Report z festivalu On The Road
Poslední srpnový víkend se konal šestý ročník festivalu On The Road, pořádaného kapelou Vypsaná FiXa v Lázních Bohdaneč. Tento maličký a ne moc známý festiválek miluji pro jeho rodinnou atmosféru. Festival si klade za cíl představit lidem začínající kapely z Pardubicka vedle větších jmen, ale ušlechtile se také snaží pomoci, kde se dá.
Kapely hrají za žádný nebo minimální honorář a veškerý výtěžek z akce je věnován organizaci CEDR Pardubice o.p.s. a také holčičce z Ugandy a z Kalkaty v rámci projektu Adopce na dálku.
Pro mě osobně festival otevřela moje snad nejoblíbenější stálice – kapela Matthew’s workshop, hrající unikátní funky rap’n’roll. Zpěvák, saxofonista Ondra a kytarista Pepa, kteří jsou zároveň členy Kalkata bandu a zároveň organizátory tohoto festivalu ukázali všem dalším kapelám, jak se to má dělat. I když v areálu ještě nebylo nijak nacpáno, tenhle zážitek rozhodně nevyzněl naprázdno.
Pardubická Dukla vozovna hrající tzv. double harmonika punk je další z kapel, které na On The Roadu vystupují každoročně a každoročně nás baví. Je to vesnický punk jak má být: hudba o třech akordech a text o jednom verši. Čím jsou slova primitivnější, tím lépe se skáče.
Po Dukle už na podium nastoupili headlineři večera a Valmezští rodáci Mňága a Žďorp. Zahráli nám všechny ty známé písničky jako Hodinový hotel, I cesta může být cíl, Spaste svoje duše, přesně ty, které jsme chtěli slyšet a které se perfektně hodily do líného horkého večera.
Letošní novinkou bylo zavedení druhé zastřešené stage. Místy se zdála zbytečná, protože hostila pouze sobotní odpolední a povětšinou divadelní program, když ale začalo pršet, bylo to fajn mít další místo, kam se dalo schovat. Sobotní hudební program tam načala Lenka Dusilová a její kytara. Lidé leželi v trávě, trávili oběd a užívali si její sametový hlas a poslední paprsky slunce. Okolo třetí hodiny, chvíli po tom, co Lenka dohrála, se totiž spustil nepříjemný déšť, který nás trýznil několik následujících hodin.
V druhé kryté stagi se ale zatím vesele improvizovalo. Skupina Pa.LeŤ.áCi nám předvedla zábavný souboj dvou improvizačních dvojic, zatímco publikum zadávalo témata a poté hodnotilo výkony. Na betonovém plácku před podiem se mezitím vytvořily docela slušné louže, to ale neodradilo skalní fanoušky Visacího zámku od pogo skotačení. Kdo měl pořádnou pláštěnku, nebyl z másla anebo měl už pár promile, tomu žádný déšť nemohl zabránit užít si tyhle punkáče, pány inženýry z Visáčů, kteří hrají v nezměněné sestavě už od roku 1982.
Kapela Znouzectnost, která převzala štafetu jako další už na On The Roadu vystupovala před dvěma lety. Neni to tak řízný punk, jako mají Visáči, Znouze je ale rafinovanější a často melancholické texty doplňují chytlavé melodie. Jenom je škoda, že nedorazila zpěvačka Romana se svým saxofonem, bez ní to trochu postrádalo drive a troufám si tvrdit, že kdybych na Znouzi nevyrostla, asi by mě jejich vystoupení moc nebavilo.
Další na festivalu i v Pardubicích domácí punkáči Volant v čele se saxofonem v rukách Zdeňka Maška nás jako vždy nezapomínali nabádat „Točte se pankáčové!“, což je zároveň název jejich předposlední desky. Ta poslední se jmenuje „HOGO POGO“, tak to jsme dělali taky.
Vystoupení pořádající kapely Vypsaná FiXa, rodáků ze San Piega, bylo vrcholem celého festivalu. Poručili větru, dešti a s prvními Márdiho výkřiky a skoky jako zázrakem přestalo pršet a obloha se zaplnila spoustou hvězd. Výběr písní byl parádní a skvěle sedl – Dárling, Barová turistika, Domácí motokrosař, 1982 a typicky také Uganda.
Kdyby Kalkata band, kteří hráli poslední, nebyla moje srdcovka, asi bych už šla spát. Tolik hodin intenzivního punku člověka docela utahá. Ještěže jsem ale nešla, ten největší punk festivalu na mě totiž ještě čekal. Čekání „zpříjemňoval“ Rock and Roll band Marcela Woodmana. Kdyby nehráli skoro o tři čtvrtě hodiny déle, než měli, asi bych neměla důvod na ně nadávat. Klasický rock’n’roll ale lidi bavil, takže nakonec z toho nevyšli zase tak špatně.
A konečně Kalkata band, kapitola sama pro sebe. Jak už jsem zmínila, polovinu kapely tvoří organizátoři, kteří zřejmě z radosti, jak se letošní ročník povedl, neváhali požívat alkoholických nápojů více než hodně. A podle toho i jejich vystoupení vypadalo – bylo dle jejich slov nejlegendárnější z legendárních. Nezahráli snad ani jednou skladbu tak, jako obvykle. To způsobila také absence frontmana Vítka, jehož roli se snažil zastat původně basák Ondra. V průběhu vystoupení mu se zpěvem pomáhali také různí lidé z publika a ke konci už se na podiu skoro nedalo hnout. Po nedobrovolném ukončení „až moc“ punkového koncertu publikum spontánně utvořilo komorní sbor pod vedením bubeníka Pepy Luňáka a akusticky se jalo performovat různé lidové písně, hymnu, repertoár Kalkata bandu, Vypsané FiXy i Vánoční koledy.
Jsem si naprosto jistá, že se tak jako každý rok i ten příští na poslední prázdninový víkend do Bohdanče vrátím. Taková atmosféra se totiž jinde zažít nedá a třeba už konečně ukáže i Karel, přítel všech pardubických punkáčů.
Pro mě osobně festival otevřela moje snad nejoblíbenější stálice – kapela Matthew’s workshop, hrající unikátní funky rap’n’roll. Zpěvák, saxofonista Ondra a kytarista Pepa, kteří jsou zároveň členy Kalkata bandu a zároveň organizátory tohoto festivalu ukázali všem dalším kapelám, jak se to má dělat. I když v areálu ještě nebylo nijak nacpáno, tenhle zážitek rozhodně nevyzněl naprázdno.
Pardubická Dukla vozovna hrající tzv. double harmonika punk je další z kapel, které na On The Roadu vystupují každoročně a každoročně nás baví. Je to vesnický punk jak má být: hudba o třech akordech a text o jednom verši. Čím jsou slova primitivnější, tím lépe se skáče.
Po Dukle už na podium nastoupili headlineři večera a Valmezští rodáci Mňága a Žďorp. Zahráli nám všechny ty známé písničky jako Hodinový hotel, I cesta může být cíl, Spaste svoje duše, přesně ty, které jsme chtěli slyšet a které se perfektně hodily do líného horkého večera.
Letošní novinkou bylo zavedení druhé zastřešené stage. Místy se zdála zbytečná, protože hostila pouze sobotní odpolední a povětšinou divadelní program, když ale začalo pršet, bylo to fajn mít další místo, kam se dalo schovat. Sobotní hudební program tam načala Lenka Dusilová a její kytara. Lidé leželi v trávě, trávili oběd a užívali si její sametový hlas a poslední paprsky slunce. Okolo třetí hodiny, chvíli po tom, co Lenka dohrála, se totiž spustil nepříjemný déšť, který nás trýznil několik následujících hodin.
V druhé kryté stagi se ale zatím vesele improvizovalo. Skupina Pa.LeŤ.áCi nám předvedla zábavný souboj dvou improvizačních dvojic, zatímco publikum zadávalo témata a poté hodnotilo výkony. Na betonovém plácku před podiem se mezitím vytvořily docela slušné louže, to ale neodradilo skalní fanoušky Visacího zámku od pogo skotačení. Kdo měl pořádnou pláštěnku, nebyl z másla anebo měl už pár promile, tomu žádný déšť nemohl zabránit užít si tyhle punkáče, pány inženýry z Visáčů, kteří hrají v nezměněné sestavě už od roku 1982.
Kapela Znouzectnost, která převzala štafetu jako další už na On The Roadu vystupovala před dvěma lety. Neni to tak řízný punk, jako mají Visáči, Znouze je ale rafinovanější a často melancholické texty doplňují chytlavé melodie. Jenom je škoda, že nedorazila zpěvačka Romana se svým saxofonem, bez ní to trochu postrádalo drive a troufám si tvrdit, že kdybych na Znouzi nevyrostla, asi by mě jejich vystoupení moc nebavilo.
Další na festivalu i v Pardubicích domácí punkáči Volant v čele se saxofonem v rukách Zdeňka Maška nás jako vždy nezapomínali nabádat „Točte se pankáčové!“, což je zároveň název jejich předposlední desky. Ta poslední se jmenuje „HOGO POGO“, tak to jsme dělali taky.
Vystoupení pořádající kapely Vypsaná FiXa, rodáků ze San Piega, bylo vrcholem celého festivalu. Poručili větru, dešti a s prvními Márdiho výkřiky a skoky jako zázrakem přestalo pršet a obloha se zaplnila spoustou hvězd. Výběr písní byl parádní a skvěle sedl – Dárling, Barová turistika, Domácí motokrosař, 1982 a typicky také Uganda.
Kdyby Kalkata band, kteří hráli poslední, nebyla moje srdcovka, asi bych už šla spát. Tolik hodin intenzivního punku člověka docela utahá. Ještěže jsem ale nešla, ten největší punk festivalu na mě totiž ještě čekal. Čekání „zpříjemňoval“ Rock and Roll band Marcela Woodmana. Kdyby nehráli skoro o tři čtvrtě hodiny déle, než měli, asi bych neměla důvod na ně nadávat. Klasický rock’n’roll ale lidi bavil, takže nakonec z toho nevyšli zase tak špatně.
A konečně Kalkata band, kapitola sama pro sebe. Jak už jsem zmínila, polovinu kapely tvoří organizátoři, kteří zřejmě z radosti, jak se letošní ročník povedl, neváhali požívat alkoholických nápojů více než hodně. A podle toho i jejich vystoupení vypadalo – bylo dle jejich slov nejlegendárnější z legendárních. Nezahráli snad ani jednou skladbu tak, jako obvykle. To způsobila také absence frontmana Vítka, jehož roli se snažil zastat původně basák Ondra. V průběhu vystoupení mu se zpěvem pomáhali také různí lidé z publika a ke konci už se na podiu skoro nedalo hnout. Po nedobrovolném ukončení „až moc“ punkového koncertu publikum spontánně utvořilo komorní sbor pod vedením bubeníka Pepy Luňáka a akusticky se jalo performovat různé lidové písně, hymnu, repertoár Kalkata bandu, Vypsané FiXy i Vánoční koledy.
Jsem si naprosto jistá, že se tak jako každý rok i ten příští na poslední prázdninový víkend do Bohdanče vrátím. Taková atmosféra se totiž jinde zažít nedá a třeba už konečně ukáže i Karel, přítel všech pardubických punkáčů.
DISKUZE
Jméno:
Nadpis:
Text:
Zadejte číslo 144: