Na festival vyrážíme vždy už ve čtvrtek ráno, abychom si zabrali nejlepší místa na stany a vybudovali malou vesničku uprostřed stanového městečka. Vždy se nás nakonec sejde okolo dvaceti lidí, některé z nich nevidím, jak je rok dlouhý. Cestou tam se stavujeme (jako každý rok) v restauraci Samota, kde mají mj. i skvělé stáčené víno. Ale to už se ubíráme na jihovýchod, dál k hranicím. Ranní počasí v Praze, kdy bylo chladno a mrholilo, střídá pár mraků na obloze, mezi kterými vykukuje slunce a opět to vypadá, že letos bude počasí opět na straně všech, kdo si ho vymodlili. Holíky s sebou ovšem mám.

Den první
Před vesničkou Opatovce, jež se díky festivalu každoročně mění v centrum hlavního hudebního dění široko daleko, už potkáváme policisty. Ti bravurně řídí dopravu a jako každý rok odvádí skvělou práci, po pár minutách už si to šineme po letišti. Sice krokem, ale zažíváme počáteční euforii, zdravíme se s kdekým na potkání a nejsme schopní sundat úsměvy.

Když se, obtěžkáni zavazadly, stany, slunečníky, krosnami, karimatkami a jinou batožinou, dovlečeme na místo, už k nám doléhají tóny první hrající kapely Deap Vally. Dvě mlaďoučké dračice ovládají dva zásadní nástroje – kytaru a bicí, a dokáží s tím udělat takový rámus, že nám při stavění stanů samovolně tančily nohy. Palec hore!
 
Dali jsme se jakžtakž do kupy po náročné cestě a vyrazili na jídlo do areálu. Jako každý rok si tu i letos přišel každý na své – od párků v rohlíku po prvotřídní hamburgery. Vegetariáni zde měli na výběr z mnoha tortill, salátů a čerstvého ovoce. Nechyběly polévky, nudle na tisíc způsobů a někdo dal přednost smaženému bramboráku s tatarkou. Dobrou chuť!


Podívejte sena fotky z festivalu Pohoda 2014.

Jenže to my už jsme byli nažhavení na prvního představitele Space Arény – Theo Parrishe. Propojení živé kapely, soulu a house music funguje víc než dobře. Hodinu trvající představení jsme museli předčasně opustit. Na hlavním pódiu už se totiž schylovalo k monstrózní přehlídce robotů Kraftwerk. Věta „Meine Dammen und Heren“ odstartovala precizní dvouhodinovou show. U vstupu jsme dostali speciální brýle, abychom si zážitek rozšířili o třetí rozměr. Díky pořadatelově vkusu jsme si mohli zážitek vychutnat v němčině. Kraftwerk totiž nabízejí svou show i v anglickém jazyce. A pak už se k našim uším linuly tóny Wir sind die Roboter, Radioaktivität, do jejíhož výčtu aktuálně přibyla Fukušima. Dále třeba Vitamin a  The Manch Machine. Otcové zakladatelé, jak o nich mnozí fanoušci elektroniky hovoří, nás opravdu nešetřili. Bezprostředně po vystoupení nasedli do luxusního autobusu, který na ně čekal hned za pódiem a odletěli na Mars.

Naprosto vyčerpaní, šťastní a zpocení jsme se ještě vydali na čtyřhodinovou jízdu Mr. Scruffa, tam jsme nechali poslední zbytky sil a odsunuli se do stanů.

Den druhý
Ani únava však nedokázala překonat naléhavé prosby slunečních paprsků. Ty se už od brzkých ranních hodin opíraly do příbytků a ze stanů tak dělaly učiněné peklo. Vstávání o sedmé hodině ranní má ovšem tu výhodu, že ve sprchách se touto dobou moc bláznů nenachází a tak jsem si jednu dlouhou dopřála. Bohužel to byla moje poslední sprcha, jelikož další dny už se mi tak brzy vstát nepodařilo. Sprchy však šly lehce nahradit – na každém kroku byly rozmístěny cisterny s příjemně studenou vodou. Po sprše jsem se nasnídala a s vidinou dalších alespoň tří hodin spánku jsem se odebrala do stanu. Ve chvíli, kdy jsem zavřela oči, dolehl ke mně pronikavý zvuk trumpet. Málem bych zapomněla, že jsem na Pohodě, kterou každé ráno objíždí rozverná kapela, řvoucí „Dobréééé rááááno Pohodoooo!“ do ampliónu.

Naši kluci už tančí, snídají víno, spát se zkrátka už nejde. Areál navíc láká bohatým programem. Pořadatelé se každý rok starají o to, abyste se ani přes den na pohodě nenudili. Můžete si zajít do kina, shlédnout divadelní představení nebo se potkat se zajímavými osobnostmi v diskusním stanu. Komu je to málo, jsou zde připraveny různé workshopy, přednášky a výstavy. Ti, kteří dávají přednost v horkém dni prchnout k vodě, odjíždějí do Trenčína na městské koupaliště.

My řádíme u stanu a chystáme se na lov večeře do areálu. Zkoušíme stolní hry, šachy a couráme po areálu, šetříme síly na Azealiu Banks, mladinkou talentovanou slečnu z Bronxu. Její svérázná muzika nás maličko vyděsila a raději jsme se přesunuli do stanu za Moderat. Trio sestávající z dvojice Modeslektor a Apparata přivezla s sebou svou poslední show, kterou pohostila například pražské divadlo Archa. Na Pohodě sice chyběla vizuální show, ale zase ji nahradily kvalitní lasery. Moderat do show dali úplně všechno, nechyběla milovaná Bad Kingdom, Damane Done nebo Therapy. Dlouhý, předlouhý aplaus byl poděkováním a my jsme se přesunuli ke stánku s výborným vínem, abychom si odpočinuli a nabrali síly na pokračování. Hned v závěsu nás čekali Modeselektor - německý diktát aktuálního berlínského zvuku. Jedny boty jsem odrovnala během čtvrteční noci a po setu Modeselektor odešly i ty druhé. Zůstali jsme až do rána, tančili na slovenské DJe Ink Midget x Pjoni a pak se vyčerpaní vydali na vítání slunce na hlavní stage. K velkému překvapení tam hrálo kvarteto Sunrise Hangar. Slunce rostlo, stoupalo, ztrácelo kravou barvu. A všichni tančili. Vítání slunce je na pohodě nejlepší tradice. Nikdy ji nevynechám!

Den třetí a odjezd
Před námi byl poslední a velmi náročný den. Hned ráno nás probudil klučina z Bratislavy a oznámil nám, že bude kalit s námi. Rozdal nám Red Bully a z tašky vytáhl vodku. Ostatní jen pokrčili rameny a během hodiny jsme byli tam, kde jsme před pár hodinami skončili. Ovšem takové šestihodinové popíjení na sluníčku udělá své. To už jsme ale běhali mezi stany, polévali se vodou, smáli se na celý areál a křičeli. Inu jako malé děti. I to k Pohodě patří. Díkybohu. Bolest hlavy se dostavila za nedlouho. Tak trochu jsem doufala ve dva brufeny a tři hodinky spánku. To si ovšem musíte, lépe než já, vybírat kamarády. Místo toho růžové víno zvláštní odrůdy a hurá za muzikou! Poslední noc před námi = tanči tak, jako jsi nikdy netančila, pij co můžeš (především vodu, že) a nafukovací žirafu nech ve stanu.

Mogwai startuje na hlavním pódiu - byli skvělí a soudě dle reakcí ostatních lidí, kteří dostali, co očekávali. My jsme si pro svůj šálek čaje odešli do Space Arény za Trickym. Tricky je prostě ďábel a hotovo. S celou živou kapelou ukázali proč. Jejich show patřila k těm, co se nezapomíná! Fialově nasvícené pódium dokreslovalo Trickyho auru neuchopitelnosti a tajemna. Perfektní! Duo Disclosure si na nic nehraje, ví, že nejsou underground. A pokud to víte, veřejně to přiznáte a talentu máte na rozdávání, pak se prostě stane to, že lidem je to fuk. Prostě tančí a třeba protančí i poslední pár bot, co s sebou mají. Vyprodali v Roxy a na Pohodě měli publikum, které se do stanu nevešlo. A byli skvělí! Takhle si představuji taneční střední proud 21. století. Výbornou muziku doplňovala profesionální vizualizace. Zkrátka disco jak se na sobotní mejdan sluší a patří. Mým osobním největším překvapením byla estonská kapela Seward. Naprosto neuchopitelná, z jiného světa a velmi intimní. Doufám, že budu mít ještě v budoucnu možnost ji slyšet v nějakém komornějším prostředí. Za mě letošní objev Pohody! Po této extatické chvilce přišlo rychlé vrácení na zem – na Visegrad stage řádily DJky z Brna. Kdo zná Čoko Voko, ten nebude překvapen. Jejich stylizace je čitelná a holky jsou víc než zábavné, držím jim palce! ‚Dodělat‘ se jdeme na Shuya Okino & Eddyho Ramich. Super house set, kdy nohy tančí aniž funguje mysl je velmi osvobozující. Pohled na spolutanečníky okolo mi dává za pravdu.

Nedělí ovšem festival nekončí. Pro tým lidí okolo Pohody začíná spousta práce s úklidem a přípravou skvělé služby ‘Straty a nálezy‘, kde si každý může dohledat, zda nějaká dobrá duše nenašla právě tu jejich pohřešovanou věc. Každý rok jsou pravidelně nacházeny brýle, telefony, doklady, klíče, ale také kuriozity typu nafukovací bazén nebo skateboard. Tak zase za rok dovi bratia!