Sotva jsem dožvýkala poslední hořickou trubičku, už zase stojím na dálnici a lákám na zdvižený palec kolem projíždějící kamióny. V batohu mám tentokrát vše, co je třeba a možná pár věcí navrch. Z kapsy mi vykukuje program Real Beatu, prvního komerčního reggae festivalu u nás. Protože pokud jsem čekala, že mě pod Točníkem čeká slunce, klid a mír, tvrdě jsem se mýlila a vzápětí dostala štědrou lekci.

Stojím před areálem, hodinky ukazují půl hodiny do koncertu první kapely a já se marně snažím dostat dovnitř. Pouští se až s prvním brnknutím na kytaru skupiny Sandaal. Tedy pouští. Na guest list se jaksi zapomnělo - tak si počkám ještě další hodinku, než skutečně projdu důkladným šacováním a očistou v podobě zbavení se láhve s vodou…
Sandaal mi tedy uniká, škoda, slyším o nich ze všech stran. Zvědavost zůstává neukojena.



Přicházím až do rozvlněného kotle na United Flavour. Hrají výborně. Charisma zpěvačky Karmen pohlcuje jak vody Atlantiku a dav tleská k zbláznění. Ruce a zapalovače, tanec a pot. Půlhodinová přestávka. Ladí se nástroje a věší se plachta s nápisem Irie Revoltes. Tahle německá partička vznikla v roce 2000 a její hvězda stoupá, nicméně jazyk je mi nesrozumitelný a tak nemohu posuzovat smysluplnost textů. S Angličtinou tento problém nemám. Antony B však ani nějakou znalost nepotřebuje. Všichni rastové mu rozumějí. Pro ty, co si jeho „superšou“ nechali utéct, ji přináším tady: Smokin ganja everyday/Jah Rastafari/Smokin sensi/King Sellaise/Unity/Dredlocks/Ganjafarmer/One Love/Say Ganja/Ganja/Jah/Ganja/Jah. Lidi se tímhle baví, kotel vře, pivo teče proudem a dle pokynů velkého pana zpěváka se po kýblech kouří marihuana.

Rádá bych si tohle jeho dogmatické vykřikování také užívala, některé melodie mě dokonce opravdu roztančí, ale stále musím přemýšlet. Přemýšlet, jestli se reggae na Jamajce nestává jen jakýmsi komerčním výlevem zaprodaných prázdných „huličů“. Jen soustavou hesel bez hlubšího významu. Jen kusem něčeho, co se chtělo nazývat kulturou, nedejbože náboženstvím.

Zpravit se chci na Dubioza kolektivu. Bosna, dub, živé vystoupení mě rozechvívají. Těším se, že alespoň zakončení večera na hlavním pódiu bude zdrcující. Když vyběhnou lidé ve stejných oblečcích, se slunečními brýlemi (toho času jsou asi 2 ráno), když začnou namísto dubu s nějakým diskorapem, už nemůžu. Lituju uši všech, kteří usnuli na louce pod pódiem. Lituju, že ještě stále přicházejí očekávání, která se neplní.

Odcházím na druhou scénu. Říká si dancehallová. Naštěstí tu teď vládne reggae a vládne pevnou polskou rukou. Konečně cítím známe šimrání a nechávám se napravovat masáží East West Rockers. Kluci ze mě shodili balvan obav. Obav, že tenhle festival je prokletý a zlý. Poskytli mi odreagování, které Toníček B zdaleka ne. A kdyby nevypadla v 5 ráno elektřina, protančila bych se až do úmoru.

Probuzená hutnou basou ze Stan stage věřím, že dnešek bude mým zadostiučiněním. Otevírám stan a.. I počasí se rozhodlo mě zradit. Zatéká nám do stanu. Do bot. Do duší. Zůstáváme zalezlí, schovaní před světem, spolu. Doufáme. S dalšími desítkami lidí se tiše modlíme ke slunci. A ono nás v poledne konečně vyslyší. Volím však před hudbou raději procházku na hrad Točník, kopeček mě trochu vyhecuje a uklidní a já davám Real Beatu druhou šanci.

Jsou 4 odpoledne a na dancehall plotně se pečou Pavlačový Zewlové. Jejich vystoupení je standardní, to znamená příjemné a energicky nabité.Gramofony a živý zpěv. Mě zcela vyhovující kombinace.) Bohužel svádím boj mezi nimi a Urban Bushman, což je další moje duševní záležitost. Nakonec jdu přeci jen na hlavní pódium a zazpívám si pár fláků z jejich výtečného alba Heart. Cocoman a Solid Vibez, kteří následují, jsou opět v plné polní a dávají svým fanouškům co proto. Jedna láska se stala hymnou a další písně věřím potká podobný osud.

Poté je na programu zřejmě nejzajímavější záležitost. Na dancehall scéně vrcholí 45 Clash. Do finále ve zpěvácké kategorii se probojovala Mikatchou a Y1see, který po 5 kolech (kde se zpívalo do reggae, dnb, dancehallu i do ticha) zaslouženě vítězí. Mezi dj´s svádí souboj muž proti muži – Admirál Kolíbal vs. Papa Pot. S hlavou svěšenou nemusí odejít ani jeden, boj je vyrovnaný, Papa Pot má mírně navrch. Konečná válka desek však přináší zvrat a publikum si nakonec vykřičí za svého šampiona Admírala Kolíbala. Finále Dancehall Queen je však divácky nejpřitažlivější. Na place se vlní 7 krásných žen a snaží se co nejvíce uchvátit pozornost svými pohyby. Ukápne nejedna slina, nafouknou se nejedny kalhoty. Erotično srší do všech koutů a nejvíce jej prý vydávají Iva a Nicol. Ty dvě proti sobě nakonec stanou a vrtí boky a prsy na maximum. U mě je vítězkou Nicol, pánové však mají jiný názor a pohár si odnáší tanečnice Iva.

Je po půlnoci. Na placu za mnou se rozhoří ohně a započne fireshow, propracované vystoupení mému oku lahodí více než vrtící se zadnice a jen v duchu závidím ohňovým lidem. Nevydržím však dlouho. Dva dny se podepisují na mém těle a nezbývá, než se jít naložit do spacího pytle. Nemám na výběr a Bongo Chilli snad přinesl dobrou tečku, ne však slečně, co tou dobou polykala andělíčky.