Hned z kraje reportu si dovolím takovou malou odbočku. Fakt, že redaktor serveru primárně zaměřenýho na elektronickou hudbu jede raději na multižánrový festival místo na ryze taneční Mácháč, konající se ve stejným termínu, tak trochu vypovídá o jeho kvalitě a vůbec o kvalitách cz taneční scény. Ale to je zcela jiný příběh, jediný co k tomu dodám je to, že svýho rozhodnutí vůbec nelituju, protože Rock for Church(ill) předčil má očekávání.
A to je v letošní, mírně řečeno unavené, festivalové sezóně co říct. Ostatně jediný dva festivaly, který měly skutečně co nabídnout – měřeno mírou invence a zaměřením festivalu, totiž Colours of Ostrava a Creepy Teepee se konaly ve stejný termín. Ze zoufalství jsem se rozhodl vykoupit návštěvou sympaticky vzhlížejícím festiválkem na půl cesty mezi Prahou a Karlovými Vary, o kterým se ke mně donášely samý zajímavý zvěsti.

Cesta na festival byla suchá, místy mokrá, a taky rychlá. Zatímco na scéně hrála Vltava s novým albem Komedianti se vracejí domů na krku, já parkoval auto na louce, po té co týpek na lavičce u vjezdu mávnul rukou se slovy „Jeď támhle, za toho Peugeota“. Žádný Peugeot v okruhu deseti aut nalevo i napravo sice nebyl, přesto proběhl parking naprosto bez problému, troubení, stresu apod. jako to známe z jiných velkých akcí. První dojem, podpořený bezproblémovým vstupem s usměvavou security, výtečný. Spolu s mým příchodem, vstoupil na scénu cz trojlístek Vypsaná Fixa, Wohnout a Tři Sestry. Zvláště první dvě jmenované kapely nemůžou chybět snad na žádném festivalu a možná právě proto, už zdaleka nebaví tolik jako kdysi, kdy jsme na ně všichni skákali v prvních řadách. Dlužno dodat, že energie jim zatím stále nechybí, a tak vás se svými léty prověřenými hity nakonec dokážou strhnout, a to se počítá. U Sester tohle funguje už tak nějak automaticky. S popěvkem „pustíme si starý gramofon“ na rtech ze skladby Dezolát od Fixy, jsem ke rtům poprvý přilípnul i kelímek s pěnivým mokem. Vzhledem k charakteru festivalu, by mu nějaký menší lokální pivovar, slušel mnohem více, na druhou stranu je jasný, že Staropramen je natolik silný partner, že zřejmě nešlo odolat. A nakonec, servis byl v pohodě, ceny taky, takže u mě dobrý.

Spolu se Ségrama vtrhnul do Vroutku i pověstný déšť. Jeho snažení ale bylo k ničemu, protože vůbec nikoho nerozhodil, natož partu na pódiu, takže koncert byl tradičně sestersky uvolněný, protkaný hity od A do Z a poprvé i doprovozen projekcí na dvou postraních plátnech. Jejich skladby jako Pijánovka, Život je takovej nebo Kovárna jsou pomalu lidovější než celý soubor lidových skladeb dohromady. Mě potěšila především Aida a finální Modlitba pro partu, u jejíhož konce chtěl Fanánek poskládat ze set listu vlaštovku a vhodit ji mezi lidi, což se mu však nepodařilo vlivem zmíněného deště, a tak se slovy: „To je tak vlhký, že to nejde, takže letí Tupolev.“ vhodil mezi lidi zmuchlanou kouli papíru a zmizel v backstagi. Z té se o pár desítek minut později vynořil Horace Keith Hines aka Horace Andy. Do Vroutku přivezl pořádný kus Jamajky a vyklidněného reggae, k čemuž mu velkou měrou dopomohl i doprovodný Dub Ashanti band. „Mr. Bassie“ má v tuzemsku asi největší reklamu díky spolupráci s Massive Attack (např. song One Love, Angel nebo Splitting the Atom), ale to je jen malá část jeho tvorby, která po sólové stránce trvá již téměř 40 let a na kontě má úctyhodných 48 alb (zdroj: Discogs). V jednašedesáti letech jeho proslavený hlas už zdaleka nezní tak nevinně dětsky jako na počátku, přesto je nezaměnitelný a uvolněný. S celým vystoupením mám jediný problém – samotný koncert byl na výbornou – roots reggae v jeho podání bavilo i fanoušky tímto stylem nepolíbené, vadou na kráse bylo však zařazení koncertu. Po cz úderkách, kdy zvláště „soubor kreténů“ roztrhl pytel s energií, by vystoupení Patron Rococó ihned po Ségrách, bylo pověstným doklepnutím hřebíčku na hlavičku. Kdyby byli např. prohození Tito & Tarantula právě s Horacem, myslím, že dramaturgicky by to bylo ideální. Dovedu si však představit, že to prostě nešlo udělat jinak.

Po zmíněném vyklidnění s Horacem, nohy opět najely do skákacího režimu, tentokrát v rytmu ska, a to přímo z Mexika;) Panteón Rococó jsou v Česku již dobře známí, takže žádné překvapení se nekonalo. A asi ani nebylo třeba - jejich osvědčený repertoár a tradičně vysoké nasazení stále funguje a dokáže vám sympatickou formou ukázat, že ska zdaleka není tak vyčpělý žánr, jak někteří tvrdí. A třeba taková La Carencia nebo Esta Noche, nikdy neurazí. Po Panteonech se změnil styl, nikoli však tempo. Divoké Ska vystřídal Heavy Soul DnB v podání NZ Shapeshifter. Byly to bicí, ostrá kytara a především pronikavý zpěv PDigssse, co hnalo koncert do červených otáček. Jenom furt nevím co zní lépe, zda Shapeshifter live anebo ze studiové nahrávky. Koncert, jakkoli byl v pohodě, mi odpověď na tuhle otázku nedal. Pokud jste nebyli, posuďte sami v našem videu.



Za zmínku ještě stojí druhá šapitó scéna, která jela podobně jako finále na hlavní stagi, v rytmech DnB. Nekompromisně se předvedl Akira hrající s Bifidusem a posléze i slovenský talent B-complex. Skoro se chce napsat, že by mu slušela hlavní stage, jeho sound by byl parádní tečkou za Shapeshifter. To nakonec byl ale i tak a komu byla tahle tečka málo, měl možnost si přidat vykřičník s Pixiem.

Sobota se vyvedla v parádním počasí tak akorát. Dopoledne ověsila valná většina návštěvníků RFCH ulice Vroutku hledáním restauračních zařízení a obchodů, odpoledne pak louku u šapitó i hlavní stage, kterou po úpravě line-upu po odpadnutí Loco Loco, odstartovali A-banquet. Myslím, že v jejich případě narážky na emo style a poznámka zvukaře: „Má natržený tričko, ale zpívat neumí.“ , kterou jsem zaslechl, nebyly na místě. Kluci talent mají, jen je ho potřeba ještě doladit. Následující Prague Conspiracy, Navigators a Sto zvířat předvedli koncerty ideální jako kulisu k odpolední siestě v trávě a očekávání vrcholu festivalu. Samostatnou kapitolou jsou Skyline, kteří neúnavně brázdí Česko sem a tam a pro mě je záhadou, jak to, že jim to stále tak funguje, když z té správné a originální cesty už dávno sešli. Jejich zvuk stále stojí na pevných základech a čas od času lze zahlédnout/zaslechnout ohlasy minulosti, kdy Skyline opravdu za něco stáli, ale hlášky typu“ Dělejte pořádný bordel“ apod. tomu moc nepřidají. Koncert byl zajímavý pouze tím, že na něm ohlásil svůj rozchod s kapelou Mc Nu C a celá show tak v závěru získala emotivní rozměr a konec s Escape se docela povedl.

To co započal v pátek Horace Andy, dokončil v sobotu Ucee & Flavour Band. Ucee se přestěhoval před pár lety do Prahy, spojil síly s United Flavour a za dohledu Djei Goga vydal 23. března 2012 své první sólové album International Call, které dávalo celému koncertu rámec. Zazněla z něj např. skladba Sugar a Ucee nenechával nic náhodě, mohutně povzbuzoval dav, neúnavně pobíhal po stagi a zatímco slunce pomalu zapadalo, on rozzářil desítky tváří pod pódiem.

Po té došlo k programové změně, kdy se Dub Pistols prohodili s Tito & Tarantula. Za změnou stály dopravní komplikace, kdy Dub Pistols dovezli organizátoři do festivalového areálu doslova za pět minut dvanáct a i tak se chvíli čekalo. Po nemastném neslaném koncertu Tito & Tarantula tak následovalo prázdno, které naštěstí vyplnilo šapitó, oproti dni předchozímu v rovných beatech a o slovo se rovněž hlásil Dubstep. A dále taky benefiční akce Světlo pro svět, kdy celou plochu pod hlavní stagí rozzářily desítky svíček, přičemž výtěžek z jejich prodeje šel celý na pomoc dětem v Etiopii. Čekání se ale vyplatilo, protože „dvojkoncert“ Dub Pistols a The Freestylers byl parádní tečkou za celým festivalem. Dub Pistols vtrhli na stage jako kdyby je po celou cestu drželi na řetězech a ty jim v backstagi odepnuli. Spustili show protkanou jak vyklidněnými songy, tak hodně svižnými DnB pasážemi, vyzbrojeni novou deskou Worshipping The Dollar, z letošního roku, z níž zazněla např. pecka Bad card. Z mého subjektivního pohledu byl právě tenhle koncert tím nejlepším na 13.ročníku. A třešničkou na dortu byl The Freestylers Sound Systém, který na Dub Pistols parádně navázal. Dokonce tak, že část DP si jejich set užívala spolu nimi na stagi. Dj duo Matt Cantor a Aston Harvey mohutně podporováno Mc duem SirReal a Valerie M, sekalo jednu rozličnou skladbu za druhou a rozhodně nechtěli nechat Vroutek vydechnout a že byli poslední, naopak chtěli vytáhnout poslední zbytky energie z přítomných. Aby se jim to povedlo, přidali dobrých skoro 30minut a končili až po třetí ráno, což bylo hodinu po plánovaném konci.

Barry Ashworth z Dub Pistols se nějaký čas pohyboval po areálu a skutečně upřímně si večer užíval a hlásil to do všech stran. A nezbývá než mu dát za pravdu, jednak díky nim samotným, díky ostatním kapelám, pohodové organizaci, a areálu, který díky svému malému přesto dostačujícímu prostoru, pomáhal sbližovat a vytvořit onu v perexu zmíněnou rodinnou atmosféru. Rock for Church(ill) je malý velký festival, který stojí rozhodně za pozornost a je příjemnou alternativou velkým festivalům, kde většinu času trávíte přebíháním mezi scénami, nervozní, že to a to nestihnete. Zároveň netrpí strachem z toho, že malý festival nemůže vozit velká jména. Může a dokonce to umí. Na výbornou.