Následkem toho, co by většina ostatním takhle malých festivalů nepřežila, bylo, že se letos na Creepy neobjevilo žádný opravdu velký jméno. Jenže, v těchto alternativních a experimentálních vodách jsou slova velké jméno a malá jména snadno zaměnitelná. Stačí když se chvíli nedíváte a nedáváte pozor a najednou vás nějaký naprosto neznámý projekt uzemní levou přední, aniž by mu to činilo větší problém.

Je sympatický, že Creepy i přes osekaný rozpočet vedlo svou dramaturgickou ruku linkou silných menších jmen, které měly tyto ambice a nakonec je i potvrdily. Jasně, když se člověk podíval letmo na line-up tak zaskřehotal, že je škoda, že LIARS zůstali v Anglii, ale o ně tady vlastně vůbec nešlo.

Je čtvrtek a areál se pomalu plní, ale nikdy se nezaplní. A to je škoda, protože čtvrtek je v podstatě jediný den z celého festivalu, který doprovází doopravdy letní počasí. V areálu se nachází přibližně 400 lidí a všechno je tak malé a blízko sebe a jednoduché a rodinné, až má člověk pocit, že se ocitl na něčí svatbě nebo grilovačce. Jediný problém tak malých areálů je ale ten, že odevšad (existuje tohle slovo?) je vidět stánek Jägermeister a i z toho nejvzdálenějšího místa se k němu člověk dostane za 10 sekund. Za takových podmínek dostává spojení warm-up podtržítko s vykřičníkem.

Pak už si člověk moc věcí nepamatuje. Jen to, že se fotí s nějakou cizí holkou na zemi, že Bohemians jsou sráči, že kdosi kdesi hraje nějakou hudbu, že by se neměl ukazovat holej zadek uprostřed areálu (to se naštěstí nestalo mě). Fun fact číslo 1: Střízliví lidi si vás většinou pamatují déle než vy je. Ano, pil jsem alkohol a nejsem na to pyšný. Ale dobrý festival se pozná i podle toho, jak vám jeho nálada a atmosféra dovolí seberealizovat vlastní infantilnost a uvolnit se. V tomhle bodě Creepy funguje na výbornou. Ochranku tvořili převážně strašně hodní strejdové, obsluha vám nijak nedala najevo, že jste blbci, i když jste se snažili objednat si čtrnáct tisíc panáků jägera a rogalo. Všimli jste si toho, že jsem ze svého ožrání udělal další plusový bod festivalu?

Ale k hudbě. Čtvrtek byl warm-up day, nevím jestli oficiálně, ale já jej tak podle line-upu vnímal. Celý den totiž patřil povětšinou one-man projektům a polámanému kvazi electru, witch housu a glitchu. Jako nejlepší se nakonec ukázal večer zavírající brit Star Slinger, který plul na vlnách glitche a instrumental dubstepu/hiphopu. Nevím proč, celou dobu mi připomínal letošní skvělý projekt Sun Glitters. Takže koho chytnul Star Slinger, berte to jako menší doporučení. A ještě nesmím zapomenout na mexičana schovaného pod názvem Drugs for drunks. Jejich sety byly výborný, jasně, žádná hudební revoluce, ale přesně to co vyžadovala vláčná čtvrteční noc.



Pak už jen vím, že jsem usínal na střeše auta. A cítím se skvěle.

Kupodivu, v pátek jsem se skvěle necítil. Naštěstí moje nohy začaly spolupracovat se signály z mozku, takže vždycky když jsem se na pět metrů přiblížil ke stánku s Jägerem tak mě odvedly pryč. Což je dobře, když si chcete něco zapamatovat, abyste o tom mohli později napsat.

Pátek se navíc ukázal jako den, kdy se rodilo jedno překvapení za druhým. Tedy především u mě, protože jsem netušil za A), že mě chytne R. Stevie Moore a za B) že existuje tak živelný projekt jako Foot Village. Kde jsem měl celou dobu co takhle kapela funguje svoje uši?

Foot Village tvoří čtyři bubeníci. A kapela, kde čtyři lidi bubnují nemůže být špatná. Schválně, jestli na nějakou špatnou kapelu se čtyřma bubeníkama přijdete… Nic že? U Foot Village je navíc jeden člen malá, živelná japonka, která udává zběsilé tempo svým křikem, megafon není vyjímka. Funguje to na výbornou, tolik energie aby člověk pohledal. Jejich rytmická destrukce bicích se nesla na noise rockových podkladech a stavba běsu dosahovala stejné úrovne jako level energie. Představte si sexy Boredoms, kteří neexperimetnují, ale jdou rovnou na věc. 200 úderu za sekundu.

Po Foot Village se na pódium v osm večer přihnali matadoři noisu z Kanady - AIDS Wolf. A to je jedna z těch kapel, u které za celý set nepoznáte, jestli ještě zvučí, nebo už hrají. Ač se snažím pochopit noise už delší dobu a už zdárně a upřímně obdivuju několik čistě noiseových projektů nebo kapel, tohle mi přišlo už mírně mimo stravitelnou hranici. Kdybych si vzal vrtačku, připevnil na ni kastaněty a vrtal s ní do živého kuřete, pravděpodobně bych vytvořil sympatičtější kompozice. Lidi ale nakonec zatleskali, takže to muselo být dobrý, nebo ne? Byl to přesně ten moment, kdy nevíte, co se to dělo, ničemu nerozumíte, bolí vás hlava, ale tak nějak v podvědomí cítíte, jak vám okolnosti našeptávají, že je to vlastně “umění”, takže by se to mělo nějak ocenit. Já mám s tímhle trochu problém, protože odmítám uznat fakt, že všechno umění je umění. Kde je hranice mezi bordelem a plechovkou od polívky?



Tuhle dramaturgickou podpásovku pak ještě vylepšil následný R. Stevie Moore, který je všechno, jen ne noise. Kontrast. Jako když si pustíte Wolf Eyes a potom Simona s Garfunkelem. Něco velmi podobného se stalo i v Kutný Hoře a R. Stevie Moore z toho vyšel jako jednoznačný vítěz. Moderní umění versus starý dobrý písničkaření 0:1. Když má koncert někdo takový jako Moore, kdo funguje v branži už čtyřicet let, člověk by měl něco naposlouchat. V jeho případě by vám to zabralo asi tak devět let, vzhledem k tomu, že tenhle matador lo-fi hysterie vydal už přes 450 kazet, ale Moore jede pořád dokola tu samou písničku. Člověk by ani nepoznal, že některé písně v jeho setlistu dělí třicetiletá díra času.Není to na škodu! Všechno fungovalo na výbornou a R. Stevie Moore, i když už mu bude cca 200 let běhal po pódiu jako mladík a střídal střídmé art-rockové kompozice s čistě psychedelickými vypalovačkami. Laciný efekt s bublifukem jen umocňoval nádech sedmdesátek. Jo, proč ne!



Za zmíňku stojí i čeští Tempelhof, kteří na české dark elektro scéně rostou jako z vody a jejichž frontman stanovil nový rekord, když dokázal odehrát koncert po tom, co vypil přibližně devět set piv.



Sobotní odpoledne si pro sebe ukradli Dream Boat, ale nějak mě to nevzalo. Možná ještě bylo příliš brzo na takovou směs witch housu a dronu. A vypadávající podkres a potíže s mikrofonem tomu moc nepřidaly. Kafe za 20 kč mi tedy přišlo o něco lepší. Jestli jste ti, kteří dají na všechny tyhle serepetičky kolem dokola, tak vězte, že Creepy je i v tomhle ohledu sympatický festival: kouřit se mohlo všude, voda byla skoro zadarmo, káva za pakatel, pivo bylo dobrý a i ten tvrdej alkohol se našel za lidový ceny. První den jsem se tedy zhrozil, že mě čeká víkend na vegan jídle, což je skvělý jídlo, když nemáte chuťový pohárky, ale hned další noc se u vchodu do afterparty objevil chlápek s klobásama, takže neštěstí bylo zažehnáno.



Po Dream Boat na pódium nastoupil Jef Barbara, prý objev kanadské gay scény a i když jsem heterosexuál a Ronaldo se mi líbí jen jako fotbalista, a i přesto, že jsem byl komplet střízlivý, jeho silně homosexuálně orientovaná show byla nadmíru zábavná. Attention, faggots! sem si pak říkal skoro celý den. Jef sice nepředvedl žádnou hudební revoluci, ve svý podstatě šlo o docela nekonfliktní gay electro pop, ale pódiovým vystoupením si všechny podmanil na svoji stranu. Asi za to mohlo to jeho charisma.



Po něm přišel na řadu americký hudebník/performer s všeříkajícím názvem Terror Pigeon Dance Revolt! Stage se tak na pár minut přesunula z hlavního pódia na nádvoří dovnitř bývalé stáčírny, kde Terrorovi stačilo cca 10 sekund, aby si podmanil publikum. Naproti vám stojí chlápek v dámských šatech, v ruce mikrofon a za sebou má nafouklého svítícího sněhuláka v nadživotní velikosti. V ten moment bylo jasný, že se stane něco, co jste ještě nezažili. A to ještě ani nezačala hrát hudba. Terror ukázal, že vizuálno je podceňované a celou show založil v podstatě na tom, že jeho řev a rychle odsypávající texty o lásce, parties a hýbání zadku zabalil do hry se světly. Představte si , že ten chlápek v dámských šatech drží na ruce připevněný šílený světlomet se stroboskopem a běhá mezi vámi zatímco se jeho electro-popový song s klavírním podkladem zvrhne v naprosto šílený 160 Bpm techno breakbeat. Nejlepší na tom všem bylo, že pro každý song měl Terror přichystanou další a další světelnou vychytávku, takže když potom nasadil někomu na hlavu disco kouli přilepenou na cyklistické helmě a dalším lidem dal do rukou baterky, aby na ni svítili, už vás to vůbec nepřekvapovalo. Takhle má vypadat disco inferno, tohle je cesta jak vrátit taneční explozi z devadesátek zase na výsluní.



Light Asylum jsou prý vycházející hvězdy, ale jejich show plná synth-popových extraktů Joy Division obalená witch zvukem mě ale moc nechytla. To YACHT, kteří přišli po nich a kteří byli nejjasnější hvězdou celé soboty, byli daleko zábavnější. Od prvních momentů bylo jasný, že jsou upsaní pod labelem DFA, který dal světu třeba LCD Soundsystem. I YACHT, i když na deskách si drží svoji experimentálnější polohu, přinesli vynikající nálož čistokrevného dance-punku, založeného na kytarových riffech a jednoduchých tanečních podkladech. Došlo i na aktuální singl Utopia/dystopia nebo na naivní a primitivní Psychic city, kterou potom nemůžete dostat několik hodin z hlavy. Navíc je strašná zábava sledovat Claire a její dokonale přesné taneční kreace.



Závěr celého dne pak jako by vypadnul z naprosto jiného festivalu, to když se v stáčírně postupně představily tři české HC screamo kapely Owls are not what they seem, Remek a esazlesa. Owls nastavili decibely a tempo zběsile vysoko, čert vem, že nikdo pořádně ničemu nerozuměl a nikdo nevěděl, jestli se zrovna neboří svět, jejich vystoupení bylo skvělé. Remek trochu zmírnili a zaagitovali si za veganství a nekouření, budiž, ale vrchol přišel až s esamazlesa, kteří potvrdili, že jsou právem na vzestupu. Jejich screamo s až post-metalovými dozvuky bylo živelné, emotivní, depresivní a agresivní zároveň. Sledujte je.



V neděli se počasí pořád ne a ne umoudřit, ale ono už to vlastně nikoho ani moc nelimitovalo. Rozhodně ne třeba americké The Thermals, kteří solili jednu za druhou s takovým nasazením, že člověk nemohl odolat. Škoda, že jejich set splýval v jednu dlouhou a stále se opakující písničku, někde na pomezí mezi Green Day a ambicemi. Ale na druhou stranu, proč ne.



Vrcholem, tedy pro mě, byl pak hned po nich vystupující Alex Chang, aka Dirty Beaches. Ten vydal dvě alba, Horror a Night city, ale v podstatě žádný větší vzruch se nekonal. Ten přišel až s letošním albem Badlands, který si omotalo Pitchfork kolem prstu a nutno říct, že právem. Alexova kombinace witch podkladů a jednoduchého beatu s poetikou starého dobrého rock’n’rollu je totiž nesmírně působivá. S poslední deskou Badlands navíc přišla důležitý změna - Alex začal zpívat! Jak to zní? Zní to jako by někde v pozadí hrál zaprášený jukebox rozostřenou šedesátkovou melodii a naproti vám stál Elvis, který si ne a ne naladit kytaru. Alexův set se sestával převážně z alba Badlands a byl vynikající, ať už se pouštěl do noiseových improvizací, kdy svou kytarou vytvářel droneovou stěnu, nebo když přišly na řadu melancholické a fantaskní balady typu Lord knows best.

Takže, závěrem: Creepy Teepee 2011 se povedlo. Hipsteři si přišli na svý a ukázali svý podivný kreace, k tomu hrála zajímavá a dobrá hudba a nikdo neumřel. Doufám. Jediná vada na kráse byla návštěvnost, teď už jen zbývá se modlit, aby festival skončil v černých číslech a příští rok pokračoval. Nikde jinde totiž u nás neuslyšíte tolik zajímavých projektů.