Hudební léto je jako strom. Letní festivaly jsou po něm rozesety v podobě květů, co po nich šahají tisíce rukou. Snaží se utrhnout ten, který jim voní nejvíce a ozdobit s ním svůj letní čas. Mé ruce letos místo osvědčených stálic v podobě dua Pohoda & Colours of Ostrava, šáhly po květech menších, o to však alternativnějších. Volba padla na Wilsonic a Creepy Teepy. Radost z line-upu obou, vystřídalo zklamání z prvního. To co zažil Wilsonic již třikrát (2002, 2010, 2011) se znovu opakovalo. Nedostatek financí, pragmatické rozhodnutí zkušených matadorů v čele s Tiborem Holodou, festival zrušit, jako důsledek nízkých předprodejů. Fakt útrpně dokumentující stav nezávislé hudební scény. Obdiv nad tím, jak dokáží organizátoři spolknout pocit hořkosti z nekonaného ročníku, než aby s nedostatkem financí vystřihli průšvih jako z filmu a pohřbili tak celou, jinak již dobře zavedenou, značku Wilsonic. A zklamání z fanoušků, kteří nedokáží reflektovat svou návštěvou, na tamní scéně ojedinělý projekt. A to ani přes nasazení headlinerů Underworld a Modeselektor, kteří tak úplně nesplňují hlavní cíl festivalu prezentovat aktuální hudební trendy, jako spíš fungují jako lákadla oslovující širší skupinu potenciálních návštěvníků. O to větší uznání zaslouží ti fanoušci, co si dokázali vyvzdorovat alespoň klubovou verzi, spolu s umělci, kteří se rozhodli osekanou verzi podpořit, podobně jako sponzoři.

Nakonec se ale ani vyvzdorovaný happyend nekonal. Z dvou zbylých headlinerů vystoupil pouze jeden a korunu všemu nasadily záplavy, které se nevyhnuly ani původně zamýšlenému místu konání festivalu, areálu Čunovo. Takže nebýt nízkých předprodejů, festival by měl i tak zaděláno na problémy par excellence. Smůla v extra velkém balení. Zapomeňme tedy na lákadla v podobě jmen Mala in Cuba, Chromatics, Mykki Blanco, Rangleklods, Health a další, jimž měly patřit tyto řádky, a pojďme se mrknout na klubovou verzi.

Celý to bylo v dost rychlým tempu. Deset dní před startem festivalu info, že se ruší. A sakra. Dva dny před festivalem info, že nakonec bude, menší, ale bude. To hlavní pro mě, Trentemoller, zachováno. Třistapadesát kilometrů jakoby řvalo sborové Ne, věhlas Wilsonicu a přívlastek legendární Trentemollerův pro změnu ano. Házím spacák do auta a jedu. Ukrajuju kilometry jako pořadatelé minuty do startu. Hledám Slovnaft a nacházím jej. Areál je velký jako půl Bratislavy a slibuje skutečně industriální zážitek. Refinery Gallery je nový prostor, co mi připomíná stylově La Fabriku v Praze. Dvě haly za sebou, propojené bary, s hlavním pódiem, dekoracemi jako z benzinky a desítkami světel nad hlavou, co připomínaj malý létající talíře. Třetí hala vedle, bílá, klubová, doplněná o sezení. Tady se zastavuju. Zvuk ujde a styl má. Právě hraje Pjoni. Slovenský objev, v tuzemsku známý z působení ve dvojici s Ink Midget, se sólovým albem Cloud No Raisins na krku a pod křídly vydavatelství Exitab, které vůbec tak nějak určovalo klubovou stage. Pjoni, jakkoli dával do vystoupení od počátku vše, nenacházel v prořídlém davu patřičnou odezvu. Asi že bylo příliš brzy.
 
Následoval Stroon. Na toho jsem byl obzvlášť zvědavý. Vybavila se mi scénka z letošního Lunchmeat festivalu ( na němž mimo jiné vystoupil předloňský Wilsonic headliner Clark) jak v čase, kdy už mě podpíral Red Bull stolek, se vynořila z šera postava a cosi mi podala. Instinktivně jsem po tom šáhnul a až druhý den jsem zjistil, že je to CD (Stroon-Triple Farewell). Chvíli jsem přemýšlel, jak se vlastně CD používá (ach ten digitální věk), a po té se zaposlouchal do produkce. Zaujala mě např. skladba Karma Cookies, kterou bylo možno zaslechnout i na Wislonicu. Pódiu dominoval namísto stolu s mašinkami vibrafon, jeho křehké zvuky, propojovaly elektronické podkresy z pc a Stroon tu a tam použil místo paliček třeba smyčec a doslova kouzlil zvuky, které jen tak neuslyšíte. Zážitek a vzpomínky na xylofon, když jsem byl malý. Na vedlejší, hlavní, stagi jsem pro změnu zabrousil do indierockových vod s partičkou Nvmeri, kterou budete znát spíš pod původním názvem The Uniques. Přejmenovali se, 5.5.2013 vydali druhé stejnojmenné album a na Wilsonicu vystřihli parádní koncert s rock´n´rollovu hravostí, oblečenou do osmdesátek, podtrženou vlivy elektorniky a působivým zpěvem frontmana Pišty Kráľoviče. Zážitek číslo dvě. A pak to mělo přijít. Dvojitá porce headlinerů, zadostiučinění zrušeného fesťáku, tanec až na půdu, souboj experimentální elektorniky a alternativního rocku, Dánska a Irska. A přišlo to, leč drsně nevyvážené. Plné radosti z vystoupení Trentemollera a zklamání z nevystoupení My Bloody Valentine. Ale popořadě. První na scénu šel Trentemoller. Doprovázený namísto mašinek, které by leckterý čekal, kapelou s výraznou vokalistkou Marií Fisker, kterou mimo jiné budou někteří pamatovat z vystoupení na Pohodě 2011. Poprvé, a bohužel i naposled, se prostor pod hlavní staegí zaplnil a těsnost mezi jednotlivci jakoby vytlačila veškeré pochyby. Na scéně byl Trentemoller. Víc nebylo třeba vědět, vnímat, znát. Anders Trentemoller nám se svou hudbou vystačil. Byla to dokonalá směs elektroniky nakopnutá bicími a kytarami do míst, kde červený kontrolky bijou na poplach a během vrcholů skladeb praskaj a úlomky letí nahoru jako ruce všech dole. Mezi takové momenty patřila třeba Moan či Shades of Marble. Opakem byla křehká Miss You, kdy zkraje zůstal na pódiu Anders sám a pomalu se ztrácel a vynořoval podobně jako obří světelné tubusy za ním. Stejně jako tóny, které mizely a objevovaly se, překrývaly a doplňovaly. Tohle byla symfonie pro uši, pohlazení z Dánska dotažené do extatického závěru spolu s ostatními členy doprovodné kapely. Všichni působili příjemným dojmem, užívajících si lidí. A to vás potěší, když to cítíte společně, vy i ti na pódiu. Bylo to pár okamžiků, kdy i pořadatelé museli na chvíli hodit vše za hlavu a jenom být teď a tady. A pak byl konec. Rychlý, stejně jako přídavek. Cesta na vzduch trvala věčnost, protože tóny skladeb co zůstaly v hlavě táhly zpět, jakoby visely na pódiu a rosily ještě o další a další song. Pak to bylo zase rychlý. Světla na pódiu a s nimi bedňáci. Zlověstný stín nad námi a zkoprnělí členové My Bloody Valentine, co podepsali pár šťastlivcům alespoň cédo. Informace o zranění klíčového člena party okolo MBV se šířila rychleji než BPM na vedlejší scéně a ti co přišli primárně kvůli nim, naštvaně odplivávali na zem a odcházeli za trousení neidentifikovatelných slov. Tibor Holoda stále dokola odpovídal dotazy hloučku, co se kolem něj konstantně tvořil a mě nezbylo než jít na vedlejší klubovou stage. Hlad po další hudbě byl velký. Pivo mi sice zhořklo o něco víc, ale účinkovalo stejně. Žádná velká party to pak už nebyla. I tak jsem ale usínal v autě nakonec spokojený. Trentemoller byl vynikající a vědomí, že Wilsonic už nikdy smůla nemůže potkat intenzivní. Čert ví jestli to tak bude nebo, ne, jistý je, že jestli se z tohohle Wilsonic vykřeše, minimálně všichni fanoušci co maj Wilsonic na facebooku v oblíbených, by si měli hned jak to půjde koupit lístek. Jistota je jistota.