O tom, že navštívím Benátskou noc, jsem koketovala dlouho dopředu, ale definitivně jsem se rozhodla po jarním koncertu kapely Sunrise Avenue. S postupným odhalováním line-upu jsem se o správnosti svého rozhodnutí pouze ujišťovala. Organizátoři festivalu postupně odhalovali jedno jméno za druhým a myslím, že jsem nebyla jediná, které se zdálo, že se bude jednat o jeden z nejlépe obsazených festivalů tohoto léta. Jen, aby vyšlo počasí, to asi bylo jedno z největších přání nejen organizátorů, ale i fanoušků, z nich mnozí si pamatují dost nevydařené předchozí ročník. Jenže, jak všichni víme, letos mají snad všechny festivaly na počasí smůlu.

Letos se údajně z důvodu zlepšení komfortu všech návštěvníků se festival přestěhoval do areálu Vestec v Liberci, což umožnilo snadnější dostupnost pro návštěvníky, ale i možnost rozšířit hudební festival i o další doprovodný program.

Už ve čtvrtek začal čtyřdenní hudební maratón s podtitulem Slovenský večer. V rámci slovenského večera se návštěvníci mohli těšit na Popcorn Drama, The Paranoid, Kristinu, Petera Nagyho, Tublatanku, No Name a Horkýžeslíže.



Když jsem poprvé zaslechla, že na festivalu vystoupí Tublatanka, byla jsem na vrcholu blaha. Sice někdo může namítnout, že je to hudba našich rodičů, to sice ano, ale jejich písničky jsou naprosto úžasné. Do areálu jsem dorazila něco málo po půl osmé. Chvilku trvalo odbavení na parkovišti a o trochu déle, než jsem čekala i vyřízení vstupu na festival. Když jsem konečně dorazila do blízkosti Semtex stage, v tu dobu byl už festival v plném proudu a na pódiu si svoje užíval Peter Nagy se svou kapelou Indigo. Peter si svoje vystoupení naplno užíval, přestože jeho hlasivky nebyly zdravotně úplně fit – při děkovačce už skoro sípal. Mimo novějších pecek zazněly i osvědčené hity jako Psi sa bránia útokom, Chráň svoje bláznostva a nebo Poslednýkrát.

Mezitím, na vedlejší Kofola stage, finišovala svoje přípravy legendární Tublatanka v čele s nestárnoucím Matěm Ďurindou. Od samotného začátku se Tublatance podařilo vytvořit úžasný kotel. A když Maťo, usedl za klávesy, bylo nám všem jasné, že je na řadě písnička Dnes, která jako jediný hit z jejich repertoáru má klávesovou předehru. Atmosféra s dalšími legendárními hity jako jsou Šlabikár, Skúsime to cez vesmír, Ja sa vrátim, Dajte mi na to liek, nebo Pravda víťazí pouze gradovala.

Naivně jsem si myslela, že než začnou hrát No Name, stihnu si v klidu odskočit, ale skončila jsem v davu, který mě tlačil úplně jiným směrem. Hned mě napadlo, jak to tu asi bude vypadat v následujících dnech, až dorazí další fanoušci. Takže mimo klasickou festivalovou výbavu je také potřeba se občas vybavit „pěkně ostrými lokty“.

Ještěže měli kluci z No Name o poznání silnější aparaturu i lepší zvuk, člověk je mohl poslouchat i od Toi Toiek. Jak je u No Name známo, valili do nás jeden hit za druhým. Nie, alebo áno, Ďakujem, že si, Starosta, Prvá, Žily nebo Ty a tvoja sestra. Písničku Duša a ja věnoval Igor Timko organizátoru festivalu Pavlu Mikezovi za jeho dvacetiletou práci. No Name vyšli vstříc nespecifickému přání jednoho z fanoušků, který je požádal, zda by mohl něco říci do mikrofonu. Jaké bylo překvapení nás všech, když požádal o ruku svoji přítelkyni.

Slovenský večer zakončili punkoví vtipálci Horkýžeslíže. Abych byla upřímná, nějak jsem si nemohla vybavit žádnou jejich skladu, protože jejich styl mi nic moc neříká. Ale jakmile kluci spustili, zjistila jsem, že jejich písničky znám, jen jsem si je v hlavě nedokázala přiřadit ke správnému jménu. V tu chvíli už ve vzduchu lítaly ruce a fanoušci se nechali unášet pogem. A tak jsem si po chvilce i já podupávala při hitech jako Mam v pici na lehatku, A ja sprosta nebo Malá Žužu.

Přestože se jednalo o „ nultý“ den, tak se prostor areálu k večeru velmi slušně zaplnil. Počasí zatím vycházelo na jedničku.

Pátek přinesl naprosto luxusní počasí a já do areálu dorazila něco málo po druhé hodině, kdy se začínal celý prostor pomalu zaplňovat návštěvníky. Nejprve moje kroky vedly na největší stage, která nesla název Jack Daniels, kde zrovna vystupovala pražská formace Shenon. Před podiem ovšem prázdno. Asi to není žádný med, hrát pro prázdný prostor, ale tak už to na festivalech bývá.

Díky tomu, že se celý areál teprve zaplňoval, mohla jsem si ho v klidu celý projít, prohlédnout nabídku na stáncích a dát si něco nezdravého k jídlu. Po chvilce oddechu jsem ale spěchala ke Kofola stage, kde vystupovala punková kapela Rybičky 48, která publikum pořádně rozpálila a rozhýbala všemi svými největšími hity, jako jsou například Emily, Rádiová, Ooou nebo Zamilovaný / Nešťastná. Po nich vystoupila slovenská kapela Polemic, která se pochlubila osvědčenými hity Komplikovaná, Ona je taká nebo i nejznámější Gangsterska. Navíc jsme si mohli poslechnout i zbrusu novou písničku Magická, z připravovaného alba, které spatří světlo světa letos na podzim nebo na jaře příštího roku.



Později odpoledne jsem opět zamířila na hlavní stage, kde nejprve vystoupila skupina Support Lesbiens a chlapecká pěvecká striptérská kapela z Prahy 5 – Smíchova - MIG 21. Hned poté na vedlejším pódiu vystoupil ostravský písničkář Jaromír Nohavica. Ten jako jediný hrál na akustickou kytaru v doprovodu harmoniky.

A po něm konečně přišel na řadu hlavní headliner tohoto festivalu, kanadský zpěvák Bryan Adams. Do svého vystoupení dal opravdu maximum a mimo skvělého zvuku nás potěšil i obrovskou videoprojekcí. Všichni fanoušci a hlavně fanynky šíleli, zvlášť když zahrál nejznámější pecky Everything I Do, Please forgive me nebo Summer of 69.



Sobota od rána naznačovala, že půjde opět o hodně horký den. Dopoledne jsem se rozhodla strávit na pláži u Harcovské přehrady. Přestože jsem původně měla v plánu výlet na Ještěd a návštěvu ZOO, ale bylo tak velké horko, že ležení u vody byl ten nejlepší nápad.

Odpoledne jsem se opět přesunula do areálu, kam jsem spěchala, abych stihla vystoupení Jiřího Schmitzera. Jenže nakonec, jak se ukázalo, bylo z organizačních důvodů prohozeno s vystoupením kapely Turbo. I tak jsem nelitovala a vesele si zanotovala při známých hitech Je to jízda, Návrat králů nebo Hráč.

Kolem čtvrté se pěkně se nad libereckým areálem zatáhla obloha a začalo pršet. Po krátkém, ale vydatném deštíku se ovšem vrátilo sluníčko a dusno a většina návštěvníků opět sundala trička. V tu chvíli začali svoji neskutečnou show Mňága a Žďorp a klobouk dolů před zpěvákem Petrem Fialou, který na svůj věk pobíhal po pódiu jako dvacetiletý mladík. Na festivalu nechyběla ani Vypsaná Fixa s věčně usmívajícím Márdim, který svými vtipnými vstupy doplňoval celý koncert. Jako naschvál mě cestou na druhou stage štípla vosa a já jsem na vosy od mala alergická. A tak jsem byla nucena najít stan záchranářů a nechat se ošetřit. Mezitím již své vystoupení začala Anna K, na kterou jsem se hodně těšila. Kolem sedmé se nad areálem opět zatáhlo a tentokrát přišel mnohem silnější déšť. Zrovna začala hrát kapela Chinaski, ale do deště se mi moc nechtělo. Po další prosezené hodině jsem se postupně vzdávala nadějí na zlepšení. K dešti se nakonec přidala i bouřka. Ale ani ta nezastavila fanoušky a všichni se nedočkavě těšili na vystoupení kapely Kabát. Déšť, vítr, bláto, zima, ale skvělá pódiová show, kterou Kabáti včele s Pepou Vojtkem předvedli.

Finská rocková kapela Sunrise Avenue se svou hitovkou Hollywood Hills dostala publikum do varu. Přestože déšť neustával, fanouškům to nevadilo, všichni do jednoho jsme si užívali neskutečný optimismus, který sálal ze skladeb a melodií těchto sympaťáků a zpívali si s nimi jejich největší hity, mezi něž patří I Don´t Dance nebo Fairytale Gone Bad.

Závěr večera patřil plzeňské formaci Mandrage. Kytarista Pepa je momentálně na dovolené, takže jeho místo se ujal jejich dlouhodobý kamarád. Kluci zahráli hlavně písničky z aktuální desky Naše krevní skupina.

Nedělní ráno přineslo zataženou oblohu a předpověď opět avizovala déšť. Moje ruka přes noc natekla do obřích rozměrů a i bolestivost se zněkolikanásobila. Přestože poslední den Benátské noc sliboval vystoupení dalších hvězd a také dlouho očekávaný koncert Daniela Landy, rozhodla jsem se vzhledem ke svému stavu celou neděli vzdát a jet domů. Věřím, že všichni, kteří na festivalu vydrželi, si poslední den užili stejně tak, jako tři dny předchozí.

A co dodat závěrem? Snad jen přání, aby příští rok přinesl mimo skvělého line-upu také ještě lepší počasí.