V České republice se na televizních stanicích slaví poloviční Boží hod a poloviční božské novorozeně jakoby zaslalo Holandsku připomenutí, že by se tam mělo s oslavami také trochu pohnout. Místo poletujícího sněhu nepřestávající déšť, místo sněhové nadílky deseticentimetrová pokrývka bahna, teplota klesající k 10°C. Jenže se batole ve výpočtech trochu spletlo. Ono se totiž slavilo. A jak! Oslava zrovna nebyla šálkem oblíbeného sladkého sunaru, který si novorozeně vychutná každé ráno, za to byla i přes jeho nepřízeň podařená. Podle mnohých vydařenější, než minulý rok.

Nadílka proti trudomyslnosti
Nebylo to zrovna příjemné probuzení do ufňukaného, prochladlého červnového rána. Louže na amstrdamských ulicích vlněné dalšími dodávkami padající vody v kombinaci s šedošedou oblohou předurčovaly party á la Glastonbury a dosvědčovaly všem meteorologům, že měli pravdu, alespoň pro jednou. Ale proč zrovna dnes? „Není čas na fňukání, nejsme tady na malinách, jízda to bude a ne že ne!“ K snídani pivko, v kombinaci s reklamním nanukem velký gastronomický zážitek. Promočená jízdenka na kyvadlový bus, jazykový babylon v něm, jeho veselý holandský řidič. 20 minut netrpělivosti a boje s trudomyslností. Víc už snad ani nelze zjednodušit nejnudnější část dne, tak aby neztratila smysl.

Od absorpce prvních plných beatů nás oddělovaly už jen obvyklé předfestivalové formalitky. Scan lístku. I když člověk s mým jménem dávno prošel a mně i pořadateli to vehnalo pouze křečovitý úsměv na tvář, prošli jsme bez sebemenšího zaváhání. Naštěstí. Důkladná kontrola. Slovem důkladná, je třeba chápat důkladná, ne důkladná! Dáreček. Hned tři páry brýlí: ona tam vážně probíhala polovičně-vánoční nadílka. Nechtěné dárečky, tak jako na každé poloviční Vánoce – letáky, letáky, letáky. A šlo se na věc.



A, B, C, V, W, X, Y, Z
X, V, B, X, A, C, X, A, V, Y. Zkompletovaný rozpis celého dne, který jsem si přál dodržet. Z loňské zkušenosti jsem byl připravený i na nejhorší, a to že žádný rozpis nemůže být dodržen obzvlášť na Awakenings. Zpětným pohledem si musím udělit jednoho záslužného pašáka. Téměř jsem to dokázal. Gary Beck nás přivítal hodně stylově a autorsky. „Egoist“, jak jsme postupně zjišťovali celý den, je v současné době velmi populární track. První půl hodina se zdála být trochu neurovnaná. Takový vánoční stromeček v aktuální terminologii. Po půl hodině to ovšem přišlo. Přesně ten zvuk, kvůli kterému jsem si Garyho přál slyšet naživo. V kombinaci s luxusním zvukem v jednom z nejmenších stanů a pohledem na jeho entusiasmus, to byl nejlepší možný start.



Hvězdné války, Kutil Tim a Carmen
Jak už to tak bývá, nic netrvá věčně a ani Gary nemůže hrát do nekonečna. A i když by si to nejen on sám přál, je čas na změnu. Přes Setha Troxlera hrajícího na stagei W pracovně pojmenované „Star Trek“ jsme se dostali na hlavní pódium. Jeho pracovní název volíme „Bigger, Longer, Higher“. Organizátoři po loňské dlouhé variantě ubrali na barevnosti, doplnili výšku a ze stage V se stal „Black Dwarf“. Vesmírnou atmosféru dotváří opodál hlídkující mega robot. „Véčko“ ani „Dvojité Wéčko“ nebylo prozatím zaplněno, ale to se během dne i přes nepřízeň počasí několikrát změnilo. Celkem škoda, protože Len Faki i Joseph Capriati se zdáli být v excelentní formě. Obzvlášť prvně jmenovaný se svým strašidelným soundem téměř rozehnal všechna stahující se mračna.



Druhá ze tří předepsaných povinností. Stage B, nazvaná „Kůlna a na ní živě hrající Paul Ritch. Paráda. Hudebně, zvukově, designově, zábavně, žíznivě i záchodově nelze tomuto pódiu nic vytknout. Vlastně ano, už jsem se do jeho míst nikdy nevrátil, i přes obrovská lákadla jako 2000 and One, Reboot nebo dokonce James Holden. Podobný průběh měla i jediná zastávka ve schranzovém stanu Z. Totálně napěchovaného (jaký rozdíl oproti minulému roku) jsme jej nalezli na tradičním místě. Oscar Mulero a Reeko za pulty. Nad nimi světelná dekorace momentálně připomínající iluzi vznešené opery. Vedle nich zvukový systém, ze kterého zní tvrdé techno tak nějak líbezněji a čistěji, než na co jsem zvyklý. Je pravda, že dva toreadoři ve velení zrovna nehráli hard techno v pravém slova smyslu, ale dobré to bylo, to rozhodně.



Kdo chce organizátora bít, JEN si vždycky najde
Je libo odpočinek (sice je to v takovém dni zbytečné mrhání časem)? Jídlo? Pití? Toaletu? Něco dalšího? Všeho dostatek, jen tam bylo občas to „JEN“. Volných míst k sezení bylo kvůli počasí více než požehnaně, JEN byly trochu mokré. Jídla bylo tolik a tolik rozmanitých druhů, JEN jsme nevěděli, co si dát dřív. JEN toho pití, kdyby bylo víc a ty kelímky kdyby byly bývaly větší. Ale zase na druhou stranu, nebyli jsme tam na malinách! Záchodů včetně tekoucí vody užitkové i pitné vody téměř přebytek, JEN kdyby před vstupy nebylo tolik bláta. Tolik dalších vychytávek, se kterými jsme se letos skoro nesetkali, JEN kdyby na ně byl čas. Nudný popis organizace festivalu nelze zakončit jinak, než konstatováním, že Awakenings festival je jedním z nejlépe organizovaným festivalem, JEN kdyby zavedli zálohu na kelímky a přidali trochu více odpadkových košů.



Dotkli jsme se nebe
Stan „Áčko“ a ostrovní „Céčko“ tradičně patří rozlohou mezi nejmenší v areálu. Slovo nejmenší je potřeba škrtnout pokud bude věta pokračovat ve smyslu zábavy a hudby. Stage A byla svědkem našemu prvnímu živému zhlédnutí talenta Pantha du Prince, kterému zvukař jaksi pokazil vystoupení. Jediný slabý okamžik celého dne je způsoben velmi tichou reprodukcí, kterou lehce přehlušil šum linoucí se z davu tanečníků. Naopak tóny linoucí se přes kabely z mixu do reprobeden se zdály být maximálně příjemné, proto Pantha du Princ neztratil mou náklonnost, ba dokonce zvýšil očekávání před naším dalším setkáním. Ostrov, nebýt zpropadeného počasí, byl a bude ideálním prostorem pro relax. Na mini pláži se letos sedět nedalo, za to jsme se parádně prohnali mezi kapkami deště po hradbách vytvořených z lešení. Zatančili v luxusně upraveném bahenním brouzdališti. Okusili neotřelé a tak trochu převrácené balící metody místních tanečnic. Prostě a jednoduše jsme si při setu sympatické Švédky Idy Engberg sáhli na vrchol dobré nálady ve špatném počasí!

Na Vánoce jedině Tři Veteráni
Naše skupina se pro zbytek večera rozděluje. Laurent Garnier je podle vyprávění neustále v geniální formě. Opět si se svými kumpány Scanem X a Benjaminem pohrává s davem jak s loutkou. Tahá za provázky a dává zapomenout všem přítomným, že jsou svědky posledního vystoupení ve stanu X pro letošní rok. Za čtyři hodiny hudebního orgasmu to jistě stálo. Stan A, okupoval Henrik Schwarz. Opět podle referencí prokázal, že je mistr svého řemesla. Z vlastního prožitku můžu dodat, že Dave Clarke i přes standardně nasazený poker face je také pánem svého řemesla a neztrácí nic na svém umu. Umění řemesla u pána CLR Chrise Liebinga snad nemusím ani dopisovat.

Poslední třetí přání jsem si nechal na závěr, jak symbolické. Speedy J, sám v jeho domovině, v největším stanu Y a kolem mě snad přes pět tisíc úžasně se bavících lidí. Rozjezd trochu mdlý jak u Jochema bývá, o to silnější je po té v kontrastu nájezd a dojezd. Kdybych mohl použít slova jednoho kamaráda: „Motačky, až se mi z toho zamotaly tkaničky“. Počasí venku nahrávalo dokonalé atmosféře uvnitř stanů a tu nejlepší jsem mohl okusit právě zde. Parádní dekoraci si architekti nechali i pro „Ypsilonko“. Vysoké LED panely zavěšené za pódiem jako kyvadlo v jednu chvíli zaplňují celou čelní plochu stanu až ke stropu a za okamžik vytvářejí světelnou dekoraci několik decimetrů nad hlavami tanečníků. Bohužel zanedlouho nastal nejsmutnější okamžik celého dne. Konec.



Sympatický egoista
Awakenings festival 2011 skončil za svitu několika skromných ohňostrojů a odbyl si své 11 pokračování. Během festivalu jsme z několika míst slyšeli track Garyho Becka „Egoist“. Přes svůj relativně nízký věk může být Awakefest egoista jakým chce. Má na to dostatečné právo i přes tradiční nevymýtitelné neduhy a nedostatky. V Evropě, díky svému úzkému profilu, nemá konkurenci. Nejzávažnější kritika se na jeho hlavu snáší stejně jen za délku trvání.

Během prokousávání se do předních pozic jsem měl během jednoho setu příležitost si získat pár nových přátel z řad domorodců. Ať střízliví či jakkoliv posilnění, sálala z nich pohoda, přívětivost, starost o počasí a mou zábavu. Především ale hrdost. Že se mohou akcí jako Awakenings pochlubit! Pokud jste někdo fanouškem techna a plánujete návštěvu zahraničního festivalu, nesmí Vám z itineráře žádný nadcházející Awakenings festival vypadnout (na doporučení domorodců se údajně vyplatí dojet i na bokovky Awakenings konané v bývalém plynojemu Gashouder). Příští rok, 30. června se v Halfwegu oslaví poloviční David a na jeho poloviční zdraví se zde znovu rád dvojnásobně pobavím!