Nejdřív něco k Babelu: nový festival je zaměřený na hudební avantgardu, což se odrazilo i ve výběru aktérů jeho prvního ročníku. Největším tahounem byl rakouský ambientně laděný umělec Fennesz, tak trošku pozůstatek zlatého období elektronického experimentu konce 90. let. To, že má jeho horečná aktivita (spolupráce s M. Pattonem, R. Sakamoto a dalšími) smysl potvrdily dvě vynikající alba: Endless Summer (2001) a Black Sea (2008). Ženským protipólem Fennesze byla velikánka počátků elektronické hudby, umělecká avantgardní umělkyně Pauline Oliveros.



Počátky jejích aktivit sahají do 60. let, kdy působila v jednom prvních výzkumných center pro hudbu, tzv. San Fransisco Tape Music Center. V době, kdy měl magnetofon našlápnuto změnit svět hudby stejně jako to o 40 let později udělal digitální formát Mp3, byla už Oliveros profesionální akordeonistka se zájmem o zvuky všeho druhu, ale také neohrožená experimentátorka.

"První nahrávky jsem dělala takzvaně z ruky: mohla jsem si tak přizpůsobovat rychlost nahrávání, což vedlo k mnoha zajímavým experimentům. Pro reverb jsem používala vanu a jako filtry zase lepenku. Z toho vznikla nahrávka „Time Perspectives“, kterou vydal label Sub Ros, sice jako stereo, ale i tak tam jde poznat, jak vznikala.“

Během své intenzivní kariéry měla Oliveros šanci pracovat s velikány experimentální hudby: Terry Riley, Steve Reich, John Cage a další. Rukama jí prošel první prototyp syntezátoru, tzv. Buchla Box, v 70. letech se pak věnovala, také pod vlivem hrůz války ve Vietnamu, tzv. hudebním meditacím. Půdu pro její experimenty s tím, co bychom dnes mohli nazvat fyzickou hudbou (Teach Yourself Fly jako dechové cvičení), ji poskytla Univerzita v San Diegu v Kalifornii. Tam Oliveros dovedla své experimenty k dokonalosti spojením různých tělesných cvičení (Tai-Chi) s hudební produkcí. Kontinuální linka pak vedla od meditací ke konceptu tzv. Deep Listening.

“Obecně se dá říct, že existují dva způsoby poslechu: soustředěné poslouchání a otevřené, rozprostřené poslouchání – je to stejně jako se zrakem, můžete se zaměřit okem na detail nebo periferně vnímat spektrum až 180°. A s poslechem se dá dělat totéž – můžete se zaměřit na jeden zvuk, nebo se snažit obsáhnout celé spektrum zvuků přicházejících z okolí. Anebo můžete dělat obojí najednou a to je přesně to, o co jsme se snažili v rámci „deep listening“: poslouchat všechno a být si vědom okamžiků, kdy nevnímáte to, co slyšíte. Je totiž rozdíl mezi posloucháním (listen) a slyšením (hear). To první lze vypnout, to druhé nevypnete, je to přirozená funkce našeho těla. Navíc, „poslouchání“ je základem kreativity a kultury – ty jsou závislé na tom, jak lidé poslouchají.“

Pauline Oliveros ovšem do Prahy nepřijela ani s konceptem hudebních meditací (ty, v přenesené formě, probíhaly na přednášce Václava Cílka a ostatních s názvem „Ptáci v Praze: kam zmizeli vrabci?“), ani s konceptem „deep listening“. Přivezla si s sebou elektronický akordeon, nástroj, na který začala hrát na počátku 40. let ještě jako dítě, a předvedla, co umí. Sónická struktura „Sounding Awake“, improvizovaná orgie pro elektronický akordeon, byla přesně to: divoká jízda zabíhající paletou zvuků do všech žánrů současného elektronického experimentu. Se zavřenýma očima působily jednotlivé nádechy a výdechy akordeonu jako syntezátorové ambientní vlny, které mačkání kláves špikovalo tu ostrými tu temně tupými beaty a glitchi. Fyzický kontakt se zvuky byl ještě znásobený tělem akordeonu, těžce posazeným na stehnech velké Oliveros. Ta se od 70. let, kdy projížděla západní pobřeží USA se svými čistě improvizačními programy, vůbec nezměnila: ví, že se její radikální koncepty neobejdou bez reakce. Někdo z místnosti vyběhne po 10 minutách, ti, kteří vytrvají, poslouchají se svěšenými hlavami a pevně zavřenýma očima.