V první části dne sklouzávaly myšlenky k milému českému kinematografickému počinu. Zelená a modrej aka Fridrich und Fridrich, z bezstarostných Chobotniček z 2. patra, do puntíku vystihují nenásilnou pohodu, která se rozlévala po areálu koupaliště v Obertshausenu až do odpoledních hodin. Poté přišel zásah shůry, který dvojitou tlustou čarou podtrhl osud nejen této akce, ale celého festivalového léta 2011. I zde se nejprve ukázala velmi příjemná tvář Dr. Jekylla, kterou zanedlouho vytlačil zhrzený a mokrý Mr. Hyde.

Byla by to zcela obyčejná party*, spíše připomínající velký organizovaný piknik v parčíku za městem, kterou doprovázela skromná skupinka umělců, početnější skupina policistů a velká skupina organizátorů. Byla by, kdyby... Kdyby nepřišla zhruba dvouhodinová průtrž mračen, později udržovaná neustávajícím deštěm. Právě silný déšt a zlá část doktora Jekylla dodala letošnímu Green and Blue přívlastek nezapomenutelná. Taková punková infuze elektronické taneční hudbě. Ale pěkně popořádku.

*první, filozofická poznámka pod čarou (vedle hvězdičky): Na sousloví obyčejná party je třeba nahlížet z německého pohledu vnímání.



Zelená
Zelené bylo parkovací pole, na kterém dlouhou dobu stálo pouze jediné auto - s českou SPZ. Zelená byla velká spousta košatých stromů, která pokrývala celý areál koupaliště. Zelená je i barvivo, důležité pro proces fotosyntézy, jenž měla díky slunečnému a teplému počasí do odpoledních hodin ideální podmínky. Zelená byla i deka z automobilu s českou SPZ, která se při pohledu do parku ztrácela v moři dalších piknikových dek z automobilů a batohů s německou SPZ. Někdy moře dek sahalo hluboko do zeleného tanečního parketu pod jednotlivými pódii. Zelená byla trička, tílka, plavky, kalhoty, čelenky nebo brýle sympatických, přátelských, usměvavých německých tanečnic (i tanečníků) v celém areálu. Zelené byly velké odpočívací pytle, které ležely vedle "těch druhých" na pláži pod palmami. Zelenou dostal i systém plateb prostřednictvím čipových karet...

Modrá
Modrou barvu měly nervy těch stejných usměvavých tanečníků, kteří jednou za čas dostali pracovní statut ČD. Čekající dlouho. Čekající na obsluhu, které trvalo odbavení jednoho zákazníka minimálně 3x déle, než v žetonovém systému (ještě stále o žetonech někdo pochybuje?). Modré byly tři bazény z OBI, které nahradily opravdové plavecké bazény z původního koupaliště nebo z loňského Langener Waldsee. Modrou barvu měly Toi Toiky, spojené pro obě pohlaví, u nichž byste jen marně hledali vodu. Ta byla nahrazena "něčím" modrým, chemickým, těžko identifikovatelným, umístěným na vnitřní stěně toalet. Modrou barvu měly odpočívací pytle, které ležely vedle "těch druhých" na pláži pod palmami. Modrou barvou by zřejmě byla nakreslená i voda, padající od 18. hodiny z nebe. Modrá je dobrá...

Hnědá
Hnědé, ale krásně hnědé - zlaté, bylo pivo za 4€. Hnědé byly i hodinky, na kterých čas, díky parádní zábavě, odskakoval třikrát rychleji než v běžné nedělní odpoledne. Podobně zbarvený pigment kůže mají pánové, kteří ten den bavili více než ti ostatní. Carl Craig, Raresh, Rhadoo, Petre Inspirescu a především Ricardo Villalobos, jenž předvedl na tech-housové poměry tak divoký výkon, za který by se nemusel stydět ani na české Apokalypse. Hnědé byly, jak už většina stejně očekává, všechny boty, ponožky, chodidla i nárty nacházející se ve večerních hodinách v areálu a u některých návštěvníků byla hnědá na dálku zřetelná i na lýtkách, holeních, kolenou, stehnech, oblečení, obličejích i vlasech. Hnědá byla nejen naše zelená pikniková deka, praktickým trikem přepracovaná na deštník (Nebo pláštěnku?) (Nebo icebreaker sloužící k seznamovacímu prolomení ledů?). Hnědé bylo ve 22:15 všechno, co se nacházelo ve výšce do 20 cm nad zemí...

Bílá
Ať si to pořadatelé připouštějí nebo ne. Letošní festival nejvíce charakterizují barvy hnědá a bílá. Nebo alespoň tyto dvě barvy zůstaly ve vzpomínkách většiny zúčastněných. A proč bílá? Vcelku obyčejný, ale v neděli dokonale efektivní reklamní tah jednoho tabákového brandu s exotickým zvířetem ve znaku. Všichni tanečníci, stále mající zájem o tanec, či pohyby tanec připomínající, "vyfasovali" bílé pláštěnky s exotickým !světle hnědým! zvířetem na zádech*. Ať se nikdo nezlobí, ale pokud se Vám před očima 5 hodin pohybovalo stádo světle hnědých exotických zvířat, nezapamatujete si barvu trika, ve kterém hrál Sven Väth! Navíc, když hrál v bílém tričku. Navíc, když půda pod Vámi ani zdaleka nepřipomínala anglický / německý trávník maloměstského koupaliště. Navíc, když Vám připomínala vesnické oraniště.

* druhá, veselá poznámka pod čarou (vedle hvězdičky): Při průchodu taneční plochou, při setu Ricarda Villalobose, jsme byli zastaveni rozjařeným mladíkem, který nám s úsměvem na tváři vpálil na první pohled netaktní poznámku: "Tahle stage je jenom pro bílý!". Na druhý pohled jsme se tomu všichni celkem od srdce zasmáli. Ne, že by byl xenofob, ale kromě několika nahých jedinců v předních řadách se na taneční ploše nevyskytovala, žádná jiná barva. Až na naše červené a modré pončo a zelenou dekopláštěnku. Poprvé v životě jsem na vlastní kůži poznal, jak těžké je být jiný...



Punk není mrtvý
Punk a EDM jsou si v některých ohledech na míle vzdálené. V neděli však tvořily nerozlučný pár, který povýšil Green and Blue nad úroveň, na kteoru by nejspíš letos neměl ani potenciál. Je zřejmé, že ne každému bahenní koupel nebo mokré, přilepené oblečení úplně vyhovuje. Ale proč nevyžít tu možnost a k dobré taneční hudbě se odvázat ještě více než normálně? Pobavit sebe, své okolí a zapomenout na blížící se hektiku v nadcházejícím pracovním týdnu? Teplé, i když mokré počasí, nahrávalo bahenním hrátkám a nejedna skupinka stále usměvavých a přátelských, opravdových fanoušků taneční hudby tyto slova dokazovala. Bylo příjemné sledovat, že to jediné na čem záleží je hudba a zábava z ní pramenící.

Ríša je náš přítel, on má ...
Hudebně si akce držela svůj vysoký standard nastavený labelem Cocoon. Ostatně jedni djs, učinkující na letošním G&B dokazují svůj talent po dlouhá léta. Druhá skupina, méně ostřílených, se již dnes dere na výsluní a jistě o sobě dá hlasitě vědět. Sven Väth, otec celého festivalu, standardně bavil stejným dílem fanoušky, kamarády a příbuzné pod i na pódiu. Znovu a znovu vybíral neuvěřitelné skladby, nad kterými zůstaval rozum i uši stát. I úsměv zůstával stát na tváři při pohledu na hlavní stage, kde Papá nechal tradičně několikrát dohrávat desku až do posledních vteřin, aby ji následně "smíchal" jedním nedbalým tahem crossfaderu. Až hypnotizující byl pohled na elegantně vyzdobenou a nasvětlenou druhou stage, kde téměř totožnými až legračními pohyby a grimasami bavili dvojčata Raresh s Ricardem.



Velká škoda, že se jejich djské a taneční styly nemohly konfrontovat ve společném setu. I přes to by bylo zřejmě objektivní tvrzení, udělit krále White and Brown 2011 právě chilskému matadorovi, který ve svém netradičně tvrdém 4h setu dokázal, proč je považován za jednoho z nejlepších djs na světě. Tradičně nezapomněl rozdávat tuny pozitivní energie. Za pultem, ze strany na stranu, doslova jako ryba ve vodě proplouval, nespočetněkrát upravoval patku, posílal úsměvy na všechny strany, prostě a jednoduše byl to Riša ve své vrcholné formě.



GB vs. LFP
Nasnadě je také srovnání dvou letních festivalů v podání frankfurtských organizátorů. Green and Blue je skromnější, útulnější a mnohem víc klubovější a osobnější festival než Love Family Park. Ten se díky velikosti řadí do jiné kategorie. Zřejmě má téměř totožné návštěvníky jako menší bratříček s Obertshausenu. Jenže ti jsou v Hanau doplněni o širokou enklávu italských a dalších turistů. Také soupiska umělců je značně bohatší. Atmosférou a hudební gramotností jsou si oba rovni. A sumář? Pokud by šlo o mě, znovu raději zvolím zelenomodrou variantu. Už jen proto, že se z poklidné hudební zábavy vyklubala nezapomenutelná bahenní jízda, utržená ze řetězů a předpokládaného scénáře, a také proto, že má LFP výhledově zaděláno na existenční problémy s výběrem lokality.