Melt! Prach!
Po dlouhých letech, vlastně možná úplně po prvé dostal Melt! od sudiček naděleno super krásné počasí. Páteční polojasno, sobotní skoro jasno a nedělní jasno bez jediného mráčku možná způsobilo více škody než užitku. Je sice krásná představa vyrážet na 100% letní festival, ale vše má své klady a zápory. Tím největším byla zřejmě prašnost. Nejen v kempu, ale především v železném městě se to chvílemi nedalo vydržet. Obzvlášť, pokud si chtěl člověk vypláchnout tvořící se beton v ústech, například nealko nápojem za krásná 4 eura. Pozitivní stránka věci: Rezavé gigantické těžební stroje, tuny železa, kilometry betonu, husté mraky prachu, špinavé obličeje, industriální hudba - atmosféra k nepopsání.



Sleepless floor survival
Sleepless floor začíná být poměrně výkonnou podznačkou festivalu Melt!. Ba co víc, stává se synonymem pro fyzický souboj, stává se skutečnou hrozbou. Loňský motiv potisku festivalového tílka "I survive sleepless floor" mohl kdekdo chápat s pohrdavým úsměvem na tváři. Letos heslo dostalo úplně jiný, krapet extrémní charakter. Klobouk dolů před všemi, kteří zvládli sobotní a zejména nedělní den ve skutečném pekle. Získali si můj neskonalý obdiv a dost možná, že také důkladnou péči všudypřítomných záchranářů. 40°C, prach přede mnou, prach za mnou a několik desítek protančených hodin dělaly z odpočinkových chvil vytrvalostní maraton. Pro pohodlné povahy bylo snazší oddychnout si u jezera Gremminer. Zvuk ze sleepless floor se dostal i k nim, jen s poněkud tlumeným volume.



Co je cool?
Cool je netlačit se téměř na žádné stagei ani baru. Cool je vybírat si z mnoha variant jídel, včetně veganské stravy! Cool je moci si pronést 1,5 l svého "nealko" nápoje do areálu. Méně cool je si dát vlastní drink, který je zhruba pět stupňů pod bodem varu. Cool taky není vyprodat Supermarkt, jediný zdroj studeného pití široko daleko. Cool jsou eko-snahy organizátorů. Zatraceně cool je "dětské" hřiště uprostřed festivalu. Už méně cool je "dětské" hřiště na nejprašnějším místě festivalu. Cool si je dát na "dětském" hřišti cukrovou vatu a ještě si ji sám umotat. Cool není slízávat cukrovou vatu ze zápěstí, lokte a ramene. Cool je vyfotit se ve photoboxu. Cool je vypadat jako maratonský běžec NDR na olympiádě v Moskvě. Cool je si vybrat v místním second-second-handu obleček, který zrovna frčí. Cool je nechat se pomalovat. Cool je zajet na Melt! jako oslavu 30. výročí svatby. Cool je slovo cool. Být hipster je asi taky cool, ale úplně nejvíc je se nechat vláčet atmosférou a neřešit, kdo cool je nebo není.



Den první - blackout
Nebyl to výjimečný den, resp. takový, který by se zapsal zvláštním způsobem do historie indietronické scény. Byl pravda plochý, jenže byl posazený do prvoligových příček. Takže v podstatě skvělý. Oliver Koletzki neurazil. Sice ani neohromil, ale jeho melodické kudrlinky odpovídaly pohodovému startu do horkého party víkendu.



První z ohromné plejády zástupců britských ostrovů - kapele The 1975 patřila pozornost pod těžebním strojem Gemini. Sice k nám zavítají v listopadu, zvědavost je ale zlá vlastnost, a tak patřilo následujících 40 minut čtyřem sympaťákům z Manchasteru, vyznávajícím lásku, sex a rock and roll. Malé doporučení: nepropásněte The 1975 27.11.2013.



Scuba byl velkým pátečním lákadlem, ale nějakým zvláštním způsobem se vytratilo to kouzlo, se kterým jeho album Personality prolomilo vlny EDM. Snad mu uškodil dj set, snad mu došly náboje, snad, snad, snad... Nemastné, neslané jak ze začátku tak ke konci vyhrazených dvou hodin. O poznání šťavnaťější byla pětačtyřicetiminutovka vokalistky Lizz Plapinger a Maxe Hershenowa aka MS MR. Elektropopové duo si získalo stan Gemini. Ačkoliv měli obrovského soupeře v podobě Jamese Blakea, rozhodně se za návštěvnost na svém gigu nemusejí stydět. Pokud někomu dvojice nic neříká, jako seznamka by mohl posloužit psychedelický videoklip k podmanivému tracku Hurricane.



Možná nejvýraznějším zářezem bude ve vzpomínkách k prvnímu dni zapsán kvartet Alt-J. Nejen odborníkům rozdávajícím ceny, ale samotným fanouškům se jejich An Awsome Wave líbí. Na Meltu jej zahráli téměř celé: úžasná vlna roku, úžasná nová vlna střihnutá folkem a nezaměnitelným hlasem frontmana Joe Newmana.



Okamžitě po "trojúhelníčku" (pro hnidopichy deltě) následoval přesun znovu do stanu za švédským zjevením něžného pohlaví Iamwhoiam. Hodiny nakoukaných videí na youtube, desítky hodin propřemýšlených nad smyslem jejich hudebně-filmových projektů. S velkou zvědavostí jsem vracel pod Gemini, s čím vyrukuje zpěvačka Jonna Lee. Minimalismus ve scéně korespondoval s jejím virálním youtube projevem. Po hudební stránce navázala na dlouhou řádku indie zpěvaček, které za posledních několik let zahýbaly s rezavými obry.

A pak mě někdo vypnul. Sorry.
Sice mi na duši zůstaly šrámy z promarněných vrcholů páteční noci a slušně zablokovaná záda. Nicméně je ke všemu možné se vyjádřit – až na živého Trentemøllera. Liveka dvojic Metro Area, Todd Terje s Lindstrømem a Diamond Version bylo možné shlédnout na letošním Sónaru a nelze udělat jinak, než je doporučit. První dvě jmenované si jsou svým zvukem dost podobné, pokud by se mělo škatulkovat zřejmě by společným jmenovatelem pro obě byl žánr nu-disco. Dost poslechové i dost taneční. Naopak post-technoví Diamond Version hrají spíše na inspirativní a inovativní notu propojení hudební a vizuální stránky. Henrik Schwarz se měl v průběhu víkendu ještě objevit a Modeselektor s Apparatem, doufejme, brzy zavítají i do Prahy, snad i jako Moderat!



Den druhý – Jedinečná energie
Nebylo jednoduché načerpat síly v přenosné sauně (rozumějte stan), takže Sofiina volba padá na možnost pobytu na přímém slunci, tlustý nános opalovacího krému byl po celé odpoledne nejlepší přítel a ledové jezero Gremminer vítanou klimatizací. Jestli byl páteční den plochý, sic nadprůměrný, tak sobota byla napěchovaná vrcholy, ať už na papíře, tak ve skutečnosti.

Big Wheel stage (pod patronátem Resident Advisor) rozbíhal Christian Löffler. V ČR zřejmě nepříliš známé jméno. Ač domácí producent, i prostor pod ním napovídal, že ještě nebude v branži příliš zaběhlým pojmem. Jenže dostal na RA za svůj LP debut Forrest 4,5*. S tak podmanivě melodickým deep housem, kterému kromě kritiků „rozumí“ i obyčejný smrtelník, už musí něco znamenat. A taky znamenalo. Snové, melancholické melodie v kombinaci s euforickým inovativním elektro zvukem. Zapadající paprsky slunce prořezávající prachový opar pod Takrafem, Christian neustále ledabyle upravující svůj neforemný účes a perfektní zvuk. Přesně okamžiky, u kterých si přejete ať nikdy nekončí! Inu, krásná pohádka na začátek. Zdálo se, že sobotní finále přišlo až příliš brzo.



Naštěstí, vlastně na standardní Melt!ovské štěstí, se drželo celou sobotu. Dalšími, kdo přilil svým dílem pod kotel železného města byl či byli Roosevelt. Promarněná příležitost na letošních EB byla navrácena i s úroky. Gejzír pozitivní energie v disco / synth / indie / pop / electro provedení. Každý dostal podle své osobní poptávky.



S tou energií dorazil nejspíš celý náklaďák. V Intro zelt mezitím rozjel představení Frank Wiedeman, jenž společně s Ry Cumingem aka Ry X do poslední kapky ždímají úspěchem nacucaný ručník jménem Howling. Ano, přesně ten fenomén, který vloni ohromil polovinu fanoušků na celém světě a stvořil jméno pro živý projekt jeho autorů. V podstatě utvořil i polovinu celého repertoáru zmíněné dvojice. Na Sónaru zatracovaní, utahaní, nudní a ani omylem se hodící do konceptu Innervisions party Lost in a Moment. Ve stanu boží! Kdoví, co způsobilo takovou proměnu. Propásnutý pomalý rozjezd? Euforická odezva plného stanu? Tma? Co na plat, The Howling byli skvělí a publikum to náležitě ocenilo. Živá variace melodií a samplů ze stejnojmenného tracku chytla hozenou rukavici a s velkou grácií ji přeposlala na natřískanou Gemini stage, kapele Disclosure.



Kromě toho, že jsem se zájmem sledoval bavící se dav, nedokáži zřetelně a srozumitelně popsat co mi vadilo. Asi mi to nesedlo. Nebylo to špatné, nebylo to ani průměrné, ale hozenou rukavici Disclosure minuli. Pravděpodobně pouze u mě, protože zbytek se bavil víc než dost! Netřeba se trápit, na hlavní stagei se pompézně rozeznívají tóny hudebního a filmového producenta Woodkida. Yoann Lemoine se svým několikahlavým ensamblem zněl velmi přesvědčivě. Jeho velkolepé hudbě a bezchybnému hlasovvému projevu však trochu scházelo to „wow“. Mně osobně se celé vystoupení zamlouvalo, bylo zkrátka jiné, než program na hlavní stagei. Všeobecný a mohutný aplaus se konal až za vydatného přispění samotného Woodkida, který by se nemusel stydět ani za roli vyvolávače.



Rudimental? Škatulkování je děsný nešvar. Aniž bych dal britskému kvartetu kdykoliv, byť sebemenší šanci, dostali se do černé skříňky se štítkem „Evropa 2“. Ještě štěstí, že je tu Melt!, kde by druhou šanci mohl dostat klidně i David Guetta (ale nedostane, protože jej tam doufejme nikdy nikdo nepozve). Úlet! Večírek jak se patří! Nesnažím se a ani nechci hodnotit uměleckou stránku projevu, ale mělo to koule! Zvuk, atmosféra, nálada ve stanu, všechno si sedlo přesně jak mělo a nakonec se z nesmělé druhé (vlastně úplně první) šance vyklubal jeden z highlightů večera.



Další laskomina následovala zanedlouho. Skotské trio Chvrches! Moc, moc velké očekávání a moc, moc velká radost. Jasou těsně před vydáním alba a nemají příliš mnoho materiálu, kterým by prokázali své dovednosti. EPčko Recover nebo Gun, se stejnojmennými uhrančivými singly byly a stále je zárukou kvalitního současného synthpopu (i když se takto neradi zařazují). Dokázali to ve Ferropolis a dokázali to i za pár dní později před DM v Praze. Předvedli pár ochutnávek z chystaného debutu, při kterých si rozložili zpěv mezi sebe - milá Lauren Mayberry i Martin Doherty. Ač jejich projev a silné melodie vypadaly neuvěřitelně suverénně, skutečný projev Lauren byl tak skromný, že závěrečné poděkování působilo až školácky dojemně.



Dost bylo živých hudebních nástrojů, zbytek večera probíhal už jen ve znamení jedniček a nul. James Holden dočasně ustoupil do pozadí unikátnímu spojení Modeselektor a Diamond Version. Aby se po zjištění, že M / DV Soundsystém nenabízí nic inovativního (ne že by toto spojení nebylo samo o sobě inovativní, ale dj set se odehrával v poněkud nudnějším stylu, než bylo očekáváno), vrátil do popředí zájmu. A nutno přiznat, že to bylo rozhodnutí, kterého nebudu nikdy litovat. Jakoby James nabral druhý dech a vrátil se o několik let zpátky, kdy byl považován za leadra nastupující generace taneční scény. Speciálně poslední půl hodina byla téměř famózní. Sice se nejednalo o tvorbu z nového alba Inheritors, na tom nesejde, bylo to i tak dost dobré!

Label Innervisions neustále roste a téměř začíná být k neudržení. Rozhodně už nejsou parťáci kolem Dixona opomíjenými rozjížděči velkých festivalů a parties. Schwarzmann je novým alternativním projektem Henrika Schwarze a Franka Weidemana. Podle papírových předpokladů se mělo jednat o jakési taneční, sladké milování, jenže ono to tak úplně nebylo. Základ v líbezných melodiích a výrazných samplech zůstal, podklad odpovídal relativně slušné šlapačce. A nutno podotknout, že to chlapcům náramně notovalo a od rukou jim tracky odlétávaly jedna báseň.



Už jsem si zamačkával slzu v oku, že propásnu Karenn. Společný projekt pánů Blawana a Pariaha, novodobých zachránců klasického techna, když jsem po cestě do stanu zakopl o spící cosi. Cosi sice v historii zůstane jako neznámá příčina, důležitější je důsledek. Zastavil jsem na pár okamžiků na Sleepless floor (zásadní chyba), a to jsem neměl dělat. Michael Mayer zde provázel jednou z mnoha oslav k dvacetiletému výročí labelu Kompakt. Jeden track, druhý track, třetí, čtvrtý. Bezchybné, bezejmenné deep housové skladby, které mě přikovaly ke kopečku nad plechovou budkou se stageí. Úžasný pohled na bavící se dav v prachu pode mnou. Dali jsme si takový malý minisouboj – odejdu, až zahraje nudný track. V 5:00 jsem souboj vzdal a odešel zpět na pláž, kochat se východem slunce a opíjet se analogovým technem Karenn. Jestli existuje někdo, kdo má zájem vzkřísit klasické techno z popela, nechť se obrátí na kluky, bude to pro ně brnkačka! Zážitek, který se neokouká a doufejme, že se je podaří zabookovat také někomu v ČR.



Den třetí – tropická horečka
O přežití na Sleepless floor už řeč byla. Sice se nepovažuji za úplného zbabělce, ale sestavě Wankelmut, Andhim, Catz‘N Dogz a M.A.N.D.Y jsem nesměle ustoupil a vzdal se všech pravomocí být mezi vyvolenými. Ve finále jsem nepřišel o nic. Wankelmut set velkoryse nasdílel a zbytek dopoledne-odpolední seance jsem pasivně konzumoval na nedaleké pláži u jezera. Ruku na srdce, pokud bych zůstal u stanu a zaposlouchal se do reprodukce multikulturních soused, nerozeznal bych rozdíl.
 
Ona v podstatě celá neděle byla jakási mdlá. Zřejmě obrovské vedro a obtěžující prach sehrály svou roli a postaraly se o jakýsi útlum oproti jedinečné sobotě. Everything, Everything se ani neráčili dorazit, a tak se program na hlavní stagei trochu narušil. Ghostpoet nepředvedli nic zázračného, Charli XCX asi pětapadesátkrát přešla hlavní pódium tam a zpět a pětapadesátkrát připomněla, že se jmenuje Charli XCX. Obecenstvo počastovala WTF za neznalost jejího nejznámějšího songu. No WTF? Joseph Nyamungo nebo Charles Okoko, nějak teď netuším kdo je kdo, z Owiny Sigoma Band, předvedli instruktáž, jak se v pěti krocích stát africkým tanečníkem. DIIV před zaplněným Intro zelt provětrali pár kytar. Flying Lotus si zavtipkoval, zakomunikoval, zahrál si nějakou tu hodně hutnou hudbu a především pobavil (nebo jeho vj) plastickou projekci před i za ním!



YNTHT stage je zkratkou pro You need to hear this a neprávem zůstávala stranou mé pozornosti. Jenže pak jdete jen tak okolo a šestý smysl vám říká: „Jo, tak tohle přesně potřebuješ slyšet“. Uvnitř místnosti, v zázemí Ferropolis, tančilo necelých dvacet lidí, za reklamními pultíky se nudilo několik hostesek a na pódiu nesměle pozpěvovala dvoumetrová osoba s chlapeckým hlasem. Z poněkud netradiční kombinace se vyklubal projekt Bipolar Sunshine a jak se později dozvídám od přítele googla, byla to kapela vystupující na letošním RFP. Šestý smysl nezklamal, tohle bylo přesně to, co potřebujete slyšet!



Protože se na taneční stagei nedalo už skoro vůbec vydržet, padla volba na Atoms for Peace. Jasně, bylo by to rouhání, vykašlat se na headlinera celého Meltu. Jenže by to nebylo poprvé a zřejmě ani naposledy. Tentokrát tam jistá zvědavost existovala a kombinaci hvězdných muzikantů, navíc velmi oblíbených kapel, prostě vidět musíte! Spíš slyšet! Prohřátý asfalt pod Mosqitem, únava z třídenního maratonu, tma a spousta prostoru v zadní části stadionu. Kombinace, jenž nutí se posadit. Se položit. Se zasnít. Usnout... Zvukově to bylo pestré, možná více rockovější, než jsem očekával po poslechu alba AMOK, ale dohnalo mě to pouze ke spánku. Takže vlastně ani nevím. Raději bych slyšel něco více z Radiohead a viděl více z RHCP. Na „pavouka“ Fleu se dobře kouká. Tom Yorke se dobře poslouchá. I některé kombinace zvuků pohladily duši, ale tady ta chemie nemaká. Nedá se svítit a víc než dvouhodinový poslech, který skončí v zapomnění dějin z toho nezůstal.

Melt! 2014



Co víc dodat? Není potřeba měnit základní kámen letní festivalové sezóny. Melt! zůstává na vrcholu a zřejmě se budu i příští rok dostávat z hluboké after-festivalové deprese...

zdroj fotografií: http://www.meltfestival.de