtina.



Výzdoba a perfomace byly taky zajímavé, obzvláště druhá stage mě zaujala. Podium bylo orámováno obřími maketami ptačího peří, sloupy s pentlemi a psychedelickými obrazy, se spoustou vlaječek Tibetu dotvářeli zajímavou atmosféru. Moje hodnocení tohoto festivalu tedy je 9 a fous z deseti možných.