Je středa osmého srpna. Černá barva opět po roce zalila vojenskou pevnost Josefov. Přijíždíme ještě před začátkem programu „pre-Assault“ dne, tedy před pátou odpolední. Už v centru Josefova je znatelná zvýšená koncentrace lidí s krosnami na zádech. Jak postupujeme blíž k pevnosti, jímá mě panika. Snad veškerá zeleň už je zastanovaná. Budu mít kde spát?! Po chvílí bloudění jsme si ale místo našli i my. Ve vzduchu je cítit skvělá nálada. Několik tisíc lidí natěšených už na středeční program, který vůbec nebyl „jen rozjezdový“. Většinou české kapely, od Ingrowing po Root, bavily publikum energickými výkony a občas i vtipnými průpovídkami hned od začátku. I když na Root to byly pro mě asi hlavně ohňové efekty. Vrcholem středeční noci pak asi pro většinu lidí byli britští Anaal Nathrakh a post black z Francie – Alcest. Ovšem zdaleka ne všichni měli to štěstí je vidět. Stáli totiž, podobně jako my, v šestihodinové (ano, opravdu ŠESTIhodinové) frontě na kontrolu lístků a jejich výměnu za pásky. Tady (pro mě nepochopitelně) organizace opět selhala. U festivalu takového jména, navíc již na sedmnáctém ročníku, považuji tuhle situaci za hodně nezvládnutou. Pro lístky od Shindy.cz opravdu jen jedno okénko? Dlouho jsem nevěřila, že to není vtip. Obzvlášť, když organizátoři dávali na vědomí, že letos se problém opakovat nebude. Náladu po šesti hodinách stání totiž neudrží ani zásoba jídla, pití ani „náhradní koncert“ znějící z přehrávače jednoho ze stovek čekajících. Odbavování u vstupu bylo ale naproti tomu superrychlé a navíc i security pracovníci (pracovnice!) byli vážně milí.

Rozlámaní se probouzíme do nádherně slunečného čtvrtku. Vypadá to, že nám počasí budě přát, takže středeční rozmrzelost je tatam. Se zubními kartáčky už proudí do areálu davy lidí. Oproti loňsku bohužel žádné vylepšení v hygienickém zázemí. I metalisti se občas chtějí umýt! Možnosti opláchnout si ruce a trochu se omýt bylo pro patnáct tisíc lidí zkrátka málo. Čtvrteční dopolední program byl už trochu předzvěstí, že ozvučení nebude zdaleka tak precizní jako to loňské. Nebyla to vyložená tragedie, ale alespoň na nočních headlinerech jsem prostě po šestnáctém ročníku zmlsaně očekávala dokonalost. Večer mě hodně pobavili němečtí kluci z Heaven Shall Burn, koneckonců metalcore by musel být hodně nepovedený, aby nepobavil, je to takový vděčný „mainstream“. Něco po osmé večer vystoupili Ministry. Hodně jsem se na ně těšila, protože industrialu a trashe bývá na BA málo. A obzvlášť toho dobrého. Zvuk tentokrát předčil moje očekávání, asi jsem se konečně postavila do správného kvadrantu (smích). Škoda jen, že koncert utekl strašně rychle. Maximum se pak čekalo od symfo blackových legend Dimmu Borgir. Pochopil by to snad i zbloudilý hiphoper, protože tričko téhle kapely měla snad víc než polovina návštěvníků. Bohužel, dav byl takový, že jsem se svou výškou 161cm z show moc neměla a ani pro zvuk jsem si asi nevybrala nejlepší místo. Nicméně atmosféra byla skvělá. Lepší mě čekala snad už jen v sobotu. Před zpomalením se Samael nás ještě stihnul nakopnout americký hardcore Sick of it All. Oběma nočním koncertům nebylo co vytknout! V polovině Nile už mě ale únava složila na lopatky, odpadám do stanu.



Páteční ráno trávíme se snídaní v Horor-kině. Program vybraný skvěle, přestože jsem valnou většinu filmů už viděla, vůbec mi nevadily podruhé. Dokonce proběhly i klasiky jako Čarodějův učeň nebo Spalovač mrtvol. Když mluvím o snídani, rozhodně nemůžu nezmínit další ekologický krok pořadatelů. Plastové nádobí bylo zcela vytlačeno biologicky odbouratelným od ArecaGoodPlates. Tím se společně se zapojením do třídící akce „Čistý festival“ a výborným nápadem s kelímky z tvrdého plastu za zálohu 30kč zaručeně řadí mezi „nejzelenější“ festivaly v ČR. Mimochodem design letošních kelímků byl tak povedený, že určitě nejsem jediná, kdo si založil sbírku. Pátek byl pro mě ve znamení srdcovek, ale taky velkého zklamání. Překvapením dne byly nadupané sety ranních Warbringer a Norther. Naprosto podle očekávání odehrála jedna z mých nejoblíbenějších hradcore kapel – Hatebreed. Tihle kluci předvedli takový masakr, že si ani nevybavím, jak to vlastně bylo nazvučené. Od grindcoreových staříků Napalm Death jsem ani moc nečekala. Nakonec ale mile překvapili a jejich vystoupení mělo šťávu. V devět večer konečně přišel můj očekávaný, vikingský vrchol. Nebudu vám lhát, vystoupení Amon Amarth nebylo tak dobré jako na Masters of Rock 2008. Žádné hromy, žádné blesky. Ale i tak odehráli jeden z nejzábavnějších koncertů celého dne. Hodně mě mrzí prošvihnutí Darkes Hour a mých oblíbených Unearth. U první ze zmiňovaných to byla čistě moje chyba, ale s Unearth si musím trochu postěžovat na dramaturgii. Už jen to, že takováhle kapela hraje v malém hangáru Budvar stage mi přišlo zvláštní. Že měla být v 0:45 by nebylo tak špatné, kdyby ovšem produkce začátek nepřesunula na 23:20, což se dalo zjistit jen těžko. Informační SMSky nechodily (nebo jen mně?) a na webu jsem se to dočetla až se zpožděním. Taky byla trochu škoda, že největší kapely neměli meet & greet. Z loňských setkání s kapelami mám totiž samé pozitivní zážitky.

V sobotu se počasí trochu zkazilo, ranní déšť mi tak aspoň dal prostor trochu se vyspat. Pod tíhou nadupaného line-upu a alkoholu potřeboval odpočinek i ten nejostřílenější „brutalák“. Program začínal goregrindově a v podobném duchu se neslo celé dopoledne. Velmi dobrý death v podání Aborted vystřídala britská parodie The Safety Fire. Mají hrát djent, jenže živě mi to připadalo spíš jako kapela náhodně vybraných kluků, kteří „jednou budou hrát metalcore“. Moje uši hned po nich potěšily progresivci Textures a následující kapely už mi nedaly ani chvilku na vydechnutí. Smršť Norma Jean, Kylesa, Finntroll , Six Feet Under a At the Gates to byla naprostá smršť. Předposlední zmínění dělali čest festivalu a vytvořili opravdu BRUTÁLNÍ kotel. Celá sobota byla pro moje tělo pekelná. Co přežilo do Sixfeetů, rozbilo se při nich. Modřiny, pískání v uších, vytrhané vlasy a litry potu – to všechno znamená hodně povedený závěr sedmnáctého ročníku Brutal Assault festivalu.

Takže BA 2013 – see you in hell again?