Aerodrome byl klasický městský festival, takže žádné dlouhé nájezdy ve stanovém městečku s lahví protaženou dovnitř, zevlování u no name kapel a druhodenní kocoviny v rozpáleném stanu. Aerodrome byl hlavní chod bez předkrmu. Jeden den, jedna stage, jedno jméno, o které šlo především a k tomu bonus na rozehřátí v podobě supportu tří kapel Killswitch Engage, Flogging Molly a NOFX. O prvních vám bohužel nenapíšu lautr nic poněvadž navzdory tomu, že pracuju naproti Výstaviště, takže co by mikrofonem dohodil, nepodařilo se mi z práce urvat dřív. Marná snaha. Možná i díky tomu jsem se do areálu dostal vcelku hladce, front prostým vstupem. Areál na jedné straně nabízel dostatek místa i pro takto početné publikum, na té druhé ale postrádal více stánků, především s pivem. Možná by stačilo jen víc píp, možná ne. Jisté je, že fronty v nichž stojíte časový ekvivalent víc než třech songů jsou k ničemu. Na druhou stranu, palec nahoru za Radegast, oproti klasikám v podobě nemastných neslaných gigantů Gambrinus, Krušovice či Staráč, to byla příjemná změna. A nakonec jeden ze stánků nabízel fronty, v nichž jsem nikdy nestál déle jak deset minut, během koncertu SOAD pak už byl téměř bez front.



Flogging Molly, kteří pro mě festival otvírali, přivezli do Prahy kus Irska z Los Angelles a podle toho to taky vypadalo. Punková říznost udávala rytmus, harmonika, banjo a flétna zase ředila občasnou punkovou monotónnost a výsledkem byla kontinuita mezi frontmanem Daevem Kingem a davem pod ním, co vydržela od začátku dokonce koncertního setu. Bylo to jakoby se můj Radegast proměnil v Guinesse, areál ve starou irskou knajpu, kde létá whisky vzduchem, tančí se na stole a všichni chlapi mají rezavý kotlety přes půl líce. Dokonalý rozjezd, zabitý nic moc zvukem, alespoň v části, kde jsem realizoval svůj časoprostorový zážitek. Ten nejvíc umocnila Drunken Lullabies, v našem videu si pak můžete dát Rebels of the Sacred Heart. I přes výše zmíněné ale bylo patrné, kvůli koho tady většina byla, sklaní fanoušci z nejskalnějších nějací Flogging Molly natož pak NOFX absolutně nevzrušovali. Areál tak byl rovnoměrně pokrytý, v přední části lidmi, co se baví hudbou, v zadní kempováním ve stínu stromů za doprovodu řečí všech možných jazyků i obsahových typů. Aneb skutečně festivalová atmosféra.
 
Po vystoupení FM jsme sice zůstali u punku, leč toho ryzího, prostého všech hudebních parádiček, co je nahrazovaly vtípky Fat Mikea. P5esně ty vtípky, co dokáží spolehlivě rozdělit dav na skupinu tleskající a opovrhující. NOFX, byť pro někoho headlinerem číslo jedna, jakoby vycítili, že zde jsou v roli předskokanů, a tak se ke koncertu taky postavili. Po svém. Zprvu mi jejich narážky na Sovětský Svaz, samotné SOAD, černé lidi co tu prý nemáme apod. přišly po punkovsku vtipné. Kurva tohle je přece punk tak vo co go. Jenže s každým dalším „vtípkem“ se ona věta začala ztrácet a zbyla jen pachuť v ústech, korunovaná myšlenkou, zda sebelepší pokusy o punkové NO Future, neskončí v roce 2013 pouhým pseudopunkem a aktéři jen figurkami. Na druhou stranu, zrovna NOFX už zřejmě nemají potřebu si něco dokazovat a nutno dodat, že s, dle některých, nejdůležitějším punkovým albem Punk in Drublic (1994) už ani nemusí. Shrnuto podtrženo, být na samostatném koncertu NOFX, asi bych pěl ódy, tady ale působili jako krok vedle. Jako když chcete svý metalový princezně oděné v černém utrhnout kytku samou radostí, z toho že jste tady, a když už ji máte v ruce, zjistíte, že se na ni před chvílí někdo vychcal. Aneb Punk´s maybe not Dead.



Na tomhle místě se asi sluší říct, že nejsem typickým metal fans, ačkoli jsem vyrůstal na kytarách, mým přístavem se aktuálně stala elektronická hudba, především ta alternativní a typické je pro můj poslech proplouvání všemi možnými a dříve i nemyšlenými žánry. Pojítkem mezi všemi nesourodými jmény, co je ročně navštívím a naposlouchám, je schopnost dokonale překročit žánrové hranice, snaha definovat svůj vlastní neotřelý zvuk, snaha znít originálně bez možnosti zaměnitelnosti s jinými jmény, což se právě System Of A Down dokonale daří a právě proto mě, stejně jako své skalní fanoušky, měli od úvodní Aerials na své straně. Právě obrovská dávka euforie, jakou ve mně, dokázali SOAD vyvolat lhostejno, zda mám či nemám, jejich diskografii naposlouchanou i pozpátku, byla největší devízou celého koncertu. SOAD už hezkých pár let nic nevydali, o přátelství na věky stvrzeném vlastní krví, se mezi členy taky nedá příliš mluvit, přesto to celé fungovalo jako švýcarské hodinky. Možná až příliš, jakoby byli aktéři připravení strojově odehrát své skladby, dát lidem co chtějí a odejít, po dobře odvedené práci. Nenazýval bych to přímo chladem, ale ona pověstná magická atmosféra, kdy se dav dole a kapela nahoře doslova propojí tam tak úplně nebyla. Jenže, v tenhle koncert už spousta lidí ani nedoufala, comeback byl jako splněný sen o několika dějstvích a koncert v ČR jeho vrcholem. Tahle fakta byla příliš jasná na to, aby je dokázalo cokoli přebít. SOAD byli konečně v ČR, konečně i tuzemský fanoušek dostal možnost ve své rodné hroudě slyšet průřez tvorbou, všechny ty songy, u kterých tolikrát zažil pocity nefalšovaného štěstí. A o nic víc nešlo. Z tohoto pohledu SOAD zafungovali skvěle. Po stránce technické a především Tankienova projevu to byla slast pro uši. Jediná výtka směřuje k závěru, který vygradovaný songy Toxicity a Sugar, byl zabitý absencí přídavku. Jako když jíte to nejlepší jídlo, co jste kdy jedli a poslední polknutí vám někdo vezme. Ale jak by řekl Fat Mike z NOFX, srát na to. Bylo to dobrý a basta. Teď už k dokonalosti chybí „jen“ nová deska, následovaná turné včetně CZ zastávky, jen prosím, pokud se tak stane, tak dřív než za patnáct let.
 

Setlist:
01. Aerials
02. Suite-Pee
03. Prison Song
04. I-E-A-I-A-I-O
05. Soldier Side - Intro
06. B.Y.O.B.
07. Deer Dance
08. Radio/Video
09. Hypnotize
10. Needles
11. DDevil
12. Lost in Hollywood
13. X
14. Suggestions
15. Psycho
16. Chop Suey!
17. Lonely Day
18. Question!
19. Spiders
20. Cigaro
21. Toxicity
22. Sugar