Prvním dnem, kdy se oficiálně otevřely brány festivalového areálu mezi zdmi josefovské pevnosti, byl čtvrtek. Při vjezdu do Josefova mě trochu vyděsil počet policistů. No, oni ti dlouhovlasí kluci v černém budí respekt. První návštěvníci mohli mít radost z vydařeného odpoledního počasí. Nedá se říct, že by se festival nějak dlouho rozjížděl, už první kapely totiž dostaly davy do varu. Ze Spojených Arabských Emirátů dorazili Nervecell, kteří předvedli naprosto vynikající show. Sluncem a alkoholem znavení návštěvníci, kteří si plouživě procházeli areál, najednou zpozorněli a přišli pod pódium podpořit tuto mladou partičku, která rozhodně nezklamala. Mezi nejvýraznější kapely během dne se ještě rozhodně zařadili mladí kluci z Anglie, skupina Sylosis. Na pódium s kapelou přišel malý, štíhlý klučík, který rozhodně nevypadal, že by mohl zpívat v thrash/metalcorové kapele. V prvních tónech ale všechny vyvedl z omylu. Výborná práce s hlasem a energické vystoupení celé kapely nenechalo nikoho z přihlížejících klidným a už ve čtyři hodiny odpoledne se odstartovalo masové pogo.

Když se první den festivalu zešeřilo, věrní fanoušci už čekali na německou skupinu Kreator, která se může hrdě řadit mezi legendy thrash metalu. Bohužel Kreator nebyli zpočátku ideálně ozvučení, což někomu mohlo trochu vadit, ale většině z natěšeného davu rozhodně pár hlasitějších tónu nevadilo a nabitou hodinku, která patřila Kreator, si užili se vším všudy. A zanedlouho se dočkalo mnoho fanoušků opravdové rock´n ´rollové legendy, totiž Motörhead. Jejich účast na BA sice pár návštěvníků označovalo za zradu původní myšlenky festivalu, ovšem kytarový mág a frontman kapely Lemmy Kilmister, ve svých 66 letech všem předvedl, že naživo spolu s Wizzem a Mikkeym přinesou publiku opravdovou nálož tvrdé, syrové hudby, která na tento festival rozhodně patří. O tom svědčilo množství lidí, kteří zaplnili skoro celý prostor u obou pódií.


Je pátek ráno a po procházce festivalovým areálem narážím hlavně na spící lidi pod pódii. Zvučí už Excrementory grindfuckers, kteří mají za několik málo minut otevřít druhý den Brutalu. Když začnou bušit do bicích a hrát až praskají struny, někteří se kupodivu neprobudí. Okolo dvou stovek lidí se ale najednou objeví v kotli a užívají si první dopolední kapelu tak, že by se za to ani večerní headlineři nemuseli stydět. Během pátečního dne jsem se taky přesvědčila, že ti drsní metaloví vlkodlaci, které tady hlídá tolik pochůzkářů, jsou vlastně milá štěňátka. Když jsem ve frontě na víno uslyšela „Vole, nech to“. Otočím se. „Von ti chtěl šahat do tašky!“ „Debile, já jí chtěl jenom šáhnout na prdel, ale bál sem se.“. A pak mi říkejte, že ti metalisti nejsou milí.

Značná spousta lidí letos do Josefova dorazila i kvůli kapele Benighted, kteří zahráli už „k obědu“, takže jsem několikrát mohla zaslechnout, že kvůli těmto death grindovým borcům si návštěvníci nastavovali budíky. Proto už v poledne bylo pod Metalshop stagí narváno k prasknutí. Až do noci se pak počet lidí v černých tričkách u pódií jenom zvyšoval. Tedy až na chvíli, kdy v tónech legendárních Debustrol, začínala padat černá trička na zem. Slunce se dokonce snažilo tolik, že netrvalo dlouho a bylo vidět i značné množství podprsenek (černých, samozřejmě :-) ). Strašlivá smršť se odehrála už v podvečer, kdy se na pódiu objevilo, pro někoho možná až posvátné, růžové číro Wattieho z The Exploited. Security služba nestíhala vyhánět rozjeté lidi, kteří se nechali na lidech dopravit do prostoru pod pódiem. Opravdový masakr pak nastal při vystoupení mathcorových bohů z Ameriky – Dillinger escape plan. Snad všichni, kteří se přišli na koncert podívat, byli dřív nebo později zapojeni méně či více dobrovolně do kotle a atmosféra byla nepopsatelná. Když během posledního songu zpěvák skočil přímo do lidí (ano, dostala sem jeho botou do obličeje), dav se málem zbláznil blahem a všichni si chtěli na Grega sáhnout. Na pravděpodobně nejočekávanější hvězdě páteční noci, Soilwork, bylo šílenství trochu umírněnější, což ovšem neznamená, že by jejich výkon byl horší. Naopak, jejich brilantní a hudebně vybroušená show by posadila na zadek nejednoho fanouška melodického death metalu. Páteční noc byla pro všechny asi fyzicky nejnáročnější, protože druhý den bylo v areálu „mrtvých těl“ ještě odpoledne dost a to i přes sobotní ranní deštík.


Poslední den festivalu byl dramaturgicky absolutně nabitý. Už přibližně od třetí hodiny odpolední se spustil kolotoč hudebních orgasmů z technicky dokonalých kapel a neméně dobrých, zábavných šíleností Vikingů z Turisas nebo bandy španělských „doktorů“ z Haemorhage. Hlavně se ale čekalo na hvězdy festivalu As I lay dying a Sepulturu. Oba interpreti nezklamali nadržené publikum ani v nejmenším, zahráli skladby jak z nových alb, tak i staré chuťovky. U AILD to byly hlavně Ocean between us nebo třeba This is who we are, které všechny dostaly do extáze. Sepultura pak neochudila svoje publikum o hity jako Roots, Ratamahata a Territory.

Bylo by asi nemožné vybrat několik nejlepších interpretů, protože letos si tu opravdu každý přišel na své. Užívalo si jak publikum, tak účinkující, což je vždycky ta nejlepší kombinace. Skvělé hudební zážitky. Jedinečná a nezaměnitelná atmosféra. Co víc si takhle v srpnu přát?