O úspěchu festivalu rozhoduje většinou line-up a pořadatelům festivalu Okoř se podařilo sestavit line-up opravdu exkluzivní. Skvělý program, krásná lokalita i pozitivní předpověď počasí, to vše zapříčinilo to, že vstupenky na festival zmizely už během pár dní.

Již hodinu před začátkem festivalu se tvořily dlouhé kolony přijíždějících vozidel. Dostat se do areálu pak byl také docela oříšek, takže někteří návštěvníci, kteří přijeli s předstihem, se do areálu dostali v době, když už vystupovala první kapela. Mimo platících návštěvníků se v okolí hradu Okoř během dne shlukovaly hloučky příchozích, kteří sledovali dění za plotem areálu.

Na festivalech není zcela běžné, aby děti měly do 12 let vstup zdarma. Organizátoři stejně jako v předcházejících ročnících zdůrazňovali rodinné zaměření akce, a skutečně pro děti přichystali různé hry, aqua zorbing nebo dětský koutek s hlídáním. Jinak sobota na Okoři zachovala vše, na co byli její návštěvníci v předchozích jedenácti ročnících zvyklí - tedy například dámskou průvodkyni programem, tentokrát Terezu Tobiášovou, kyvadlovou dopravu z Prahy a Kladna a zejména program reprezentující současnou popovou hudební scénu. Letos navíc pořadatelé přidali nečekaný bonus, o kterém si většina ostatních festivalů může jen zdát, a to nádherný letní den plný jasné oblohy a slunce.

Čeho se tedy posluchači v podhradí Okoře dočkali? Vydařené odpoledne zahájila plzeňská formace Mandrage svým nejnovějším hitem Mechanik. Přestože se plno fanoušků v té době ještě mačkalo ve frontě vedoucí k hlavnímu vstupu, kapela měla před sebou dostatečně zaplněný prostor. Málokdy se stane, aby zahajující kapela na festivalu hrála pro tak početné publikum, jako tomu bylo právě na Okoři. Přestože se teplota pohybovala ke 30°C, kluci se na jevišti vůbec nešetřili, naopak, předvedli nám obrovskou show plnou nejznámějších hitů jako Hledá se žena, Už mě víckrát neuvidíš, Františkovy Lázně nebo Šrouby a matice.



Po krátké pauze se na jevišti objevili slovenští punkeři Horkýžeslíže. Nedávno jsem je viděla na jiné akci a musím říci, že nyní jsem si jejich vystoupení mnohem více užila. V kotli před pódiem už ve vzduchu lítaly ruce a fanoušci naplno pogovali. Největší úspěch u publika měly hlavně písničky Malá Žužu, A já sprostá či Mám v piči na lehátku.
Následující vystoupení kapely Airfare bylo pro mě takovým malým otazníkem celého odpoledne. Nějak jsem měla pocit, že se po této kapele již dávno slehla zem. A zřejmě jsem nebyla sama, kdo o nich dlouho neslyšel, alespoň tak mi to přišlo z reakcí posluchačů. Větší reakci publika jsem zaznamenala pouze při nové písničce Summer girl a při megahitu této kapely Sorry baby.

Marta Kubišová s doprovodnou kapelou se poprvé dočkala uznání i u davu návštěvníků na protilehlém kopci. Tato dáma na festivalech vystupuje velmi sporadicky a musím říci, že by tak měla činit častěji. Během pár minut rozezpívala celý areál svými nejznámějšími písničkami Depeše, Hej Jude a dalšími. A po odeznění Motlitby pro Martu, při které mám pokaždé brnění po celém těle, byla odměněna bouřlivým potleskem.

Při vystoupení Michala Hrůzy, kterého jsem slyšela letos už několikrát, jsem se rozhodla na procházku areálem. I když se zrovna lehce neprocházelo. Narváno bylo úplně všude. Fronty o Toi Toiek sice dlouhé moc nebyly, ale za to absolutně chyběla jakákoliv voda na opláchnutí rukou. Nabídka jídla a pití byla více méně stejná jako na jiných festivalech, takže mi opět chyběl nějaký stánek s alespoň trochu zdravým jídlem.

Dobře rozjeté odpoledne, které zejména pivařům trochu otravovaly dlouhé fronty na pivo, nemohl pokazit třinecký bard Tomáš Klus a jeho parťák Jirka Kučerovský. Letos jsem viděla jejich festivalovou písničkářskou show již několikrát, takže pro mě část vtípků nezněla právě svěže. Ale i tak, každá jeho vtipná narážka na současné dění pokaždé vyvolala bouřlivé nadšení u publika.



Anna K všem divákům ukázala, že je už dávno 100% fit a svým projevem a vystupováním na jevišti nám všem ukázala, že jí to pořád stejně dobře zpívá a zpívání jí pořád dělá velkou radost.

Další z festivalových jistot byla kapela MIG 21, která si jako první mohla užít plných světel, o letošních prázdninách hrála, kde se dalo, takže i oni asi mají plné zuby rozmarného letního počasí. Na Okoři to však bylo v pohodě a Jirka Macháček se svojí kapelou byli podle očekávání opět úspěšní.

Skupina Nightwork je pro mě trochu záhadou. Stále si nejsem jistá, jestli ta naučená show členy kapely baví, a přestože mě už moc ne, nezměrný pohybový i pěvecký talent Vojty Dyka musím obdivovat. Ale diváci na Okoři mé pocity zjevně nesdíleli a mnozí z nich se přidali k refrénu Jseéém géééj… Docela trefné, když tou dobou v Praze vrcholil festival homosexuálů a lesbiček Prague Pride.

Celý festivalový den zakončil matador české hudební scény David Koller. Jeho vystoupení jsem si ale poslechla cestou na parkoviště, protože jsem se chtěla vyhnout dalším kolonám odjíždějících aut.

Srpnový festival Okoř společně s kombajny sklízejícími v blízkém okolí úrodu mi připomněly neodvratně se blížící konec prázdnin a letní festivalové sezóny. Ne vše se v ní vydařilo, někde jsem zmokla, jinde protrpěla s alergickou reakcí na vosí štípnutí a někdy mě napadalo, že by mi bylo lépe doma. Ale už teď se i díky Okoři těším na příští festivalovou sezónu.