V pátek se festivalové brány otevřely před třetí hodinou odpolední, mé kroky se k nim začaly přibližovat za dozvuků country v podání Rickyho Staggse. Open air festival v pražské Stromovce je koncipován jako zábava pro celou rodinu. Pro mě to bylo místo ne nepodobné rodinné oslavě kde se každý baví lépe, než vy. Můžete tento report brát s nadhledem nad mladicí, která ještě nedorostla kouzlu blues, nebo s porozuměním nad obyčejným návštěvníkem, který se především nechal zlákat velkým jménem headlinerky.



Courtney Pine byl jeden z vůbec prvních umělců, kteří začali propojovat jazzovou hudbu s tou elektronickou. Album Modern Jazz Stories (Polygram 1995) natočené se zpěvačkou Cassandrou Wilson se o tři léta později dočkalo remixů od právě debutujícího Roniho Size, či 4HERO. Ostatně pro tzv. elektro-jazz byl to plodný rok. Erik Truffaz vydává The Dawn a Nils Peter Molvaer prožívá úspěch s nahrávkou Khmer. Až a o chvíli později se již prosazují jména jako St.Germain, Jazzanova a Fila Brasilia.



Courtney Pine snad nejlépe ztělesňuje vývoj britského jazzu, a tak byla jeho barvitá show s prezentací desátého alba Resistance pro některé jemnocitné nu-jazzisty jako dávka trojitého pressa bez mlíka přímo do žíly. Courtney ve své exhibici se saxofony nešetřil nikoho, střídal soprán s altem s čímsi, co se ani neodvažuji pojmenovat. S doprovodnou kapelou v zádech dokázal perfektně komunikovat s publikem, které mu jeho technicky dokonalé, posluchačsky náročné, anóbrž futuristické názvuky baštilo se zatajeným dechem. K mé radosti a nepředstíranému oddechu ale zahrál i starší pecky jako The 37Th Chamber a Absolution.

Festival disponoval dvěma vedle sebe stojícími stagei, na kterých na střídačku běžely koncerty. Čas zvukových zkoušek se tak zkrátil na minimum a pokud si chtěl někdo zajistit dobrý výhled hned pod pódiem, mohl se tam přemístit během právě končícího koncertu na pódiu druhém. Mimoto tady byla třetí, neformální Jam Session stage, kde si mohli návštěvníci zahrát s některým z vystupujících. Hudebně tu trochu nepatřičně působil stan tusající současnou muzikou, který jako jeden z mála míst nabízel místo k sezení a úkryt před dešťovými přeháňkami, které sobotní Královskou oboru několikrát skropily.



Bosá divoženka Jana Kirschner s báječnou kapelou a vokalistkami představila svůj autorský počin Shine, jež produkoval věhlasný Ross Collum. Od alba si slibuje mezinárodní úspěch, a ačkoliv jsem většinu jejího koncertu odzívala, po tolika letech dřiny bych jí větší, než ten československý úspěch přála. Místní publikum avšak prozatím nejlépe reagovalo na Janiny rádiové hity, a líbilo se i její podání Johnny B Goode od Chucka Berryho.

Druhý den se nesl ve znamení čekání na poslední koncert letošního Music in The Park – slečnu Lauryn Hill. Myslím si, že článek z bluesového festivalu nemůže mít na našem serveru moc velký úspěch, proto přejdu rychle k dojmům z koncertu této divy. Od jejího tichého odchodu ze scény uběhlo už 8 let a téměř nikdo si netroufal říct, jak asi show bude vypadat. Pravdou je, že toto nečekal asi vůbec nikdo. Klestím si cestu davy, abych si mohla trochu prohlédnout svůj někdejší teenagerský idol, to ale netuším, že si na něj počkám dalších 40 minut, zatímco mě budou masírovat reklamy z obou světelných obrazovek stojících podél stageí. Aneta, Pepsi, Aneta a reklama na afterparty na Občanské plovárně uzavírá blok. Hustou atmosféru protíná oznámení, že Laurynin hlas je ve špatném stavu a proto bude dnešní show kratší. Po dalším čekání zahajuje doprovodná kapela dlouhatánské intro a v tom přichází ta chvíle. Do centra dění vpadá ženština v kostkovaných kalhotách, volánkovém pršiplášti a záplavě zlatých doplňků. Zrzavé afro bující nad drobným čelem trumfují snad už jen nejdelší umělé řasy, které je schopno lidské víčko ještě unést. Opuchlá tvář a zmatené pohyby po jevišti - někdejší černou Madonnu nepřipomíná ani v náznacích její skřehotavý hlas, či nasupený výraz ve tváři. Tlak směrem k pódiu se začíná uvolňovat, odcházejí první zvědavci. Dávám donedávna rekordní držitelce počtu cen Grammy ještě další čas s nadějí, že se rozezpívá a show začne mít nějaký spád. Nedá se tvrdit, že by do toho Lauryn nešla na plno. Urputně dirigovala a zároveň hecovala svou doprovodnou kapelu křečovitými pohyby a blízce tím připomínala Jamese Browna. Výsledkem byla jen nekonzistentní polévka zvuků ze kterých občas vyčuhovaly skvěle sladěné backvokalistky, ukrutný basák a sem tam nějaký scratch.



Proč si myslím, že ten večer to nebyly jen její hlasivky kdo byl trochu mimo? Koncert jsem opustila po pěti písních společně se zástupem podobně zklamaných návštěvníků, a cestou na zastávku jsem zaslechla několik spekulací nad tímto fiaskem a dokonce i pár příměrů k Whitney Houston. Po příjezdu domů usedám k počítači, abych zjistila, jestli je to náhoda, nebo se Lauryn vážně ten comeback vůbec nedaří. Věk dvaatřicet let je první údaj, který šokuje, přichází zprávy o „bílém rasismu“ ( které potvrzuje část jejího rideru stran výhradně černé barvy pleti její ochranky ), neadekvátní reakce hodné snad jen Paris Hilton, ale hlavně četné reporty ze současného turné. V Bay Area na sebe lidi nechala čekat dvě hodiny a nakonec zazpívala 4 songy, přičemž její hlasové indispozice jsou popisovány totožně jako ty pražské. Když si progooglujete spojení Lauryn Hill a crack, vypadne vám 140.000 odkazů – a to už hodně vysoké číslo, aby se jednalo pouze o mou smyšlenku. Přinejmenším to ukazuje na to, že by slečna Hill potřebovala pořádnou PR kampaň na očištění jejího jména. Tenhle článek hovoří za vše.

Čeští fanoušci Lauryn Hill pak mohou asi hovořit o velkém štěstí, jelikož pražský koncert nakonec trval přes sto minut a lidi se dočkali i přídavku v podobě Killing me softly. Druhá půlka koncertu prý dokonce stála za to. Je jasné, že se Lauryn vehementně snaží ukázat svou novou cestu a nechce se zabývat starými záležitostmi. Po skoro desíti letech je nejvyšší čas na druhé sólové album, a teprve potom se dá hovořit o skutečném comebacku. Zatím to vypadá, že dny slávy famózní rapperky se sametovým hlasem jsou sečteny. To by ten samet musel znít tak trochu jako tesil 