Aby nevznikla mýlka – Creepy Teepee není o alkoholu. Když půjdeme do důsledků, je to vlastně snad nejmíň alkoholový mejdan, na který můžete v létě narazit. Zatímco jinde by se dalo slovo festival bez okolků nahradit spojením celej-den-ležet-na-louce-a-prolejvat-si-hrdlo, v Kutný Hoře je pivařů minimum. A těch co mají rádi tvrdej alkohol ještě míň.

Dalo by se očekávat, že důvod, proč zdejší osazenstvo tolik nepije bude schovaný v hudbě. Zřejmě chtějí mít čistou mysl a užít si tu dekadentní směsici hluků, řekne si asi hodně lidí. Ale chyba lávky. Ani o hudbu v Kutné Hoře zase tolik nejde. Alfa a omega celé této víkendové akce tkví v exhibicionismu návštěvníků, kteří se celý rok třesou na to, až budou moci ukázat svoji kombinaci zablácené kanady-zelené elasťáky-červený svetr s jelenem ostatním vesmírným lidem (tak jsou návštěvnící Creepy Teepee nazýváni místním obyvatelstvem, zjištěno v jedné z místních restaurací), kteří navštíví tuto bizarní akci. Abychom předešli nedorozumění – celá tahle estráda avantgardního oblečení je sympatická. Je příjemné sledovat lidi kolem sebe a je příjemné být v jejich přítomnosti, protože přeci jen, hipsterská komunita je daleko víc other people-friendly než jiné hudební subkultury. Jenže zatímco jsem loni měl pocit, že tohle všechno je příjemný bonus, odlišující Creepy z konformních dostaveníček pro tisíce lidí, letos jsem se nemohl zbavit dojmu, že tohle dostavení je především o lidech – a jako bonus k tomu hraje nějaká hudba.

I když, nedá se napsat „nějaká“ hudba, protože síto je velmi úzce nastaveno na experimentální level takové úrovně, kde se umění mlátí s blbostí a jen těžko jde poznat, kdo vyhrává. Touha po kontrakultuře nakonec v Kutné Hoře požrala sama sebe a místo radikálního ne všemu se řeklo ano diskotéce a maškarnímu bálu. Abych nějak srozumitelněji napsal co tím myslím, budu citovat Josepha Heatha, který v knize Kup si svou revoltu popsal jednou větou celý problém: ve světě cool a hip nejde o to, co posloucháte, ale především o to, co neposloucháte. Lidi, kteří přijeli do Kutné Hory nechtějí dát najevo, že jsou fanoušky Hanse-Joachima Roedeliuse – chtějí dát na vědomí, že doma v šuplíku nemají cd vinyl Radiohead (protože ti už zas tak moc cool nejsou).

I přesto ale zůstává Creepy Teepee vynikajícím festivalem. Všechny jeho zápory (ve finále vlastně jen jeden – že je hudba vedlejší produkt; proti hipsterům ani půl slova) jsou totiž vyváženy něčím, co se nedá nikde jinde najít. Je to ta až rodinná atmosféra, která se vlní nad celým areálem. Každý zná každého, kdo někoho nezná, druhý den už budou kamarádi. Tahle intimita způsobená menším počtem návštěvníků je výborná a je hlavním důvodem, proč Creepy zanechává lepší dojem než masivní akce typu RfP. Tam se sice proběhnou po pódiu Prodigy, ale pocit, že jste mezi svými, vám to nedá. Creepy vlastně působí jako byste přijeli na sraz ze střední školy po dvaceti letech – nikoho nepoznáváte, ale připadáte si, že si s těmi lidmi máte co říct.

Japanther si pro sebe ukradli páteční večer a jejich jediné štěstí je, že dokážou z bicích a jedné kytary vymlátit sto procent energie, protože jinak by všem okolo došlo, že všechno je to jedna a ta samá písnička, hraná pokaždé z jiného úhlu. Ano, jejich vystoupení bylo skvělé. Bylo extatické, rock’n’rollové a nahnalo do žil tu správnou letní náladu starého dobrého západu USA, ale stejně se nezbavíte otázky: proč zrovna oni jsou úspěšní, když vlastně neslyším nic výjimečného? Trochu zamrzelo, že program končil v podstatě v deset hodin večer, naštěstí se jako každý večer rozjela afterparty, ta páteční v podání Pictureplane. Ten sázel všechno od hip-hopu přes trance až po minimal techno a kdo nechtěl jít spát, rozhodně měl dost prostoru pro exhibici, jako například ti dva šílenci, kteří běhali neustále z první řady až na konec haly a následně si pro zchlazení polévali hlavy mlékem u baru. I přes výbornou afterparty ale pořád zůstal pocit, že loni bylo daleko více rozmanitosti. Remek, esazlesa, Owls… to je přeci jen lepší program. A ten letos chyběl.



V sobotu jsem se o tom ostatně bavil s jedním z pořadatelů. Na otázku, jak se mu to letos líbí odpověděl: „No, loni to bylo takový pestřejší. Rocker Stevie Moore, pak nějakej art-pop, pak zase nářez v hale…letos je to takový všechno stejný, taková diskotéka pro děti.“ Nešlo než mu dát za pravdu. Ano, sice se na pódiu vystřídaly dost rozmanité projekty, ale pestrost byla přeci jen menší než loni. A nejvíc to bylo znát právě v sobotu, která sice měla svoje silné momenty krájící vzdálenější žánry, ale nakonec to všechno dopadlo jako delší párty mix. My panda shall fly i Horse Head jsou sice příjemné projekty, ale pořád na pódiu působili, jako by přijeli o rok dřív. Jako by jejich zvuk ještě nebyl přesně tím, čím by měl být. To nutně neznamená špatná vystoupení – pouze to, že v jejich podání je chill-wave pouze chill-wave a lo-fi estetika tím nejdůležitějším prvkem. Nicméně, bylo ještě odpoledne a začínat se má pomalu. Vrchol, tedy podle mě, přišel s znovu obživenými Qluster, který sice několik lidí kvitovalo zíváním, ale ta atmosféra, kterou dokázali vyplnit celý pivovar, byla nádherná. Snové analogové ambientní vlny se míchaly se vzduchem a po čase ho naprosto vyplnily. Roedelius všem jasně naznačil, že není potřeba zápletky ani vyvrcholení. Průběh začátku byl i jeho hlavním motivem a cílem. Možná to byl moment, kdy se dala melancholie krájet.



Po Qluster si vzal pódium na starost Stay+ a pro mnohé tak nastal vrchol večera. Dance party a lá Ibiza. Slova jako experimental nebo witch house, které se na tento projekt nalepily ještě v době Christian AIDS už dávno patří minulosti. Přímočarost byla hlavním tahákem setu a očividně to lidem nevadilo. Zábavu kazil jen fakt, že vesměs všechny Stay+ songy mají totožnou náladu + totožný průběh + totožné užití basů v poslední třetině. Jinými slovy: nic vás po první písničce nemohlo překvapit. Jediný rozdíl se dostavil s trochu pozměněným beatem, který ve finále explodoval do tanečního houseorgasmu. Letošní EP Fuck Christian AIDS mělo tedy správný název. Nutno taky podotknout, že taneční hudba a do toho promítané záběry z demonstrací proti G8 už jsou poněkud pasé. Zvlášť když jsou promíchány se záběry na zamilované páry. Ale je jedno, co si o naší naivitě myslí Stay+, protože jeho set, sice na jedno brďo, fungoval.

Vrchol přišel s Blanck Mass. A to píšu i za faktu, že po prvních patnácti minutách setu Benjamina Powera, aka poloviny Fuck Buttons, jsem ho málem odpískal. Temný, odcizený a osmdesátkou nasmrádlý synth drone se nijak nevyvíjel a ve své jednoduchosti vlastně nenabízel žádnou zábavu. Blanck Mass taky zrovna nevypadal, že by jej jeho účinkování nějak těšilo. Jenže pak se motivy začaly rozplétat a z jednoduchosti se přešlo do hloubky a drone se proměnil na tepající elektrem prorostlou vrstvu, která končila, s přihlédnutím k začátku setu, až epicky.



Pictureplane, který následoval po něm, byl pak obrovské zklamání. Zřejmě nabuzen páteční afterparty jsem čekal něco víc řízného, progresivního a ambicióznějšího, ale místo toho přišla jen předvídatelná koláž nudných tanečních motivů obalená nikterak výrazným vokálem a především naivními texty. Možná mě měl trknout fakt, že set odstartoval s The Prodigy a jejich Smack my bitch. Z toho se v roce 2012 nevyklube nikdy nic dobrýho.
Sečteno a podtrženo, Creepy Teepee je vynikající festival, který vyhrává díky své atmosféře. Ano, hudba je tady taky vynikající, ale letos to zrovna na velkou jedničku nebylo. Snad příště.