Jestli se v minulosti vyskytovaly sebemenší komplikace, které by degradovaly skvělý pocit z tohoto multižánrového festivalu, tak letošní ročník se, alespoň z jednoho subjektivního pohledu, zdál být perfektní. Nepřekazilo jej ani několik nehezky vzhlížejících černočerných mračen, úřadujících nad poloostrovem na jezeru Gremminer.
 
Čip, čip hurá
Technická novinka v podobě bezkontaktních plateb a osobních účtů festivalových účastníků se z teoretického hlediska zdála být promyšlená do posledního detailu. Ale jen ostrý provoz mohl systém funkčně prověřit a odhalit každičkou skulinku. Dle mého se tak nekonalo. Dokonce jsem byl ohromen funkčností platebních terminálů, které ušetřily poměrně dost času strávených ve frontách, nepříjemností při hledání drobných nebo potenciálního obohacování vychytralých barmanů. Teď jen doufat, že organizátoři dodrží slib a emailové schránky nezaplaví spamy dodavatelů občerstvení.

Po organizační stránce není co vytknout. Vlastně, zkuste si najít na osvědčených německých festivalech nebetyčné hrubky…



Závěje ve 40°C? Melt!
Sledujete kvůli předpovědi počasí „nory“ (yr.no)? A zdají se vám přesní? V tom případě hlásíme kompletně popletený víkend. Ale co… Až na závěje krup nasněžených vedle stanů, pár přeháněk a několik spálených ramen se vlastně vůbec nic nestalo.

Bylo parádně, proběhly všechny varianty ideálního festivalového počasí. Sluníčko - koupání, blátíčko - čvachtání… To vše znovu přispělo k tak pohodové náladě, jak si jen každý jeden účastník mohl přát. V tomto si Melt! drží výsostné postavení mezi evropskými festivaly.



Pátek, Takraf má svátek
Hned v odpoledních hodinách přišlo na řadu jedno velké překvapení. Těch se nakonec za celý víkend vyrojilo požehnaně. Culoe de Song, 24letý Culolethu Zulu z JAR v podstatě nepřekvapil. On jen poodhalil neznalým (včetně mě), proč mu vychází produkce například u Innervisions. Parádní vstup pod Takrafem aka Velkým kolem (Big Wheel Stage), v první polovině spíše tribal, deep house s množství etno prvků se v druhé polovině přehoupl do naprosto luxusního čistě deep housového setu, za který by se nemusel stydět ani kápo Innervisions – Dixon.

Chvilkové hledání útočiště, způsobené přeplněnou pláží (Jamie XX na Meltselektor stage), na kterou si brousila zuby snad polovina areálu; krátkém poslechu Scuby a prolítnutím Intro Zelt (jediná uzavřená stage na festivalu), nás osud chtěl pod jiným železným obrem – Gemini. Současná kometka v playlistu Melt! 2015, kapelka Years & Years, si získala mnoho našeho času. Otázkou zůstává, co nás ke Gemini stagei vlastně upoutalo? Představení sladkých hlásků nebo přehlídka pohledných tvářiček pod pódiem? Ještě teď nenalézám odpověď. Skotští Mogwai vedle si zřejmě nepřivezli oslnivou formu, nebo spíš už nastala doba, která jen z dálky posmutněle přihlíží odlétajícímu kouzlu jejich dříve populárnímu zvuku.

Komu okouzlení funguje jsou Sizarr. Ti v poloprázdném Intro Zeltu rozbalili přednášku, jak by klidně mohl vypadat současný indie synth-rock. Obecně je jejich styl obtížně definovatelný, vlastně mi nedokázal pomoci ani jejich profil na Wikipedii. Jedno je jasné: bavili sebe, bavili mě a bavili všechny okolo. Za to La Roux natřískala stan až po vstup. Také pobavila, ale co si budeme nalhávat, její vystoupení se odvíjí od její produkce a ta novější příliš inovace nepobrala.



Who needs sleep tonight?
Nilsi Frahmovi by měli ruce zlatit, nicméně velký prostor není jeho úrodná půda. Což o to, byl to nejhodnotnější kulturní zážitek pátečního večera na hlavním pódiu, jenže ani prostor ani zatraceně krátká stopáž nevytvořily prostor pro jeho skromnou povahu a milou talkshow, kterou „potichu“ baví kluby a divadla po celém světě. Reprazent v čele s Roni Sizem řídili osamělou vlajkovou loď drum & bass na širém moři hudebních žánrů letošního Meltu. Příjemnou změnu bylo potřeba oslavit s důkladným pohupováním v kolenou.

Ráno patřilo potemnělému Big Wheel, z pod kterého do tmy světelně štěkal černobílý videomapping. Rødhåd, Chris Liebing i Alan Fitzpatrick dělají svou práci dlouhodobě precizně a o šlapavé techno nebyla nouze…

Páteční program tímto stále nekončil. Kdo chce, může si z kalendáře páteční list odtrhnout a přesunout se rovnou do soboty. V 7 ráno odstartoval non-stop (50hodinový) program na „hrozivé“ Sleepless floor. Job Jobse, vyslanec dnes už nefungujícího klubu Trouw, zkrátka umí. I když se sám sobě musel občas zasmát, co mu beaty vykopávají za brambory. I tak to byl asi nejzábavnější set víkendu a ruce nad hlavou neměli pouze ležící a spící v milosrdném stínu plechového skladu opodál. Heslo pro letošní sleepless znělo: „Sleepless, restless, careless…“



Bez hvězd to (ne)jde?
Sobotní večer začal stejně povedeně jako páteční. Pod Velkým kolem dal průchod svým pocitům a emocím David August. Kdo jej zná, chápe, že emoce jsou podstatným rysem Augustových živáků. Ač nevybaven kompletním hardwarovým arsenálem, potvrdil pověst nadaného multižánrového umělce. Je jen otázka času, kdy se posune na pódium s větší kapacitou, protože kompletně zaplněný prostor pod Takrafem ukázal, že mají organizátoři o čem přemýšlet.

Robot Koch se zaměřil více na svou experimentálnější stránku produkce. Django Django předvedli rutinu, ale nepřekonali očekávání ani historii. Girogro Moroder potvrdil snad jediný předpoklad, že bude velkou neznámou. Ono při vší úctě k jeho životní vitalitě a schopnostem ukočírovat moderní technologie: opodál v okolí Hřiště (Playground), zněly po celý víkend v kontejnerech bez (pořádného zvukového systému) mnohem hodnotnější diskotéky.

Při průchodu Hřištěm vás nemůže nenapadnout myšlenka, že je jedno, jak velkým hipsterem se cítíte, stejně největší večírek prožijete za zvuku Robbieho Williamse nebo Whitney Houston, hlavně že nebe dodává dostatečné dávky konfet a kamarádi vedle vás vypadají při zpěvu úplně stejně puberťácky jako vy.

Když jsme u toho zpívání, nedovolím si poznámku na vystoupení, řekněme mainstreamově nejzvučnějšího jména festivalu – Kylie Minogue. Jistě, pravděpodobně byla její účast na plakátech dostatečně efektivní. Vzhledem k našlapanému stadionu před hlavním pódiem a vysokému výskytu jednodenních pásek tím mohl finanční ředitel festivalu uříznout velký kus rozpočtového koláče, ale kulturní hodnota patřila spíše jinam. Resp. cítil jsem se za Kylie dost provinile, když se po hladině Gremminer linul její falešný zpěv přes hutnou vrstvu half-playbacku v pozadí. Proti gustu…

Žádný dišputát… Také mi bylo dost líto každého, kdo opustil místo po exhibici hlavní „hvězdy“. Přišel totiž o vrchol celého Melt! festivalu 2015. Jon Hopkins, na rozdíl od Nilse Frahma, využil obrovský prostor kolem sebe beze zbytku a kompletně celý ho využil jako ničivou zvukovou zbraň. Pecky jako Open Eye Signal s megalomanskou projekcí bezstarostného skate videoklipu, nebo Midnight, při které euforie stříkala až do 90 km vzdáleného Lipska, devastovaly vše co jim na stadionu Ferropolis přišlo do cesty. A pan zvukař si za takovéto nazvučení zaslouží řád zlaté šavle. Ostatně až na pár výjimek byl zvuk na všech systémech připraven excelentně.

Hodně vesele působilo vystoupení Siriusmodeselektor, kterým se snad paradoxně honily myšlenky o přípravě rozhodnutí ukončit jejich legendární label 50 wheapons. Rozšířenou sestavu Modeselektor a Siriusmo na závěr doplnil také německý raper Romano. V kontextu událostí budoucích vyhlížel jejich set až velmi optimisticky a odlehčeně.



Slečna nedělní lásky
Nedělní den v sobě ukrýval jedno z dalších překvapení. Tím se stalo berlínské duo Local Suicide a především jejich parťačka Mz Sunday Luv. Společně se o víkendu starali o zábavu ve VIP stanu. V neděli sice vystupovali jako první z celého programu, jenže pak jim byla svěřena zábava v mezidobí setů, tedy v době příprav koncertů. Zejména Damianem Lazarus a Howling si dávali dostatečně na čas, díky tomu mohli využít více než plánovanou délku prostoru. Upřímně řečeno, atmosféra byla při těchto předělech silnější, tanečnější, mystičtější než při papírových hvězdách. Mz Sunday Luv, postavou nevýrazná, drobná slečna doplňovala mixy svých kolegů zastřeným zpěvem na druhé, odvrácené straně pódia, až je škoda, že nemohla sklidit adresný potlesk přítomných.

Jinak se program posledního dne nesl v duchu tradicí a jistot. Již bez Meltselektor stage, s headlinerem Alt-J a několika projekty postupně se přibližujícími středněproudým rádiím – Howling, Aurora nebo Alle Farben. Techno stage pod Velkým kolem měla i v neděli co nabídnout. Mezi dešťovými přeháňkami, hodni svému jménu, s kráskou v pozadí mixpultu, provázeli nedělním odpolednem Soul Clap.

Audiona, vzhledem k velmi silné konkurenci na ostatních pódiích, dokázalo ocenit jen několik věrných fanoušku, seskupených v nevelkém hloučku těsně pod ním. Odvděčil se poměrně svižným livkem, které nepostrádalo jedinou slabou chvilku. Na svižné techno navázala kontraverzní ruská kráska Nina Kraviz, které se dostalo cti předvést závěrečný set na techno stagei. A popasovala se s hozenou rukavicí více než skvěle.



Melt!ing hearts
Při pohledu na pevně uchopenou myšlenku 5 velkých pódií, zažitého řádů, neustálého vyhledávání talentů, odvahy experimentovat, precizní organizace je nutné dodat dostatek chvály a ocenění. V současné době maximalizování zisků, nafukování linepů, a předhánění se zvučnými jmény headlinerů doslova zaplesá srdíčko.

Zda za nevyumělkovanou náladou bez sebemenšího náznaku přetvářky stojí organizátoři nebo zvláštní sorta návštěvníků asi těžko zjistíme. Víme však, že se tak nějak zrodí, a v hlavách účastníků žije dost dlouho na to, aby si uvědomili, že Melt! festival není tuctový a nikdy nebude. Opakování je matkou moudrosti a nebude na škodu znovu oprášit tvrzení, že Melt! je třeba si prožít. Pokud se vše vydaří jako letos, bude to slušný zápis do životní kroniky pocitů a emocí…

Foto: Stephan Flad, Robert Winter