A tak podléhám i já. Oprašuji spacák, balím krosnu, vzpomínám na každoroční seznam festivalové výbavy - a cestou na výpadovku zjišťuji, že polovinu věcí jsem zase nechala doma. Nicméně starosti mezi výbavu nepatří a s úsměvem stopuji v Hradci asi desáté auto, které mě vyloží na hořickém náměstí. Hořice, krásné městečko v Podkrkonoší, pro dnešek nepatří trubičkám, ale muzice. Festivalu Cultural reggae vibez. A slunci.

Mířím již naučenou cestou do areálu, který nehlídají agenti security ani ploty s ostnatými dráty, nýbrž skály, stromy a pár příjemně naladěných lidí. Zatím je tu jen pár návštěvníků, kolem ohně se hraje na bubny a zpívá, točí se první piva. Vzduch je nasátý pohodou, občas kolem proběhne nějaké to dítko, zavlní se do rytmu, občas si pro pohlazení přijde nějaké to psisko.

Kolem 6 večerní se festival probouzí a první účinkující ladí svůj nástroj. Sitar propojený s elektronickou muzikou. Na placu se proplétá pár desítek tanečníků. Skandaal to je jiná - osvědčená značka dobrého „skáčka“ rozproudí krev lépe než sladká medovina a Skapárty přeruší (nebo spíš rozproudí?!) až koncert Čankišou – jeden z taháků festivalu. Dobré jméno, dobrá muzika. Nezklame, bohužel ani nepřekvapí.

Překvapením je pro mě vystoupení Evolution dejavue. Netuším, co se pod tímto názvem skrývá, ale protože toho času pracuji na baru vedle pódia, celý koncert mám jako na dlani. Dokonce chvílemi pouštím pípu a běžím si skočit na pár taktů – hudba je strhující a pohlcuje. Za nás pouhé hudební konzumenty křičím Hurá! a z odposlouchaných komentářů zkušených hudebníků si nedělám nic. Jsou 4 ráno a pomalu svítá, na scéně hraje nějaký dýdžej, o moc přitažlivější je však jam u nehasnoucího ohně. Více než desítka bubeníků si se mnou ještě chvíli pohrává a teprve s prvním slunečním paprskem jdu hledat klid okolního lesa.

Sobotní slunce mě šimrá na nose. Je poledne a protančená noc si vybírá svoji daň. Prahnu po osvěžení a proto volím mezi muzikou a koupáním tu chladnější variantu. Na místním koupališti je nepoměrně moc dredatých hlav a rozevlátých sukní. Dlouho nevydržím a vracím se zpět do víru jamajské muziky. Nejprve to zkouším na druhé scéně, kterou mají pod palcem Pawlač Zewls, Roots and culture, Natty national rockers a další umělci podobného ražení. Hrají příjemně, ale publikum je zřejmě stále v bazénu. Hlavni pódium své diváky má. Princ Afredo a kapela Vibez nehrají tradiční reggae, ale přináší i kousek z Latinské Ameriky, dámy mohou rozvlnit oblíbené partie a pánové se mají na co koukat. Já se odvlním opět do ústraní, druhá stage chystá performanci Ngomaua a eLa za zdvořilé podpory Salixe. A tu si nenechám ujít. Dubová vložka spolu s vynikající fireshow brněnského Slaughtera (kde muž a tyč jsou jedno) zaujme a zrelaxuje duši před reggae masáží. Tu přináší Urban Bushman. Ačkoli v improvizované sestavě (basák dal nedobrovolnou přednost svému zubaři), předvádějí skvělé, energické a úsměv rozsévající vystoupení. Nevidím vady na kráse, naopak, uvědomuju si, co krása je. Moje „srdcovka“ mě ukolíbala na dobrou noc a tak King Banana slyším už jen z lože. Jejich muzika je dechberoucí, reggae dle mého gusta a mít druhé nohy, nasadila bych je a tančila do mdlob. Jenže do nich upadám vleže.

Neděle je opět horká - počasí Hořicím každoročně přeje. Loučím se s přáteli i s přírodou, která mi byla chvíli domovem. Loučím se s lidmi, kteří věnovali probdělé noci tomuto atmosférickému festivalu, kteří za něj ty dva dlouhé sny dýchali a živili jej. Díky Vám a napřesrok zase to slunce, na obzoru i za ním.