Obecně
Pohoda ušla od svých počátků v roce 1997 obrovský kus cesty a dnes se řadí k renomovaným festivalům na evropské scéně. Netřeba ji tedy představovat. Vůbec, o Pohodě by se mluvit nemělo, Pohodu by měl každý zažít. A v tom to právě je. Kdo zkusí, toho Trenčínské letiště a vše co na něm probíhá už nepustí. Důkazem budiž fakt, že vyprodáno bylo dopředu a že samotní účinkující nešetřili chválou. Náhoda? Nikoliv. Prestižní web www.virtualfestivals.com udělil Pohodě 9 bodů z deseti, při čemž na desítku letos zatím nikdo nedosáhnul. Autor John Wright k hodnocení dodal: "Čistá, přátelská a levná - Pohoda je západoevropský festival za východoevropské ceny, která se letos, po patnácti letech existence, zařadila mezi to nejlepší, co máme. Pohoda 2012 si zaslouží vaši pozornost, " Přidejme k tomu vyjádření Geoffa Barrowa z Portishead, který přímo na festivalu i na svém twitteru Pohodu označil za nejlepší festival na jakém kdy byl, slova Lamb o tom jak jsou šťastní, že po neuskutečněném koncertě v roce 2009, jej letos promění v realitu, a máme jasno.



Ostatně ti co byli, měli jasno od okamžiku, kdy vstoupili na půdu letiště a nechali se pohltit atmosférou. K zajímavostem ještě dodejme, že na Pohodě se vytočilo 231.500 piv Zlatý Bažant, posláno bylo téměř 7.000 tradičních pohlednic a z bankomatů Slovenské spořitelny se vybralo přes 260 tisíc eur během více než 5.600 transakcí. Pohoda to prostě má už v názvu a jakkoli by to v jiných případech vyznělo lacině, v jejím případě je to pravda hodná vytesání do kamene. Z opačného pólu jsou dvě drobné výtky, týkající se absence osvětlení ve stanovém městečku – jeden stožár s halogeny to fakt neutáhnul, proč druhý svítil až poslední noc, těžko říct. Nehledě k tomu že to ztěžovalo i práci security při hlídání plotů – jeden takový „přeskakovač“ co mi dopadl přímo pod nohy budiž smutným corpus delicti. A druhá výtka se týká nedozvučení prostoru před hlavní Bažant stagí, což se projevilo především během čtvrtečního koncertu Mobyho, kdy vinou větru foukajícího proti pódiu byl zvuk natolik zkreslený, že ti co nebyli přímo pod ním, měli zvuk připomínající puštěnou věž na plný koule ve vedlejším pokoji, a to zážitku z koncertu moc nepřidá.

Okrajově
Pohoda nabízela počet zajímavých jmen v množství, který vysoce převyšuje schopnosti jednoho člověka vše pohltit. To co se mi dařilo jen z části, protože tam hraje zrovna ten a tam zase tenhle, vezmu pouze okrajově. Začnu hned u Mobyho. Ve finále bylo úplně jedno, že čtvrtek je spíše takovým nultým dnem, který obzvláštňuje právě ta jedna hvězda v podobě Mobyho. Přijeli snad všichni kdo mohli. Hezká ukázka toho jak Pohoda táhne, ale taky smršť, která Mobyho akci převálcovala. Zážitek končil tak možná v patnáctý řadě. A byla to škoda, Moby je člověk, který pod tím smutným pohledem skrývá neskutečný nadšení ze svý hudby, jen tady se mu ho ne vlastní vinou nepodařilo tak úplně prodat. I když závěrečná Feeling So Real měla dostatečnou sílu na to rozhýbat mě, stejně jako B-Complex v O2 stanu.

Tak trochu z opačného pólu bylo vystoupení Pulp. Ukázali nám, že některý comebacky maj smysl, že britpop není ještě mrtvá záležitost a že Jarvis Cooker je i ve skoro padesáti letech stále bohém, co to umí pěkně rozbalit. A když zněla areálem Disco 2000 nebyl snad nikdo, kdo by si alespoň nepodupával nohou do rytmu devadesátek jak vyšitých. Bod maj i za to, že jako jediní si vymínili totální přestavbu stage včetně vlastních led obrazovek a laseru, který to celý podepsal.

Na skok se ještě zastavím u Tokyo Ska Paradise Orchestra, ono totiž spojení ska a Japonska působilo natolik bizarně, že tohle nešlo minout. Efekt „je to pecka“ se s každou další skladbou vytrácel, poněvadž nejzajímavější na celý produkci byl právě ten fakt, že s trumpetkama se po pódiu proháněli japončíci. Každopádně ska to bylo vcelku příjemný a TSPO maj bod za vtipnou otázku v backstegi, kdy při konzumaci makovýho štrúdlu se zcela vážně ptali: „A nezatknou nás?“ :-)

A nakonec zmíním Battles, který si poslechla i sama Imogen Heap. Jejich zvuk po celou dobu balancoval na hraně precizních instrumentálních skladeb na straně jedný a nedostatku invence na straně druhý, který částečně zakrývali hostujícími vokalisty, který jsme si mohli dát z led panelů. Celkově ale příjemná záležitost. A teď už k vrcholům.



Osobně
Na týhle části je dobrý to, že se konečně můžu zaměřit na to co mě zaujalo nejvíce, blbý je to, že zorientovat se v tom co víc a co míň je i s odstupem pár dní stále vcelku těžká záležitost. Takže nějaký prvenství a podobně házím za hlavu a omezím se na lakonický „tohle bylo prostě dobrý!“ První co se vleze pod tuhle hlášku, jsou naši tuzemští DVA. Tanečný dóm se jim podařila rozjet tak, že si jako jedni z mála střihli i přídavek, což zdaleka nebylo pravidlem. A jejich tatanc zazněla pro jistotu hned dvakrát.

Budete-li si chtít střihnout mejdan, který bude vybočovat z řady a donutí vás propotit snad i to co na sobě nemáte, skočte si na dj-e Rusko anebo ještě líp na FM Belfast. Obří O2 stan rozpumpovali pomalu jako horkovzdušný balón, a že celý nevzlétnul, bylo způsobeno „pouze“ pravidelnými doskoky pařících lidí na podlahu.

A zbývá mi trojice headlinerů, totiž Portishead, Lamb a Imogen Heap. Portishead s trochou nadsázky celý festival uzavírali a posadili jej dle očekávání na prdel. Temná atmosféra nakopnutá ještě temnějšími projekcemi, dokonale pasujícími ke zvuku co se tak nerad schovává do škatulky trip hop. Bylo to víc než trip hop, byl to trip do světa kam vás můžou vzít pouze Beth Gibbons a Geoff Barrow. Over si můžete dát v našem videu a o ostatních skladbách doufat, že si je někdy střihnete live, protože to jednoduše stojí za to. Tedy pokud jste nebyli.



Na vystoupení Lamb bylo špatně snad jen to, že se ze sta procent krylo se Simian Mobile Disco. Jenže Lou je prostě Lou. Naopak skvělý bylo to, že vystupovali po Imogen Heap. Tyhle dva koncerty na sebe totiž parádně navazovaly a kouzelný byl i fakt, že skoro celou show Imogen si dal Andy Barlow a Lamb si pro změnu zase poslechla Imogen. Obě divy mají neskutečné charisma, jedna křehčejší než druhá, s hlásky co umí přikovat k zemi tak, že už se od ní nikdy neodpoutáte. V případě Lamb, show zajistil především Andy, Imogen si musela vystačit, a nutno dodat, že vystačila, sama. Zatímco Andy si dal crowd surfing, čímž dokonale vyřešil drobný výpadek zvuku, Imogen si z publika udělala sbor (u Just for Now) a proměnila nás v děti co se nechaly bezezbytku vtáhnout do jejího pohádkového světa, v němž na pódiu rostou stromy, hraje se na vše možné, mikrofony jsou v zápěstí a s hlasem se kouzlí jako s kouzelnickou hůlkou Harryho. A skladby jako Gabriel, Gorecki (Lamb) nebo Hide and Seek, Headlock či The Walk (Imogen) byly pohlazením které dohromady se skvělou atmosférou, vytvořilo otisk na duších přítomných, který se (snad) nikdy nesmaže.



A na samý závěr jsem si nechal černého koně v podobě Lisy Hannigan. Drobná písničkářka z Irska předvedla koncert z kategorie příjemných a s odzbrojujícím úsměvem rozdala tolik pozitivní energie, že ji nešlo pobrat ani náhodou. A přidávám ještě jeden objev, protože i o těch je Pohoda a tím je slovenské ambientní trio Gwerkova. Zasněné tiché skladby rezonovaly v Európa stanu a ukázaly, že Sk scéna má rovněž co nabídnout.

Dle slov Mišo Kaščáka je cílem organizátorů vytvořit takový festival, na nějž se budou lidi vracet pro festival samý. Nikoli kvůli headlinerům, jakkoli jsou důležití při výběru. Soudě dle letošního ročníku, daří se jim to. Díky za to a příští rok nejspíš opět na viděnou.



PS: Tady na to už nezbyl prostor, ale budete-li mít chvíli, zastavte se u jmen We Have Band, Esben And The Witch a Las Balkanieras. Rozhodně to stojí za to.