Jet na festival Rock for Churchill je jako jet na sraz s lidmi, co jste je celý rok neviděli, ale hned po prvním pivu máte pocit, jako byste se vídali každý víkend. Zaparkujete na svým místě a vedle vás jsou ti samí lidé jako loni, mrknete na sebe a víte. Víte proč jste tady. Že to není jen hudbou, ale i atmosférou, co jí má prý každý festival, ale jen některý jí má hmatatelnou. Rock for Churchill je jedním z nich. Dokonale bourá klišé o tom, že festival menšího formátu musí být postavený pouze na lokálních kapelách a jednom lákadle z ranku mainstreamových kapel, co přitáhne i ty z Horní Dolní. Rfch nabízí atmosféra rodinnou, plnou sounáležitosti se všemi okolo, s kapelami, djs, pořadateli, stánkaři a s místem, tak magickým jak jen areál u Myslivny může být.

K parkingu a odplouvání směr vchod mi hráli Polemic. K nim jediné, když se řekne ska, představím si energii, nespoutanou, jižansky nakopnutou, plnou divokých skoků, ostrých kytar, černobílých kostiček, co se míhaj před očima tak rychle až je z nich kruh. Ostatně jako to loni předvedli Panteón Rococó. Ska od Polemica :-) je jednoduše příliš pomalé. Po slovenských bratřích nastoupili sousedi z opačného, totiž západního pólu. Donots. Nebudeme si nic nalhávat, moc inovativní to nebylo, byli v tom trochu Blink 182, trochu Green Day, ale taky něco navíc, něco osobitého, co za 20 let existence dokázali pánové ze sebe vykřesat. Úvodní Calling je hitovka jak poleno až je škoda, že zazněla hned zkraje. Závěr by okořenila do červenejch. Shrnuto podtrženo, Donots a jejich punk rock v live podání bavil a byl věrohodný, což je proměnná, se kterou leckteré kapely nepočítají, tady ale fungovala na výbornou.

Dalšími v pořadí byli Pražský Výběr ve složení Kocáb – Pavlíček – Čok – Hrubeš – Kryšpín. Kapela, během jejíhož setu začínala pomalu vycházet devíza letošního ročníku. Jakkoli hrály loni prim především zahraniční jména, za všechny jmenujme Dub Pistols, letos jakoby si tuzemské a zahraniční kapely rozdělily pole působnosti rovným dílem. Měřeno dle odezvy jakou dokázaly vyvolat. U Pražského Výběru je to vcelku jasné. Kapela dostála svého významu legendární, zahrála většinu hitů, co neznat je byl za minulého režimu takřka hřích, pozvala pár hostů, např. v dobrém slova smyslu šílenou Janu Kratochvílovou či svého prvního manažera Josefa Novotného.

Che Sudaka následně rozjetý rockový večírek lehce přibrzdili, ale na energii neslevili, servírovali nám ji v malých ale intenzivních latinsko-amerických, alternativních dávkách. Závan pohody z Barcelony v rytmech ska, reggae, rocku, world music v mestickém kabátě. Zaznamenal jsem pár lidí, co údajně přijelo jen kvůli nim, a taky pár lidí, co je vůbec neznalo. Pod pódiem se krásně smísili a vytvořili tanec prostoupený cz hláškami frontmana a celé představení nové desky 1111 Lives dopadlo skvěle.

Švédští Movits nabídli, co by poslední chod z pátečního menu hlavní stage parádní mix swingu, hip hopu a prvků elektra. Byla to sofistikovaná porce seversky chladné přesto pozitivní hudby, která dělala parádní alternativu headlinerům dj stage. Tam operovali loňští hero The Freestylers a dále Matrix and Futurebound. Alternativu přímo kontrastující. Poněvadž ačkoli je možné, že jsem přišel do dj šapitó ve špatný čas, Freestylers v dj setu mě zklamali svým pseudo electrem á-la Steve Aoki či Hardwell, které považuju za slepou uličku současné taneční hudby. Jakkoli to jsou možná silná slova a kdejaký odborník by mi je omlátil o hlavu stojím si za nimi. A to jsou Freestylers doma v breakbeatu, který jim tolik sluší. Jako bych loni viděl zcela jiné umělce. S duem Matrix & Futurebound to nebylo o moc slavnější. Jejich produkce je fajn, ale live mě mnohem více nadchli čeští Bifidus Aktif s Akirou. Úvodní Bifidusova Be True by Commix jakkoli je profláklá zřejmě víc než dost mi vykouzlila úsměv na tváři. Tolik k pátku.

Sobotu pro mě odpálil Xavier Baumaxa, kdy jsem si připadal jako bych já odpálil jointa. Sem tam jsem se přistihnul s přiblblým úsměvem na ksichtu, zatímco hlavou mi běželo, že s tím vtipem to nebude to tak horký, jako spíš hořký. To je kouzlo Xaviho skladeb, pobaví, ale taky nakopnou. Např. jméno Jerzy Kosińského, které použil v písni Nazzijazz mi sice není neznámé, ale právě díky jeho skladbě jsem se donutil na něj mrknout zblízka. Slovíčkaření par excellence. A navzdory brzkému odpolední plný plac pod pódiem. Ten se nepodařilo udržet Android Asteroid. Projekt ne nepodobný Navigators, co by postavený na stejných aktérech (Tomáš Konůpka a Mc One Two) měl rozhodně co nabídnout, ale přišlo to v nesprávný čas na nesprávném místě. Soulové a elektronické prvky ze ztrácely v ospalém odpoledni, chyběly jim stěny klubu, co by je zastavily a naplno vrátily zpět do lidí. Opak nastal při vystoupení Skyline. Ti jakoby po všech personálních změnách z let minulých, např. Mc Nu C právě ve Vroutku v loňském roce oznámil odchod od kapely a opětovném hledání se, našli rovnováhu a působili značně uvolněně. Po dlouhé době a mnoha koncertech mě opravdu bavili a zněli energicky bez šaškáren okolo s docela zajímavým novým materiálem, jen slovo bordel jim zůstalo a trochu jim to kazí. Nebo snad Skyline dělají hip-hop? Apropo když zmiňuji Hip-Hop, nelze nezmínit Prago Union. Kato si sice s hlasem nehraje jako Xavi a nakonec ani tolik neslovíčkaří, ale polohou svých textů se mu v určitých bodech blíží. Nechybí mu vtip, ale ani vážnost, doprovázená skvělým hudebním doprovodem.

Následoval dvojkoncert v rytmech reggae a world music. Vroutek prostoupily „positive vibes“ nejprve s United Flavour a následně s Perfekt Giddimani, co by náhradou za s vízy bojujícího Anthonyho B. UF si připravili dopředu avizované překvápko s nasazením U-ceeho a dokonale připravili půdu pro jamajské rytmy. Co tahle dvojice načala, za podpory beatů dokonal Deadly Hunta v dj šapitó. Obě louky na čas připomínaly rastafariánskou svatyni, a právě v tento čas vypluly na povrch drobné chyby, jako třeba absence pořádné čajovny co by oázy klidu, více vegetariánského jídla či kulturnější wc, aneb postavit toiky kousek od bažiny, neomluví ani týden starý déšť, chce to změnu, polí je okolo dost a tím pádem i možných míst, kde by jim a potažmo nám bylo líp. Ale zpět k hudbě. Finálový trojlístek hlavní stage odstartovali hanspaulští Tata Bojs, a to nejbarevnější show celého festivalu, která se snoubila s lehkým nádechem nostalgie z dvaceti pěti let na scéně a čirou radostí, co ji nezkazil ani déšť, který ve Vroutku už tak nějak chybět nemůže. Songy jako Skovka, Trilobeat či Šťastnější větru dešti neporučí, ale dokáží jej vytěsnit z mysli. Jen jsme chtěli víc, chtěli jsme Opakování a dostali nakonec ne tak často hranou Malou mořskou vílu. Bylo to fajn. Druhými v pořadí byli The Herbaliser, kteří jsou pro mě největším oříškem celého festivalu. Platí za legendy svého žánru, průkopníky hip hopu s prvky jazzu, skvělé muzikanty a neúnavné experimentátory. A to jsou možná ta příliš velká očekávání, příliš mnoho přívlastků a příliš málo silných hudebních momentů, byť těch zajímavých bylo poměrně dost. Možná měli stejný problém jako Android Asteroid, být koncert v klubu, asi jej vnímám jinak. Takto bylo přímočaré vystoupení The Qemists vysvobozením. Chytíte-li drum and bass za správný konec jako tahle parta z Brightonu a vykřesáte ze zlomených rytmu svůj originální sound okořeněný tu bicími, tu kytarou, máte obecenstvo, třeba to Vroutecké, u nohou. Připočteme-li k tomu punc posledního vystoupení, kdy tančí snad i celá pořadatelská crew, je jasné, že tady jdou veškeré zábrany stranou a před očima a v uších se vám rodí nezapomenutelný koncert, který je tečkou za live produkcí. Jak to The Qemists šlo, můžete mrknout v krátkém videu, co se nám mezi výskoky vysokými podařilo natočit.
 
Dopít poslední pivo je jako se s festivalem rozloučit, projít kolem lampy co evokuje park, jako bych po pár krocích byl doma, najít auto, usnout a probudit se za zvuků bouchání při bourání stagí, otočit se za sebe a říct si: „díky bylo to fajn.“ Rock for Churchill je zvláštní festival a doufám, že ještě dlouho zvláštní zůstane. Patnáctý ročník bude kulatý. Berme to jako příslib.