Do Stromovky jsem se vypravil až kolem 18.00 a byl neomylně vlečen davy návštěvníků ke vstupu. U vstupu jsem se díky akrošce vyhnul nevyhnutelným frontám a zapadl do areálu. Počet návštěníků jsem tipoval na 150 tisíc, ale jak se později ukázalo, spletl jsem se o jednu nulu.

Z pěti podií se už od jedné hodiny valila hudba, ale na každém festivalu kroky každého rozumného člověka vedou nejprve ke stánkům s pivem. To se ukázalo být trochu problém, protože na pivo se přes množství píp a výdejních míst, stály ukrutné, nevyhnutelné fronty. Příště bych prosil akreditaci s přednostním právem nákupu piva. Děkuji :)

Koupil jsem si rovnou dvě a s rukami obtěžkanými kelímky, jsem se začal rozhlížet kolem. U T-music stage pomalu dohrávali festivaloví matadoři Wohnout, kteří se pomalu jinak, než na festivalu poslouchat nedají, ale to je věc názoru. Na G2 stage to pořád rozjížděli Skyline s energií sobě vlastní. Nemínil jsem se cpát někam dopředu, tak jsem si je dával pěkně zdálky, takticky si stoupnuv za dvě moc krásné dívky s odhalenými boky, trička vykasaný pod prsa. Pravděpodobně byly z VŠE, protože jedna měla tašku Prada a druhá Vuitton. Bylo to všechno moc hezký a kdybych tam stál ještě dnes, nikdo by se mi nemohl divit.

Vypil jsem první pivo a uvolnil si tak jednu ruku pro studium programu, kam dál. Studentkám přišli nějací mládenci s nagelovanými vlasy a stříbrnými řetízky na drahých riflích, takže jsem se múvnul dál. Mrzelo mě, že jsem zmeškal 100 zvířat, ti to umí vždycky rozbalit, ale letos jsem už je viděl v Tesla aréně, stejně jako Vypsanou fixu, tak jsem se zaměřil na Divokýho Bila. To je další taková festivalová kapela typu, budem tady poskakovat, dáme volume doprava a nějakou holku určitě sbalíme. Ale na festivalech je to všechno jedno. I na tomto. Panovala taková atmosféra, že bych zašel klidně na Daniela Landu a zvedal zapalovač k nebi při jeho naci pochodech. No, to možná trochu kecám, ale piva už byly 4, takže možná nekecám.



Mezitím se pořád volily MISS a nemohl jsem si nechat promenádu studentek v plavkách. Pro davy studentů jsem se ale blíž k podiu nikdy neprobojoval a tak jsem slintal vždycky někde vzadu.

S Divokým Bilem jsem si zazpíval Plakala a tucet dalších podobných songů, které ve mně vyvolávají ducha teenagera, jako kdyby to nebylo 138 let od maturity a 170 od narození. Zamáčkl jsem slzu při Malování (to je takové moje guilty pleasure)a šel pro další dvoupivo a obejít pár stánků s dyzajnem a vegetariánským občerstvením. V mých letech je maso sebevražda.

Měl jsem pocit, že jsem zde tutově nejstarší osoba, možná kromě policistů na koních, ale ti byli za plotem a čekali, až se to začne zvrhávat, aby do nás mohli najíždět a koně si taky trochu užili té legrace. Nakonec k tomu ale nedošlo, protože Majáles je vždycky o míru a pohodě, jako každý dobrý festival. Třeba Pohoda. I když tam mají kapánek lepší lineup.

Otestoval jsem ještě TOI-TOI, nevím proč si vždycky vzpomenu na toho Landu, když ty jejich loga vidím. Třeba by tam někde mohl mít svou vlastní stage.



Zaběhl jsem se podívat i studentskou stage, kde celý den vyhrávaly amatérské studentské kapely, protože člověk by měl dát šanci všem, i těm budoucím divokejm bilům a wohnoutům.

Sluníčko pomalu zapadalo za Zoologickou zahradou, kde řvali lvi a troubili sloni svůj vlastní festival. Koruny stromů se barvily do zlata. Padala noc a blížili se Midi lidi se svými notebooky Apple, na podiu pěkně seřazení vedle sebe, pěkně rovnoprávně a genderově naprosto vyváženě.

Chtěl jsem ale ještě stihnout Tata Bojs, takže jsem zamířil zase k T-music stage, abych se pokochal pohledem na zarostlého Cajse a Mardošu, který to neodolatelně skokansky rozjížděl. Tak jak to umí a dělá už 20 let. Už byla noc a tihle chlapci už taky nejsou nejmladší, takže jsem si konečně připadal, že sem patřím.

Byla to moc pěkná tečka a já bych jenom rád poopravil ty, kdo říkají, že Majáles je oslava studenstkého života. Protože Majáles je především oslava ŽIVOTA.

Jestli do příštího jara nenatáhnu bačkory nebo mě neodvezou do LDN, půjdu zas.