Faktem je, že festivalů, zejména v létě, je nespočet, Global Gathering je ovšem pouze jeden. Letošní ročník sliboval opravdové hudební lahůdky a člověk by se musel doslova rozčtvrtit, aby stihl alespoň polovinu všech DJs či live projektů. Jmenujme za všechny Faithless, Basement Jaxx, Eric Prydz, Erick Morillo, David Guetta, Judge Jules, Armin van Buuren, Sasha, Pete Tong, Armand van Helden a mnoho a mnoho dalších.

Celý festival je rozložen do dvou dnů, pátek a sobota. Já jsem se bohužel z pracovních důvodů mohl zúčastnit pouze sobotní části. Přišel jsem tak o Faithless, D Ramireze, Sashu, Booka Shade nebo Marka Knighta, kteří podle slov mých přátel předvedli neuvěřitelná vystoupení.



Nevím čím to bylo, ale v sobotu ráno jsem vstal extrémně brzy. Místo tradičního poledne, jsem svůj den odstartoval již kolem 8h ráno. Na mobilu mi již blikala SMS od mé kamarádky Simonky, která se zúčastnila již páteční noci, že po celém areálu letiště Long Marston je bahno a tak by nebylo špatné vzít si holínky. Vypravil jsem se tedy do rybářských potřeb a za lidových 15 liber si pořídil pořádné „gumáky“. Jak se později ukázalo, byl to nápad hodný Nobelovy ceny.

Okolo druhé hodiny odpolední jsem spolu s anglickými přáteli vyrazil směr Stratford upon Avon u něhož se legendární Global Gathering odehrává. V rodišti Shakespeara nic nenasvědčovalo tomu, že o dva kilometry dále se odehrává festival pro více jak 50 tisíc lidí. Všude mnoho cizinců, převážně těch asijských, kteří fotí vše, co jim jen před objektiv přejde.



Krátce po sedmnácté hodině jsme konečně přijeli k areálu Long Marston Airfield. Již z dálky bylo možno vidět nespočet atrakcí a stanů na prostranství velkém zhruba jako 4 fotbalová hřiště. První šok nastal při parkování. Ne snad proto, že by nebylo místo, ale jak dokonale bylo vše řízené. Na každých 10ti metrech stála ochranka parkoviště s vysílačkou, a navigovala nás směrem k volným místům. Nedočkavost ve mne doslova vřela. Ještě zkontrolovat všechny potřebné věci a vyrazili jsme směrem ke vchodu do areálu. Tam na mne čekal druhý šok, tentokráte již v tom negativním smyslu. Mé jméno totiž, ač mělo být, nebylo na guest listu. Žiji v Anglii již nějaký ten pátek a tak vím, že sklopit hlavu a odejit, se v takovýchto situacích nevyplácí. Začal jsem tedy apelovat na onu slečnu, ať to pro jistotu ještě zkontroluje, ta mi ukázala zhruba 20 papírů a zavolala dalšího kolegu, ten zavolal dalšího kolegu a ten, ač se to může zdát směšné dalšího. Byl jsem tedy během deseti sekund v obležení čtyř nervózních pořadatelů, kteří mně dokola ujišťovali, že mé jméno mezi 4500 lidmi na guest listu není. Zaútočil jsem tedy ještě více a chtěl jsem být spojen s panem Neilem Navarra. A hle, jeden krátký telefonát s jedním z hlavních pořadatelů festivalu a vše šlo jak po másle. Během pár sekund se již na mé ruce vyhřívala VIP páska a v druhé ruce jsem měl mapu areálu. A pak, že to nejde. Někdy mám ten pocit, že Angličané doslova vyhledávají tyto situace plné hádek a stresu.

Bylo 18 hodin a nic již nebránilo oddat se festivalovému šílenství. Na Main stage právě začínal David Guetta a jak jinak než svým letním hitem „Love is gone.“ A i když někomu se tento song zdá jako přílišná diskotéka, věřte, že v té době cca deset tisíc lidí, kteří byli na Main stage, zpívali jako jeden muž. V Guettových setech má neochvějné místo jeho produkce a tak i další track, který na Global Gatheringu zazněl byl z jeho alba „ Pop life“ a nese název „Baby when the light.“ Při setu tohoto Francouze mohli být diváci svědky nefalšované letecké show. To když se nad areálem Global Gatheringu začala prohánět letadla seskupení s názvem „The red arrows.“ Opravdu mi běhal mráz po zádech sledovat stíhačky v nejrůznějších formacích prohánějící se ohromnou rychlostí nad hlavami návštěvníků. To vše umocněno o hudbu linoucí se z reproduktorů v podání Davida Guetty. Doslova davové šílenství vypuklo při jeho songu „ World is mine.“ Není divu, tento song je podle mne nejlepší, co kdy Guetta vyprodukoval.



Bohužel mé černé sny se naplnily a nebe nad Long Marston Airfield se zatáhlo. Bylo jen otázkou času, kdy se spustí déšť. Uznal jsem tedy, že je na čase trošku si projít areál, abych zjistil, kde se který stan nachází a kam popřípadě schovám svou tělesnou schránku, pakliže začne pršet. Nutno říci, že moje holínky se v tu chvíli ukázaly jako geniální nápad, protože celý areál byl tak neskutečně rozbahněný, že jen těžko bych hledal slovo, které by to vystihlo. Festivalovému městečku to ale na kráse neubralo. Na hlavní třídě byl nespočet krámků s občerstvením, oblečením či pouťové atrakce jako katapult, různé centrifugy či bungee jumping. Je až s podivem, jak Angličané za tyto věci utrácí. Nejzajímavější atrakcí ale rozhodně byla tzv. „myčka mužů.“ O co se jednalo? Za menší poplatek se muži svlékli do trenek a nechávali se mydlit a omývat velice ale velice krásnými modelkami. No řekněte, kdo by odolal? Kolem půl sedmé byl ten správný čas na menší večeři a posílení se před jedním z vrcholů sobotního večera, jímž mělo být vystoupení Judge Julese. Tak jako každý rok, byl jeho set přenášen live v rámci jeho show „ Saturday warm up,“ na BBC Radio 1. Hamburger za 4 libry a Pepsi za 2,50 není na anglické poměry zas až tak moc a jíst se to také dalo. Ještě umýt ruce a šup do stanu s názvem Godskitchen arena.

A že bylo na co koukat. Godskitchen byl největším stanem na letošním Global Gatheringu s celkovou kapacitou 13500 lidí. A vězte, že byl narván k prasknutí. Po více jak 20ti minutách se mi podařilo prodrat až do první řady. Svůj set právě stylově končil Eddie Halliwell trackem „Three Drives on a vinyl - Greece 2000.“ Neuvěřitelná trance pecka navozující famózní atmosféru, kterou Eddie ještě umocnil, když si vyzul boty, vylezl na DJský pult a nechal party people vyvolávat jeho jméno. „Eddie, Eddie, Eddie“ znělo celou Godskitchen arénou. Co ale přišlo potom, to překvapilo snad každého. Halliwell se odrazil a skočil po hlavě do davu. Lidé byli v neuvěřitelné euforii.

„Judge Jules live at Global Gathering 2007“ se rozeznělo celým stanem a to znamenalo jediné. Show v podání Judge Julese mohla začít. Při ohlédnutí za sebe mi doslova skočily slzy do očí. Tisíce a tisíce rukou natažených ke stropu, by snad dostalo každého. Ten správný „madhouse“ propukl pokaždé, když Jules křičel, že jsme právě živě na BBC Radio 1. Shrnul bych to slovy klasika: „ kdo nezažil, nepochopí“. Venku se mezitím „krásně“ rozpršelo. A z bahna, které ještě před hodinkou mělo docela pevnou strukturu, se stávala jedna velká tekutá břečka. Proto nastal rychlý přesun do Global Sputnik Arény, kde právě měli začít „švédští mafiáni“. Jmenovitě Steve Angello a Sebastian Ingrosso.



Po menších komplikacích se zvukem, na začátku jejich setu, mohla začít ta pravá electro-house „taškařice“. A to doslova již od prvního tracku, kterým byl „Run DMC vs Laidback Luke & Steve Angello - Its Otherwize Like That“, remix slavného hitu od Run DMC – It´s like that. Skvělou atmosféru ve stanu také vytvářela skupinka švédských fanoušků, kteří s vlajkami mávali o sto šest a dávali všem pořádně najevo, odkud, že Steve Angello a Sebastian Ingrosso pocházejí. Zhruba 15 minut před koncem jejich setu, jsem ale nutně musel vyhledat onen prostor, kam i královna chodí sama. Opustil jsem tedy výtečné místo v první řadě, což se posléze ukázalo jako strategická chyba.

Po Steve Angello a Sebastian Ingrosso totiž měl na řadu přijít Armand van Helden. Jméno více než hvězdné. Bohužel v tu dobu se již déšť vystupňoval v pořádný liják a tak se do stanu pomalu nedalo dostat. Vzdal jsem tedy snahu prodrat se na nějaké slušné místo a vyrazil jsem na obhlídku obchodů s oblečením, kde se dalo alespoň schovat před deštěm. Nikdy více jsem nebyl pyšný na to, že mam holínky, jako právě v tuto chvíli. Díky dešti mi unikli i Erick Morillo nebo Basement Jaxx, kteří vystupovali na Main stage. Jindy by mi nevadilo, že prší, ale jelikož jsem se teprve den před Global Gatheringem zbavil horeček, rozhodl jsem se raději schovávat před deštěm a čekat na krále králů jménem Eric Prydz.



Kolem půlnoci jsem se přesunul do stanu s názvem Bedrock arena, kde právě roztáčel lasery na CD-Playerech John Digweed. Ve stanu bylo teplo, lidé se tolik nemačkali a hudba od Digweeda rozhodně neurazila. V jednu hodinu ranní se za mix pult postavil Steve Lawler. Podle hlasování časopisu Mix Mag 4. nejoblíbenější DJ na světě. V tu dobu jsem ale již úplně přestal vnímat svět kolem sebe. Sen se konečně začal stávat skutečností a já ve VIP prostoru spatřil mistra, Erica Prydze, osobně. Bezmála dva roky jsem čekal na tento okamžik. Ne jen skvělý DJ a producent, ale i velice sympatický člověk je Eric Prydz. Bez sebe menšího zaváhání se nechal vyfotit semnou a s mojí kamarádkou Simčou, z čehož jsem já i ona, šli doslova do kolen. Přiblížila se třetí hodina ranní, kdy měl Prydz začít a já se jen modlil, abych následující dvě hodinky přežil bez zdravotní či psychické újmy. Eric Prydz je proste hudebním geniem a bez nadsázky by se dalo říci, že co track, to hit. Za všechny jmenujme alespoň Cirez D – Teaser, Pryda – Remember, Pryda –Aftermath, nebo z těch novějších Pryda – Ared, Pryda – Tigerstyle, Pryda – Horizonts. Opravdu, výčet všech tracků by dal na samostatný článek a tak raději zpět ke Global Gatheringu.



Znáte ten pocit, kdy vás mrazí po celém těle, nevíte zda-li brečet nebo se smát a čas má najednou jiný rozměr? Přesně to jsem začal prožívat s tóny prvního tracku od krále jménem Eric Prydz. Song Armed je a ještě nějaký ten pátek bude hitem mezi všemi DJs, ale slyšet ho od mistra, je prostě nezapomenutelné! První řada, ruce nahoru a dvě hodiny nevnímat svět. Asi tak bych popsal to, co se dělo, když Eric Prydz míchal jeden vydařený singl za druhým. Horizonts, Tigerstyle, Aftermath, Muranyi, Simbora. To všechno jsou tracky z Prydzovy produkce a vězte, že tento pán by mohl zahrát nejméně šesti hodinový set složený, z jen a jen jeho tracků, či remixů, a i tak by jste se nenudili, ba naopak. Doslova slzy do očí, nejen mně, ale všem fandům elektronické hudby, vehnal song od Depeche Mode – Enjoy the silence v remixu od Matta Samuelse. Celý stan v tu chvíli zpíval ona dobře známá slova.

Jen těžko se mi píše tato část reportu, protože ten večer se mi po několika letech splnil můj obrovský sen. Na živo vidět a slyšet „švédského kouzelníka“ Erica Prydze. V pět ráno, kdy už pomalu začalo vylézat slunce zpoza mraků, však dozněly poslední tóny Prydzova setu a tím pro mne skončil i celý Global Gathering 2007. Jen těžko hledám slova pro to, co jsem zažil onen večer mezi třetí až pátou hodinou ranní. Splnění velkého snu ještě více umocnilo skvělý dojem z celé akce a mne nezbývá nic jiného, než se těšit na další ročník fenomenálního festivalu Global Gathering.

S odstupem času hodnotím, jako geniální, slova svého kamaráda Alanna. Když jsem se ho po cestě z festivalu ptal, co pro něj jako Angličana znamená Global Gathering řekl mi: Je to prostě Global Gathering, nejde to popsat. Nejde o to kolik ti je, odkud jsi, že posloucháš Drum and Bass nebo Trance, jde o to, že všichni jsme na jednom místě a bavíme se a vytváříme tak sami sobě neuvěřitelné zážitky. Dneska jsem tady potkal Švédy, Australany, Skoty, Čechy, Poláky, Iry a všichni jsou tu kuli jedné věci, která je spojuje. Je to HUDBA!!“